The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jitka Růžičková (* 1930)

• narozena 25. října 1930 v Praze

• dědeček Vilém Lustig byl radní a majitel dílny na výrobu papíru

• rodina z matčiny strany byla židovského původu

• poté, co matku zatklo gestapo, ji vychovávali rodiče spolužačky

• otec byl s matkou rozvedený a nejevil o dceru zájem

• její matka, babička a strýc zemřeli v koncentračních táborech

• o jejich osudu dlouho nic nevěděla a věřila, že se matka vrátí

• vystudovala střední zdravotnickou školu

• až do penze pracovala jako zdravotní sestra

• zemřela 2. července 2019

Vrátila se ze školy a soused na ni volal, že její maminku odvezlo gestapo. Bylo jí jedenáct. Nevěděla, co dělat. Tak si sedla v parku a brečela. Od té doby ví, že i ve chvílích, kdy se zdá, že beznaděj už nemůže být větší, se objeví dobří lidé ochotní pomoct.

„Dědečku, něco jsem se o tobě dozvěděla,“ řekla jednoho dne po příchodu domů. Děda Vilém Lustig se zajímal, o co šlo. „Že jsi Žid,“ odpověděla.

To bylo poprvé, kdy do jejího života slovo Žid vstoupilo. Narodila se 25. října 1930 teprve sedmnáctileté Věře Jirouskové, která ji vychovávala spolu se svými rodiči Valérií a Vilémem Lustigovými. Byli v Praze - Vršovicích váženou rodinou. Vilém byl radní a vlastnil dílnu na výrobu voskovaného papíru, který dodával do továren na máslo. Jitka měla kromě mámy a prarodičů ještě tři strýce, a tak jí nijak nevadilo, že se rodiče rozvedli a její táta o ni příliš nejevil zájem. Říká o něm, že byl tak trochu bohém, do kterého se maminka bezhlavě zamilovala, ale všem v okolí bylo jasné, že vztah nemá budoucnost. O to víc se rodina snažila malé Jitce vytvořit pěkné bezstarostné dětství, což se dařilo až do těch dnů, kdy začali lidé zkoumat, kdo je Žid, a kdo ne.

Lustigovi nad tím nikdy dříve nepřemýšleli. Přestože měli typické židovské jméno, židovskou víru nevyznávali. „O víře jsme se doma nikdy nebavili. Vím jen, že dědeček trval na tom, aby vnučky byly pokřtěné. Říkal, že Židé jsou odjakživa pronásledovaný národ a že nechce, aby byly u té víry. Já byla pokřtěná v československé církvi, další dědovy vnučky byly katoličky. Naposledy se k židovské víře hlásila snad prababička Kleinová. Její syn Robert Klein byl poslanec parlamentu. Taky ho vzali do koncentráku jako prvního,“ vypráví Jitka.

Útlak po roce 1939

Okupace Československa Německem v roce 1939 měla na Lustigovy přímo drtivý dopad. Vilém Lustig přišel o práci na radnici. Ranila ho mrtvice a zanedlouho zemřel. Matka, babička a strýcové museli začít nosit na oblečení žluté židovské hvězdy. Jitka si vzpomíná, že se maminka styděla a snažila se hvězdu při chůzi zakrývat kabelkou. Má uschované listiny, dokazující, že babička a maminka dostaly každá pokutu tisíc korun za to, že byly na ulici kontrolou přistiženy bez židovské legitimace. „Mám dopisy, ve kterých pláčou, že nemají z čeho pokutu zaplatit a prosí, aby jim ji odpustili. Neodpustili. Pak už to bylo těžké, protože jsme neměli peníze. Strejda přišel o práci, babička to nemohla utáhnout. Měli jsme hezký třípokojový byt, tak jsme vzali několik podnájemníků, aby byt zaplatili. Měli jsme v jednom pokoji manžele, v dalším úředníka z banky. Později ještě jednu slečnu,“ vypráví Jitka.

Transport příbuzných do Terezína

Její strýc, babička i dvaaosmdesátiletá prababička byli odvezeni do Terezína. Na shromaždiště lidí povolaných do transportu musela jít i její matka. Po dvou dnech se však vrátila domů. Tvrdila, že jí bylo sděleno, že je nadbytečná. Přesné vysvětlení, proč matka tehdy transportu unikla, Jitka nikdy nezjistila. Domnívá se však, že to mohlo mít souvislost s tím, že se část jejich rodiny z Vlašimi znala s tehdejším prezidentem Emilem Háchou. Možná se podle ní snažil za matku přimluvit, ale jistá si tím není. Každopádně se tak dovršení rodinné tragédie jen odsunulo. Zanedlouho pro matku domů přišlo gestapo.

„Nikdy jsem se nedozvěděla, proč přesně byla zatčena. Jestli to byl následek toho, že nezaplatila pokutu za to, že neměla židovskou legitimaci. Nebo proto, že nenosila židovskou hvězdu. Nevím. Prostě jsem se s ní jednoho dne rozloučila a šla jsem do školy. Pak jsem přišla domů a maminka tam nebyla. Už jsem ji nikdy neviděla,“ říká.

