Jitka Růžičková

„Já jsem prostě jedno ráno šla do školy. S maminkou jsem se normálně rozloučila. Šla jsem ze školy. Přišla jsem k domu, vyběhl pan Bašta, který měl v baráku obuvnictví, a hned říkal, že maminku odvezlo gestapo. Tak já jsem šla domů, tam byla ta podnájemnice. Říkala, že doma vše prohledali a maminku že odvezli. Pak jsem se dozvěděla, že je zavřená na Karláku v té černé věži. Jednou se jí podařilo propašovat do prádla na hadříku vyšitý nápis: Za šest neděl soud a možná brzy domů.“

„No to já vůbec nevím, protože jsem se nikdy nedozvěděla, jestli zatčení byl následek toho, že neplatila pokutu, že neměla židovskou legitimaci, že nenosila hvězdu. Nevím, prostě jsem šla do školy, rozloučila jsem se. Přišla jsem domů, a maminka tam nebyla. Už jsem ji nikdy neviděla. Tak jsem byla úplně bezradná. Se spolužačkami ze školy jsem seděla v parku. Tam jsem brečela, že maminku nemám doma, že nikoho nemám. Jedné mé spolužačky maminka šla kolem s pejskem na procházku. A její dcera jí říkala, že nemám kam jít, že maminku zavřelo gestapo. Ona řekla, že půjdu k nim a uvidí se, co dál. Tak mě vzala k sobě domů. Dali mně večeři, postel. Tak jsem u nich zůstala. Já se tam cítila dobře. Takže jsem u nich byla do konce války.“