The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Rybář (* 1931  †︎ 2021)

• narodil se 16. července 1931 v Brně

• ve čtrnácti letech nastoupil na jezuitské gymnázium na Velehradě

• v roce 1948 vstoupil do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova

• byl internován v Bohosudově, Hájku u Prahy a na stavbě přehrady Klíčava

• v roce 1951 byl propuštěn a tajně v Brně složil první řeholní sliby

• v letech 1952 až 1954 byl na vojně u Pomocných technických praporů

• poté pracoval v Brně ve skladu oceli Drukov a v Třineckých železárnách

• květnu 1960 byl zatčen a odsouzen ke dvěma letům vězení

• únoru 1962 mu ve vězení ve Valdicích udělil biskup Karel Otčenášek kněžské svěcení

• po propuštění na amnestii v roce 1962 pracoval jako jeřábník

• v letech 1968 a 1969 studoval v Innsbrucku

• po návratu do vlasti působil jako kněz v Hradci Králové, Trutnově a od roku 1990 v Rychnově nad Kněžnou

• v roce 2004 odešel do penze

• je autorem mnoha článků a držitelem několika cen

• zemřel 14. ledna 2021 v Trutnově.

Jan Rybář prošel během svého života Pomocnými technickými prapory a komunistickým kriminálem. Politruk, který nevěděl o jeho historii, ho na vojně jmenoval politickým agitátorem roty, dokud neprasklo, že je řeholník. „Já jsem hrál Švejka. Byl jsem malý a neduživý. Nevěděli si se mnou rady. Tvrdil jsem, že jsem z dělnického prostředí a že můj otec dělal Vítězný únor. Což je pravda, protože dělníci dělali Vítězný únor,“ vypráví Jan Rybář.

Po vojně jej neustále sledovala tajná policie, vyslýchali ho a jinak šikanovali. „Všichni nám říkali, že to bude daleko horší než nacistická okupace a rafinovanější,“ uvádí pamětník.  

Během svého pohnutého života ani jednou nezapochyboval o své víře a nepodlehl úporným nabídkám ke spolupráci. Jen jednou zavrávoral a přemýšlel o možnosti všechno ukončit. Komunistický teror se tehdy vystupňoval a on byl sám v prostředí, které ho intelektuálně deptalo a kde neměl jedinou spřízněnou duši.

V dětství bojoval proti nacistickému teroru

Jan Rybář se narodil 16. července 1931 v Brně. Tatínek se živil jako obráběč kovů. Maminka, vyučená krejčová, pracovala na poště. Až do čtrnácti let vyrůstal v Bílovicích nad Svitavou. Celým pamětníkovým dětstvím se prolínají vzpomínky na válečné dění na Svitavsku a Brněnsku. Živě si pamatuje nejzásadnější okamžiky druhé světové války a pocit bezpráví, se kterým je má dosud spojené.

Už jako malý chlapec se snažil proti zlu bojovat. „Jako děti jsme měli radost, že jsme mohly tomu teroru čelit. Když jsme mohly třeba jít židovským rodinám na nákup, nebo jim posloužit jinak,“ vzpomíná pamětník. Protože Němci děti příliš nekontrolovali, využívaly toho, a když to bylo možné, nosily do města potraviny. „Měli jsme radost, že můžeme dělat nějaké podzemní hnutí, něco proti Německé říši,“ říká pamětník.

I konec války, kdy byl svědkem násilného odsunu Němců z Brna a okolí, jej poznamenal. „Viděl jsem, jak hnali Němce do Vídně, přes Pohořelice, tam jsou taky pohřbení mnozí. Na vlastní oči! To byl velmi silný zážitek. Byli to samí staří lidé, poněvadž chlapi byli na frontě nebo v zajetí. Byly to jenom ženy, děti a staří lidé,“ vypráví Jan Rybář. 

Tyto pocity a vše, čeho byl svědkem, ovlivnilo Jana Rybáře natolik, že se rozhodl studovat na jezuitském gymnáziu na Velehradě a vstoupit do řádu Tovaryšstva Ježíšova, což také v roce 1949 udělal. Pamětníkovi rodiče věřili v Boha a i přesto, že byl Jan jejich jediné dítě, ho od tohoto rozhodnutí nijak nezrazovali. „Pomáhali mi balit kufry, byli klidní,“ vzpomíná pamětník.

Varovali je, že komunisté budou horší než nacisté

Již před válkou sbíral Jan Rybář první střípky znalostí o působení komunistů v jiných zemích. „Za první republiky byly kalendáře a v nich byly fotografie kulaků, jak jich deset visí vedle sebe za špagáty. Byly tam fotografie popů, které přibili na dveře,“ vzpomíná pamětník. Vypráví také o ruských emigrantech, kteří žili v jejich ulici, nebo o univerzitním profesoru, který je vyučoval na měšťance. Ti jim předávali své zkušenosti s bolševickým režimem

Po válce se těšili na růžovou budoucnost. „Jen moudří lidé tušili, co bude. Třeba moje matka o tom hovořila velmi často. Měla dost dobrý politický přehled,“ vzpomíná Jan Rybář.