Pomoc rodiny Kalusových

O tom, že maminka byla zatčena, jí řekl soused, když ji viděl, jak se vrací domů. „Byla jsem úplně bezradná. Se spolužačkami jsem seděla v parku. Brečela jsem, že maminku nemám doma, že tam už nikoho nemám. Maminka jedné spolužačky šla kolem s pejskem na procházku. A ta její dcera jí řekla, že nemám kam jít, že maminku zavřelo gestapo. Ona řekla, že půjdu k nim a uvidí se, co dál. Tak mně dali večeři i postel. Zůstala jsem. Cítila jsem se tam dobře. Takže jsem u nich byla do konce války,“ popisuje osudové chvíle svého života.

Její zachránci se jmenovali František a Milena Kalusovi. František byl inženýr, Milena byla v domácnosti. O Jitku se starali stejně jako o svou vlastní dceru. Vyhledali jejího otce, informovali ho, co se stalo. Ten se s nimi dohodl, že se o Jitku budou starat. „Nevím, jestli jim něco platil, ale myslím, že ne. Oni byli nesmírně hodní. Vzpomínám si, že je sousedka varovala, že je nebezpečné, aby si takto vzali domů židovskou holku. Ale byli úžasní,“ podotýká Jitka.

V bytě Lustigových mezitím žila jen jedna z jejich podnájemnic. Jitce se podařilo zjistit, že maminka je vězněna na Karlově náměstí. Mohla jí tam jednou týdně donést čisté prádlo a odnést balík se špinavým. V jednom z nich našla hadřík, na který maminka bavlnkou vyšila vzkaz: Za šest neděl soud a možná brzy domů.

Když pak Jitka zase přišla pro prádlo, dozvěděla se, že matka už ve věznici není. Co se s ní stalo, jí nikdo nesdělil.

V roce 1944 Jitka dostala předvolání do transportu. Šlo o odvoz dětí, které měly jen jednoho rodiče židovského původu. „Předvolal si mě gestapák. Mluvil německy. Ptal se, jak se jmenuje maminka a kde je. Zapsal mě jako registrovanou do transportu míšenců. Jenže míšenci chodili do transportu od patnácti let. A mně bylo čtrnáct. Tak jsem tomu na necelý rok unikla,“ vypráví Jitka. Přečkala tak až do konce války.

Poslední dny války v Praze

Pracovala jako totálně nasazená v továrně na kuličková ložiska. Byla zařazena na práci u frézy, ale protože byla mladá a nepříliš šikovná, kolegové ji nechali pracovat v kanceláři. Při cestě z práce se připletla k průvodu lidí, který šel centrem Prahy. „Byl konec války. Lidé házeli dolů německé vlajky a obrázky Hitlera. Já se samozřejmě připojila k průvodu, který šel na Můstek. Lidé zpívali. V tom jeli po té třídě Němci. Už se stahovali. Jeli na motorkách, za nimi byly náklaďáky. A jak byli lidi rozvášnění, tak jim začali nadávat a plivali po nich. A oni se naštvali a začali střílet. Bylo to na Můstku. Každý se někam rozutekl,“ vypráví.

Schovala se v jednom z domů a nevěděla, co dělat. Pak si vzpomněla, že její otec často sedává v kavárně Luxor. Skutečně ho tam zastihla. Vzal ji s sebou do svého bytu v penzionu. Tam strávili několik dní. „Nebylo jídlo. Chodili jsme dolů do krytu. Pak jsme viděli, jak hoří Staroměstská radnice,“ vypráví Jitka. Paradoxně strávila poslední dny války s otcem, se kterým se do té doby vídala minimálně. Do centra města si vyšla, až když v něm byli sovětští vojáci. Nevzpomíná ráda na to, co tehdy uviděla na Václavském náměstí: „Chytili nějakého Němce, on střílel z okna. Tak ho pověsili, polili benzínem a zapálili ho. Živého. Jednoho Němce vyhnali z baráku. U muzea padl na zem. Byl celý zakrvácený. A pak jely ruské tanky a jely přes něj. Hrozné pohledy to byly.“

Hledání ztracené matky

Následovaly dny plné naděje. Přijížděly vlaky s lidmi vracejícími se z koncentračních táborů a z nucených prací v Německu. Jitka stávala celé dny na nádraží a doufala, že mezi nimi pozná maminku. V repatriačním úřadě vystavila její fotku. Pátráním po ní se zabýval i Červený kříž. „Když jí zavřeli, bylo jí dvacet devět let. Já byla přesvědčená, že se vrátí. Říkala jsem si, že není možné, aby byla mrtvá,“ vzpomíná Jitka.

