Jiří Ryba

„Šel jsem na rande ze zakázaného prostoru. V Plané u Mariánských Lázní byla v parku zábava, přeskočil jsem plot a domluvil si tam rande. Vzal jsem si tepláky, což je strašný čin, zbavit se uniformy a vzít si civil. A šel jsem asi kilometr do města na rande. Už jsem byl u domu, kde jsem měl mít rande. A najednou přímo naproti mně – to je zlá náhoda – šel pod lampou můj nadřízený, staršina roty. Ptal se, co tam dělám. Řekl jsem, že tu mám rande s holkou. Samozřejmě hned padl trest tři dny arestu v base. Byl jsem tak smělý, nebo asi zamilovaný, že jsem i z té basy šel na rande. To už smrdělo, kdyby mě chytili, byla by to už záležitost na prokurátora a soud. Všecko dobře dopadlo, byl to jenom přesun na čáru.“

„Ke změně došlo, když starší brácha a já jsme končili povinnou školní docházku. Protože jsme se dobře učili, tak táta chtěl, abychom nedřeli rukama jako on, řemeslo je dřina. Nově nastalou politickou situaci zachránil vlastním rozumným rozhodnutím. Věděl, že bychom se jako potomci živnostníka na studia nedostali. Poručil sám sobě a řekl, že to kvůli nám udělá, a stal se dělníkem v cihelně. Šel dělat tvrdší práci, než byla malířina. A brácha se skutečně dostal na gymnázium, já jsem se dostal na sklářskou školu, sestra se dostala na pedagogickou školu.“