V počátcích pamětníkova studia na velehradském gymnáziu se v  klášteře ukrývali dva baziliáni, členové Řádu svatého Basila Velikého řeckokatolické církve. Jezuité jim po jejich útěku z Bulharska poskytli azyl, a tak měli o poválečných komunistických represích zprávy z první ruky. „Kdo znal Sovětský svaz a kdo znal jeho působení po válce na Podkarpatské Rusi, tak věděl, co sem přijde,“ říká Jan Rybář.

Profesor latiny předpověděl, že bude zle

Na velehradském gymnáziu strávil pět let až do násilného zrušení klášterů. Představoval si tehdy, že pojede studovat do zahraničí, vrátí se a bude přednášet jako jeho učitelé. „To byl náš ideál, vyštudovat někde venku a tady excelovat. A my jsme pak excelovali s lopatou,“ vzpomíná pamětník. Tyto ambiciózní plány však vzaly brzy za své. I přesto to Jan Rybář bral jako životní zkoušku. 

V rámci noviciátu je obzvláště jejich novicmistr připravoval na vše, co je mohlo potkat a to se týkalo i nucených prací a kriminálu. Dodnes si pamětník pamatuje na únor 1948, kdy jim jejich profesor latiny říkal: „Bude s náma zle, vážení a milí.“ Předpověděl tak události, které následovaly za dva roky.

Komunistický převrat v únoru 1948 samozřejmě v klášteře napjatě sledovali. Názory na vývoj situace se v klášteře různily. V rámci noviciátu se je ale snažili udržet co nejdéle v nevědomosti, aby se mohli soustředit na své studium. „My jsme třeba konkrétně nevěděli, že náš provinciál je souzen. To jsme nevěděli. Aby nás nerušili, dokud to jde,“ uvádí Jan Rybář.

Snažili se je nalákat ke spolupráci

V dubnu roku 1950 v rámci takzvané Akce K zlikvidoval komunistický režim všechny kláštery a mužské řeholní řády. Komunisté zabavili veškerý majetek a členové řádu skončili v internačních táborech. „O půl dvanácté se rozsvítilo, u každého stál nějaký soudruh se zbraní. Řekli nám, že si máme sbalit prádlo, malý kufřík a dostavit se do jídelny,“ vzpomíná pamětník.

Jan Rybář se spolu se svými bratry ocitl nejprve v internačním táboře v Bohosudově, odkud jej jako ještě neplnoletého řeholníka odvezli do františkánského kláštera v Hájku u Prahy.

Cílem soustředění mladých mnichů v Hájku bylo odtrhnout je od jejich starších bratrů a pokusit se je takzvaně přeškolit. Tedy hlavně odvrátit od víry. To se ve většině případů nepovedlo. „Už tu noc z 13. na 14. dubna nám dělali návrhy, kdo by chtěl, že může zůstat, nebo studovat dál,“ uvádí pamětník. Řeholníci totiž měli také možnost dostudovat ve státem kontrolovaném zařízení.

S některými policisty se kamarádili

Jana Rybáře spolu s dalšími mladými řeholníky převeleli na stavbu vodní nádrže Klíčava. „Naštěstí nás hlídala Veřejná bezpečnost. Byli to bývalí policisté ještě z první republiky, kteří nám fandili a situaci nám ulehčovali, jak mohli,“ popisuje pamětník. Díky časté nepřítomnosti velitele a shovívavosti  policistů se jim několikrát podařilo dokonce tábor opustit a zajet si třeba domů. Stále ale pokračovala snaha komunistů přetáhnout alespoň některé řeholníky na svoji stranu, což se několikrát i podařilo. Jana Rybáře to ale nikdy nenapadlo.

V květnu 1951 ho propustili, odešel zpět na Moravu k rodičům a začal pracovat u známého polesného, kde prováděl taxaci lesů. Maturitu skládal ilegálně, oficiálně mu byla uznána až před zahájením studia v Innsbrucku v roce 1968. I během svého pobytu u rodičů stále zachovával pravidla řeholního života. „Nechodil jsem s holkama,“ vysvětluje pamětník s úsměvem.

První rok u PTP byl horší než v kriminále

Po roce mu přišel povolávací rozkaz. Jana Rybáře přiřadili k Pomocným technickým praporům (PTP)nejprve do Mimoně, poté do Zdechlovic a Přelouče. Už při základním výcviku beze zbraně branci pochopili, jaké časy je čekají. „Napomínali nás, že pokud se nepodřídíme straně a vládě, budeme sloužit na vojně do nekonečna,“ vzpomíná pamětník.

