The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Ryba (* 1938)

• narodil se 8. září 1938 ve Staré Pace

• zde jako dítě prožil druhou světovou válku

• otec šel dobrovolně pracovat do cihelny, aby jeho děti mohly za komunismu studovat

• pamětník absolvoval sklářskou školu v Železném Brodě, obor tavené plastiky

• úzce spolupracoval se sklářským výtvarníkem Janem Černým

• začátkem 70. let vstoupil do KSČ

• v 80. letech se začal věnovat převážně vlastní sklářské tvorbě

• v roce 1989 vystoupil z komunistické strany

• svá sklářská díla vystavoval v galeriích a prodával do celého světa

• v roce 2023 žil v Lomnici nad Popelkou

Po nástupu komunistů k moci otec Jiřího Ryby zanechal svojí profese malíře a dobrovolně šel pracovat do cihelny. Chtěl totiž, aby jeho syn mohl studovat a nemusel dřít rukama jako on. Jiří Ryba si však ke studiu přece jen vybral řemeslo, konkrétně sklářské, a prorazil s ním ve světě.

Chodili spát s připravenými věcmi

Rodina Jiřího Ryby pocházela ze Staré Paky, kde pamětník trávil roky svého dětství a dospívání. Narodil se 8. září 1938, takže jeho dětské vzpomínky se často pojí s obdobím druhé světové války. Vzpomíná si, jak si jako malí kluci vyřizovali na ulici účty s těmi německými, když se jim posmívali. Nebo jak se naopak během svých her na kopci za městem skrývali na stromě před důstojníky SS.

Hlavní nebezpečí hrozilo především na konci války. Pamětníkův otec byl velký vlastenec, člen Sokola, a tak se při osvobozování často ocital v centru dění a doma jej moc neviděli. Jiří Ryba a jeho sourozenci museli v těch dnech chodit spát oblečení a s připravenými věcmi, kdyby bylo ihned potřeba utéct z města na venkov. Do přímého ohrožení se naštěstí nedostali.

„Někdy kolem 9. května procházel městem kousek před školou transport německých vojáků. Sledovali jsme, jak naši tátové utečencům zabavovali věci potřebné do domácnosti. Stará Paka byla důležitou železniční křižovatkou, takže ke konci války zde různé transporty jezdily často,“ vzpomíná pamětník.  

Pod dohledem sklářských mistrů

Otec se živil jako malíř pokojů, po nástupu komunistů k moci však pochopil, že pokud zůstane živnostníkem, jeho děti nebudou mít možnost dále studovat. Řemesla proto zanechal a šel pracovat do cihelny, díky čemuž se jeho synové a dcera dostali na střední školy.

Kroky Jiřího Ryby vedly na sklářskou školu v Železném Brodě, kam nastoupil v roce 1953. „Tehdy to tam bylo politicky nekompromisní, ve škole bylo hodně straníků a kantoři vyžadovali, abychom zdravili: Čest práci.“

Původně studoval obor klasické mozaiky, který se však záhy přestal vyučovat. Pokračoval v nově vzniklém oboru tavené plastiky, u jehož zrodu stál sochař a sklářský výtvarník Jaroslav Brychta. Na škole pamětníka vyučovala také další významná osobnost českého sklářství, Stanislav Libenský.

Po maturitě zamířil Jiří Ryba na vojnu. Přestože ve vojenské knížce stálo, že je synem živnostníka, poslali jej k jednotce Pohraniční stráže v Rozvadově, kde se stal vojenským kuchařem. „Jednou jsem během služby přeskočil plot a šel na zábavu do Plané na rande, ale zrovna jsem narazil na svého nadřízeného a následovaly tři dny v base. Kamarád, co držel stráž, mě ale pustil a na rande jsem šel. Všechno dobře dopadlo, jen mě pak přesunuli na hraniční čáru,“ vzpomíná pamětník.

Nevidím důvod to obhajovat

Když se vrátil do Železného Brodu, pracoval Jiří Ryba ve sklářském podniku Severoznak. Tou dobou potkal svou první ženu, vzali se a v Semilech založili rodinu. V roce 1962 pak přišel důležitý moment jeho pracovní dráhy, když začal pod hlavičkou sklářské školy úzce spolupracovat se sklářským výtvarníkem a pedagogem prof. Janem Černým.

Jiří Ryba se podílel na realizacích návrhů prof. Černého, včetně skleněné plastiky k výročí sta let od založení Národního divadla. Nebyli ovšem jen kolegy, ale i blízkými přáteli. „Trávil jsem s ním desítky let. Věděl jsem, co měl za sebou, válku, partyzánství. Komunistou byl už před válkou, jeho levicové smýšlení na mě mělo vliv,“ přibližuje pamětník.

Údajně právě kvůli politickým postojům ztratil prof. Černý v roce 1968 místo ve sklářské škole a s ním i Jiří Ryba. Nový prostor pro společnou tvorbu nalezli později v družstvu Maják, zakázky získávali od Skloexportu, který zprostředkovával vývoz českého skla do celého světa.

Pod vlivem názorů svého kolegy se Jiří Ryba začátkem sedmdesátých let rozhodl vstoupit do komunistické strany. „Profesor mě k tomu přesvědčoval, tak jsem souhlasil s nabídkou do KSČ vstoupit. Stal jsem se pak společensky rovnocenným partnerem svých kolegů, kteří byli původem dělníci. Dnes nevidím důvod to obhajovat ani toho litovat,“ přiznává pamětník otevřeně.

Věděl jsem, že chci už jenom pracovat se sklem

S prof. Černým pamětník spolupracoval až do jeho smrti v roce 1979. Poté se začal poohlížet po své vlastní sklářské tvorbě, ale začátkem osmdesátých let se odvětví ocitlo v recesi, a tak přijal místo kádrového pracovníka v podniku, který vedl jeho známý.

Od roku 1986 už ale Jiří Ryba trávil čas především ve vlastním sklářském ateliéru a rozjel dráhu sklářského výtvarníka. Chtěl tomu zasvětit vše, a tak později dal výpověď v zaměstnání a odešel na volnou nohu, což už bylo možné, protože se blížil konec komunistického režimu. Ještě před sametovou revolucí také pamětník vystoupil z KSČ.

„Politiku už jsem nevnímal, věděl jsem, že druhou polovinou mého života bude práce se sklem. V podnikání se dařilo, vyvážel jsem do světa i do galerií, měl jsem kolem dvaceti samostatných výstav i desítky společných,“ bilancuje Jiří Ryba.

Vydělané peníze často využíval na cesty po celém světe se svojí druhou manželkou Evou, s níž se oženil v osmdesátých letech. Také byla dcerou živnostníka, ale s komunisty měla špatnou zkušenost a vymezovala se proti nim. Na jejich manželství ovšem politika vliv neměla. „Nikdy jsme se nehádali, měli jsme se rádi. Nikdy jí nevadilo, že jsem byl ve straně, proto si jí tak vážím,“ říká Jiří Ryba na závěr.