Mgr. Jiří Růžička

* 1948

  • „Přišel ten devětaosmdesátý rok a já jsem najednou – sbor řekl: ‚Ty budeš ředitelem. Nechtěl bys být ředitelem?‘ Já jsem řekl: ‚Nechtěl.‘ Ale pak jsem byl tím ředitelem. A najednou jsem se postavil před sbor, který vypadal tak, jak vypadal. Prostě tam byli naprosto senzační učitelé takového staršího ražení, pak tam byli nesmírně pokrokoví učitelé, chycení i tím, řekl bych, samizdatem a disentem, a pak tam byli takoví, řekl bych, kovaní. Já jsem měl ten sbor nějak zformovat a tu školu někam posunout. Naštěstí mi spousta lidí během toho mého prvního roku ředitelování řekla, že to je jejich poslední rok, že tam nebudou, že odejdou. Některé jsem přemluvil, takové ty legendy, skvělé kantory jako matikářka Pařízková a tak dále, tak jsem je přemluvil, aby tam ještě zůstali, co nejdéle vydrží. No a namísto takových těch, kteří pochopili nebo se rozhodli, že tu školu tak, jak jsem si ji já představoval, nechtějí dělat, tak odešli. Já jsem nabral spoustu mladých, tehdy mladých, začínajících lidí. A ten sbor těch prvních osm deset let neuvěřitelně táhnul jedním směrem. A postavili jsme školu tak, jak jsme ji postavili. Ale samozřejmě mělo to několik silných kořenů, z kterých to rostlo: jednak doba, jednak že tam přišli ti lidé, jednak že jsme se najednou nadechli a věděli jsme, kam chceme jít, a jednak – a to určitě stojí za zmínku – v těch devadesátých letech se mohlo skoro všechno. Pokud někdo měl pocit, že chce letět, tak mohl letět. Nic nebylo svázané. Ti zástupci těch starých pořádků se báli nějak zasahovat, tak jsme si mohli udělat ledacos. Já si myslím, že dneska už by nikdo takhle školu řídit nemohl, jako my jsme ji řídili v těch devadesátých letech.“

  • „Jednak jsem si z toho odnesl ten pocit, že tohle už jim tedy opravdu nesmí projít. A jednak jsem si z toho odnesl jednu věc, která mě pronásledovala pak hodně dlouho, a to byl strach z davu. Já jsem z toho, jak jsme tam byli namačkaní, mačkali se ti lidi a snažili se utéct a ten strach tam byl taky cítit – teď ta druhá strana, ti policajti, tam se chovali tak, jak se chovali – tak já jsem pak několik měsíců, dlouhých měsíců, jsem se bál přiblížit do skupiny, kde bylo několik lidí. Opravdu. Vypadá to legračně, ale bylo to tak. Vím, že pak byl Mikuláš, takový veselý na Karlově mostě toho 5. prosince. Pojď se tam prý podívat, tak jsme tam šli. Já když jsem viděl ten dav těch lidí na tom mostě, tak jsem dostal úplnou hrůzu a utekl jsem odtamtud. Poněvadž ten ve mně, ten pocit strachu, byl strašně dlouho.“

  • „Pak ale přišel jeden nesmírně silný moment, a to byl leden 1969, kdy se upálil Palach. A to vím, že tedy nás zasáhlo jako generaci neuvěřitelně. To jsme opravdu absolvovali všechny ty akce, které kolem toho byly. Dodneška si pamatuju na tu nekonečnou frontu ke Karolinu, kde jsme byli. Tam se utvářel náš vztah k režimu, k tomu, co ten režim představoval. Utvářel – alespoň myslím u mě – v tom velmi negativním slova smyslu. A přišlo první výročí srpna. Kdykoliv teď nahlédnu do Krakovské, tady odsud kousek vzdálené, tak to ve mně zapulzuje. Protože jsme byli na Václaváku 21. srpna a začala tam šílená mela, protože nás chtěli – Veřejná bezpečnost – vytlačit. Ale to, co bylo daleko nejhorší – tak najednou jim po boku stály Lidové milice, armáda. Už ne jako ti Rusové v tom osmašedesátém, ale čeští lidi, policajti, armáda, milicionáři. A teď, vrátím se k té Krakovské, vytlačili nás do té Krakovské a tam nás chtěli nějak přiškrtit a něco s námi asi provést a použili k tomu i to, že tam stříleli takové ty slzné granáty. My jsme tam byli – hodně, tam bylo strašně moc lidí, a zase jsme je sbírali a házeli jsme je po nich nazpátek. A to se všechno odehrálo na kraji té Krakovské ulice. Pak jsme někam zdrhli, nikdo nás naštěstí nesebral. Ale to bylo rok potom a najednou jsem si uvědomil, jak se vlastně ta doba řítí někam do propasti, nebo ta společnost se řítí do propasti.“