Situace u PTP byla v prvním roce horší než v prvním roce kriminálu. „V kriminále jste si odpracoval svou šichtu a pak vás dali na celu a měl jste pokoj. Zatímco na vojně byly noční poplachy, buzerace, všelijaký prohlídky a já nevím co. To mě velice iritovalo,“ vysvětluje pamětník.

Narukoval do Mimoně a dostal se do skupiny složené z cikánů, kriminálníků a Němců. V druhém roce ho přesunuli do Zdechlovic u Přelouče. Tan stavěli domy pro důstojnické rodiny, vyklízeli tamější zámek. „Likvidovali jsme například knihovnu. To bylo dvanáct pětitunek, co odjíždělo. To jsme tam házeli z okna. Jednu knížku ještě mám, tu jsem pronesl jako vzpomínku,“ uvádí pamětník.

Mistr v železárnách mu získal jeden den na svobodě navíc

Do civilu odešel Jan Rybář po necelých čtyřiceti měsících na konci roku 1954. Vrátil se do Brna a začal pracovat v továrně jako skladník. Stále se scházel se svými bratry řeholníky či podobně smýšlejícími lidmi a to byl jeden z důvodů k tomu, aby si jej STB neustále předvolávala. Tajně také dále studoval.

V roce 1959 utekl na brigádu do železáren do Třince, protože předpokládal, že ho estébáci brzy zatknou. „Tehdy už to bylo vyloženě horké, v roku devětapadesát šedesát. Kdo nepodepsal spolupráci, tak šel do chládku, samozřejmě. To bylo jasné,“ vzpomíná Jan Rybář.

V Třinci jej opravdu zatkli. Šli si pro něj do železáren 11. května, ale jeho mistr ho zapřel, a tak získal alespoň jeden den navíc. Dozvěděl se také o posudcích, které na něj napsali na obci i v železárnách. Oba posudky byly veskrze kladné. Možná i díky nim ho odsoudili pouze ke dvěma letům vězení.

Na dole by dlouho nevydržel

Nejprve ho přiřadili do černouhelného dolu v Ostravě – Heřmanicích. Život tam byl velmi drsný. Pamětník vzpomíná, že vážil tehdy čtyřicet osm kilo, a tak byla pro něj taková práce namáhavá.

Mnohem horší byli ale ostatní spoluvězni, kteří nebrali na nic a na nikoho ohledy. Byla tam tehdy úplná spodina. Cokoliv, co neměl člověk u sebe, se mu ztratilo. Nebylo možné si odpočinout, protože ostatní vězni dělali v době volna rotyku. „Tam bych se asi oběsil, kdybych tam měl zůstat dlouho,“ vzpomíná Jan Rybář.

Díky nafingovanému úrazu, který si ze zoufalství domluvil se spoluvězněm medikem, ho odvezli asi na měsíc do nemocnice a pak přesunuli do Valdic.

Ve Valdicích si pěstovali vředy

I tam však vězni vymýšleli různé způsoby, jak se dostat na marodku a ulehčit si tak život. „Ve Valdicích jsme si pěstovali vředy, jednou jsem měl rekord, měl jsem jich dvanáct,“ vypráví Jan Rybář. Vředy už měli, ale snažili se je s pomocí odpadu při broušení skla ještě zvětšit, aby bachaři uznali, že je potřeba je zavézt do nemocnice a uvolnit z práce.

Ve Valdicích se Jan Rybář dostal mezi své. Zároveň s ním si tam odpykávalo trest několik desítek duchovních a řeholníků včetně několika biskupů. Někteří z nich sice izolovaně, ale někteří žili pohromadě s ostatními. A tak Jan Rybář vzpomíná na to, jak pracoval a žil spolu s jezuitským provinciálem Františkem Šilhanem, Karlem Otčenáškem, Ottou Mádrem, Josefem Zvěřinou, Antonínem Mandlem a dalšími.

Komunisté využívali vězně k práci na broušených lustrech. Šlo o velmi nepříjemnou práci, broušené ověsky musely být přesné a dokonale vyleštěné. „Otčenášek byl leštič. Broušení mu nešlo, a tak leštil,“ vysvětluje pamětník. „Tam nemohl nic pokazit.“ Lustry, které vyráběli političní vězni, se s velkým ziskem prodávaly především do zahraničí.

Kněžské svěcení trvalo sedm minut

První duchovní sliby složil Jan Rybář tajně spolu s několika dalšími bratry už v roce 1951 po propuštění z internace v Brně. Zlom v jeho církevním životě přišel právě až díky uvěznění ve Valdicích. Vzhledem k tomu, že tam pobýval se spoustou svých kolegů a učitelů, mohl i tam studovat, poslouchat přednášky a vzdělávat se. O jeho kněžské svěcení se pravděpodobně nejvíce zasadil Karel Otčenášek  spolu s Josefem Zvěřinou, který dával pamětníkovi třicetidenní duchovní exercicie.