Podnájemnice, která žila v jejich bytě, z něj mezitím stačila odvézt spoustu věcí. Jitka se do bytu vrátila, nějakou dobu tam žila s německou rodinou. Ta však jednoho dne zmizela. Jitka se cítila osamělá a stále marně čekala na mámu. V té době se opět setkala s tím, jak se v mezních situacích projevují lidské charaktery. Jednoho dne za ní přijeli známí z Lysé nad Labem s tím, že si u nich maminka před zatčením schovala kufr. Bylo v něm povlečení, nějaké cennosti. „A oni mě vyhledali a vše mi to dali. Tak jsem pak žila z toho, že jsem to prodávala. Za stříbrnou lžičku jsem si například koupila něco k oblečení a k jídlu,“ vypráví Jitka.

Věděla však i o dalších lidech, u kterých si její příbuzní schovali věci, když věděli, že musejí jít do transportu. Například věděla, u koho si cennosti schovala babička. „Řekli, že u nich nic není. Zapřeli mi to,“ podotýká. Nakonec se dozvěděla přes Červený kříž, že její maminka zemřela v roce 1943 v Osvětimi.

Obavy z politických procesů v 50. letech

Krátce bydlela se svým otcem, který se po válce ještě dvakrát oženil a měl dva syny. Necítila se však u něj dobře. Přihlásila se na zdravotnickou školu a šla bydlet do internátu. Ve zdravotnictví pak zůstala celý život. Ale to neznamená, že její život byl klidný.

V padesátých letech silně vnímala bezpráví a nespravedlnost odehrávající se při politických procesech. „Snažila jsem se politiku nevnímat, ale když jsem v rádiu slyšela mluvit toho, kdo ty lidi žaloval, toho Urválka, no to byl hnus. Můj muž říkal, že u nich v práci dokonce museli odhlasovat, že souhlasí s odsouzením Horákové. U nás to naštěstí v práci nikdo neřešil. Ale vždy, když jsem o tom slyšela, tak mě to samozřejmě štvalo,“ podotýká.

Protest proti chování komunistů

Několikrát v zaměstnání odmítla nabídky na vstup do komunistické strany. A nebála se dát najevo, pokud měla pocit, že komunisté příliš uplatňují svou moc. Když pracovala v poliklinice v Klimentské ulici v Praze, dostala se s komunisty do sporu. Její nadřízený ji označoval za vzornou pracovnici a psal jí za to odměny. Zjistila, že podniková komunistická organizace rozhodla, že jí odměny nenáleží, protože není v KSČ, nemá funkce a nezapojuje se do veřejného života. Šla tedy na ústřední radu odborů a tam si stěžovala. Výsledkem bylo, že se jí komunističtí funkcionáři v podniku museli omluvit a prémie dostala. „Já byla bojovnice. Vždy jsem uspěla. Prostě jsem se vždy šla zeptat. Nemohli mě odmítnout,“ vysvětluje.

Svůj osvědčený postup uplatnila i v roce 1976, když jejího syna nepřijali na hotelovou školu, přestože měl v učebním oboru samé jedničky. Protože měla podezření, že se na školu dostali žáci s mnohem horším prospěchem, ale s výhodou, že jejich rodiče měli různé funkce v KSČ, napsala kvůli tomu dopis tehdejšímu prezidentovi Gustávu Husákovi. Známí ji od toho zrazovali. Ze všech stran slyšela, že takové dopisy stejně končí v koši a že jedině může mít problémy. „Do čtrnácti dnů mi přišla odpověď, že celou věc prošetřili a že ji předali ministerstvu školství. Pak přišlo vyrozumění, že mého syna zařadili na uvolněné místo,“ vzpomíná. A znovu dodává: „Já se nikdy ničeho nebála, protože jsem nemyslela na to, co se mi může stát.“

Vztahy v rodině a pátrání po předcích

Ani její soukromý život nebyl idylický. Vdávala se třikrát. Šťastné však bylo až její poslední manželství, do kterého vstoupila ve čtyřiapadesáti letech. S manželem pak prožili více než třicet let plných lásky a radosti z chaloupky, kterou si pořídili. Z předchozích manželství má dceru a syna. Stýká se také s nevlastním bratrem. Zatímco s otcem dobrý vztah neměla, s jeho synem Vladimírem Jirouskem si naopak rozumí velmi dobře. Pomáhala mu, když ještě coby nemajetný student chodil na právnickou fakultu v Praze. „Chodil ke mně, vařila jsem mu. Tak jsme spolu začali mít hezký vztah a teď se máme pořád rádi,“ říká. Stal se z něj předseda České advokátní komory, na jídlo k ní už nechodí, naopak ji čas od času zve na dobré obědy.

Jitka svůj život hodnotí tak, že nakonec všechno, co špatně začalo, dobře skončilo. Potěšilo ji, že její vnučka začala mít velký zájem o historii, o holocaust a pátrala po všem, co jejich rodinu potkalo. Díky ní tak Jitka přesně ví, kde její příbuzní zahynuli. Vnučce se podařilo zjistit i to, že dva bratranci Jitčiny matky utekli do Palestiny. Oba zemřeli, ale podařilo se vypátrat příbuzné jednoho z nich. Jitka je tedy spokojená. Přestože se v jedné fázi života bála, že zůstala na světě sama, nakonec je obklopena příbuznými a ví, že její rodina bude pokračovat i v dalších generacích.