  • „Z 20. na 21. srpna jsem měl noční a celou noc byl nějaký hluk. V té továrně je kravál pořád, ale ještě jiný hluk. No a ráno jsem přišel do šatny, v těch tři čtvrtě na šest, že se vysprchuju a půjdu domů, a v té šatně byly stovky lidí, a nikdo se nepřevlékal. Říkal jsem: ‚Co se děje?‘ Protože tenkrát nebyly nějaké mobily a internety a oni řekli, že se stalo tohleto, že Rusové jsou tady. Tak jsem vyrazil domů na ty Vinohrady, máma pracovala v mateřské školce. Teď jsme nevěřili svým uším a že to je možné a rádio a všechno… A oni hned odvolali jednu svou třídu mateřské školky ze školy v přírodě někde. A my s tím Honzou Cíglerů a ještě jinými, Bořkem Šedivcem – sjezdař senzační, který bydlel kousek od nás – tak jsme, když přijel ten autobus těch dětí plný a ti rodiče byli v práci, tak jsme každý vzali několik dětí a odváděli jsme je rodičům do zaměstnání, aby je měli, ty děti, doma. Tak ten první den mám neuvěřitelně v paměti tímhle. Já bydlel na Vinohradech u té Orionky, tak jsem vzal foťák a šli jsme k rozhlasu. Tam teda se dělo to, co se tam dělo. Nedávno jsem udělal jednu výstavu fotografií z toho osmašedesátého, co jsem tam nafotil, a dneska vlastně žasnu, jak to je neuvěřitelně autentické a – znovu použiju ten výraz – formativní. Jak to můj život někam úplně posunulo. Pravděpodobně jsme podléhali té myšlence socialismu s lidskou tváří všichni tehdy, zvlášť ti mladí, a věřili jsme, že je to reformovatelné. A když se tady objevili ti Rusové, tak alespoň já jsem neuvěřitelně zahořknul a zatvrdnul. A pochopil jsem, že tudy cesta fakt nevede.“

  • „Moje generace měla to neuvěřitelné štěstí, že přišla ta 60. léta, v době pro nás mimořádně důležité. Pětašedesátý třiašedesátý rok, když nám bylo patnáct šestnáct, tak jsme začali pronikat přes Radio Luxembourg a jiné, nebo někteří šťastlivci měli nějakou desku nebo něco na magnetofonu nahrané. Tak jsme to poslouchali samozřejmě. Nebo velmi omezeně slyšeli. A pak se tady začala objevovat – nebo současně, neříkám dřív později – divadla malých forem. Nejenom Semafor. Ale Semafor, to byl pro mě a mé kamarády prostě fenomén. Divadlo Semafor, to bylo něco, co mě – já už jsem to použil několikrát – formovalo, ale ten Semafor teda definitivně, určitě, a hodně. To, co dělali Suchý a Šlitr, z toho jsem prostě byl u vytržení. Taky jsme to s kamarády napodobovali, hráli jsme některé ty jejich scénky a užívali jsme si to. Prostě Jiří Suchý, to byl pro mě naprosto nedosažitelný idol. Nejenom můj, ale té doby.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 15.03.2023

    (audio)
    duration: 02:07:28
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 09.06.2023

    (audio)
    duration: 01:52:07
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Vážím si lidí, kteří jsou nekonformní a někam směřují

Jiří Růžička v roce 2023
Jiří Růžička v roce 2023
photo: Během natáčení

Jiří Růžička se narodil 12. května 1948 v pražské středostavovské rodině, vyrůstal ve Vršovicích a později na Vinohradech. Od mládí sportoval, ve skoku o tyči se několikrát stal mistrem Československa v různých věkových kategoriích. V 15 letech nastoupil na učiliště v Pardubicích a vyučil se mechanikem měřící a regulační techniky. Od roku 1966 pracoval v podniku Mitas, zároveň si formou večerního studia dodělával Střední všeobecně vzdělávací školu (SVVŠ) Wilhelma Piecka, kde v roce 1969 maturoval. Pražské jaro a následná sovětská okupace pro něho byly určujícími událostmi, v srpnu 1968 mimo jiné v pražských ulicích pořídil pozoruhodné fotografie. V letech 1969–1974 studoval obor tělocvik a čeština na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy (FTVS UK). Vojenskou službu absolvoval jako vrcholový sportovec v Rudé hvězdě Praha. Po návratu z vojny začal v roce 1975 učit ve škole pro děti s vadami zraku v Krči a strávil zde tři roky, během nichž bral své svěřence na výlety a uspořádal pro ně i lyžařský kurz. V únoru 1978 přešel na Gymnázium Jana Keplera (GJK). Tamější prostředí popisuje jako svébytnou „bublinu“, kde nepanovala normalizační atmosféra. 17. listopadu 1989 byl na studentském shromáždění na Albertově a poté došel až na Národní třídu. Se svým osmnáctiletým synem Jakubem se dostal pryč pověstnou uličkou v podloubí do Mikulandské ulice, oba naštěstí vyvázli bez zranění. V následujících dnech se na GJK stávkovalo a studenti i učitelé také chodili na demonstrace na Václavském náměstí. Na jaře 1990 se Jiří Růžička nechal přemluvit, aby se přihlásil do konkurzu na nového ředitele gymnázia, a uspěl. Školu provedl obdobím změn: rekonstruovalo se vše od učitelského sboru přes osnovy předmětů a vyučovací metody až po školní budovu. Od počátku kladl důraz mimo jiné na zážitkovou pedagogiku a sportovní a pohybové aktivity jako metody rozvoje osobnosti studenta. Spoluzakládal Asociaci ředitelů gymnázií a je předsedou správní rady Nadačního fondu Cesta ke vzdělání. V letech 2014–2022 byl členem zastupitelstva Prahy 6. Od roku 2016 je také senátorem, v letech 2018–2022 vykonával funkci 1. místopředsedy Senátu. Podnikl řadu dobrodružných výprav na Aljašku, do Kanady či Nepálu. V roce 2023 žil v Praze.