Obřady spojené s kněžským svěcením trvají obvykle několik hodin a jsou velmi honosné. Kněžské svěcení Jana Rybáře však bylo úplně jiné. „Když jsme byli na pokoji, tak Otčenášek říkal - Tak teď k tomu přistoupíme, no tak se pomodlíme. Modlily se biskupské modlitby, vložil na mě ruce a bylo to,“ vzpomíná pamětník na zásadní předěl ve svém životě. „Nějakých sedm minut to trvalo.“ Primici, první veřejnou mši, sloužil až po svém návratu z Rakouska v roce 1969.

I někteří komunističtí pohlaváři byli věřící

Z Valdic se Jan Rybář dostal na amnestii jeden den před vypršením dvouletého trestu . Vzhledem k tomu, že byl knězem vysvěcen tajně, nesměl oficiálně své povolání vykonávat. Přesto se vždy nějaká cesta našla a všemožně se snažil, aby mohl alespoň částečně a tajně jako kněz působit.

„Nikdy jsem nevypadal moc duchovně, a tak jsem se vloudil leckam. Oficírovi z krajské správy ministerstva vnitra jsem sloužil v jeho bytě mši. Měl holku na vozíčku. Tam bych se s božím ksichtem nedostal nikdy,“ vypráví pamětník. Po propuštění z vězení směl vykonávat pouze práci ve stavebnictví. Začal tedy pracovat jako jeřábník v brněnské panelárně.

Pas mu podepsal náčelník krajské správy ministerstva vnitra

Díky uvolněné politické situaci v roce 1968 se rozhodl vycestovat do zahraničí. Zažádal o pas, který ale jako amnestovaný vězeň neměl dostat. Potkalo ho ale  velké štěstí. Když stál ve frontě, všiml si ho jeden důstojník. „Vy jste Rybář, pojďte se mnou, řekl mi. Tak jsem si myslel, že je zle. Po dvaceti minutách mi přinesl pas podepsaný samotným náčelníkem krajské správy ministerstva vnitra,“ vypráví pamětník. Tento podpis mu pomohl i po jeho návratu v roce 1969, kdy ho okamžitě předvolali k tříhodinovému výslechu. Z náčelníka krajské správy se totiž mezitím stal plukovník, a tak ho vystrašení estébáci ihned propustili.

Odjel nejprve do Vídně a poté do Innsbrucku. Na tamější univerzitě mu uznali maturitu, a tak se mohl zapsat ke studiu němčiny a teologie. V roce 1969 se rozhodl vrátit, protože mohl pracovat v duchovní správě. O emigraci vlastně nikdy pořádně neuvažoval už kvůli svým rodičům.

Po příjezdu zpět ve vlasti jej rovnou na hranicích v Dolním Dvořišti předvedli k výslechu. „Na nádraží jsme vystoupili z vlaku. František Lobkowitz a já. On tam byl pět hodin na výslechu, já tři hodiny. On tam byl chudák poprvé, já už jsem měl zkušenosti, a tak jsem se i bránil,“ vzpomíná Jan Rybář.

Od roku 1950 jej každý měsíc vyslýchali

Díky změněné politické situaci směl po návratu do republiky působit jako kněz. „Hlásil jsem se do královéhradecké diecéze, poněvadž mě světil biskup Otčenášek a já jsem mu slíbil, že budu v jeho diecézi,“ vzpomíná pamětník. „Mé přijetí do duchovní správy stálo flašku řecké metaxy. To byl klíč k tomu, aby byl krajský církevní tajemník obměkčen,“ vypráví dále Jan Rybář. Několik měsíců zůstal v Hradci a odtamtud ho potom přesunuli na faru do Poříčí u Trutnova.

Jan Rybář musel chodit od roku 1950 pravidelně k výslechům na StB  ejen kvůli tomu, že byl řeholník a kněz, ale také kvůli tomu, s kým se znal a stýkal. Šlo mimo jiné o Františka Líznu, Václava Malého, Felixe Davídka a spoustu dalších. Pravidelně se jej snažili také přesvědčit ke spolupráci. Nikdy však nepovolil. „Průběžně mě vyslýchali třicet sedm let, takřka každý měsíc. Buď mě navštívili, nebo předvolali. Už když jsem sloužil tady na okrese, tak jsem měl každý měsíc někoho na krku,“ vypráví pamětník. Přes veškeré bezpráví, které na něm komunistický režim páchal, neztrácel humor ani přirozenou vlastnost zesměšňovat nebo provokovat své pronásledovatele.

Po revoluci strávil nějaký čas ve středisku Marianum v Jánských Lázních a od roku 1990 až do roku 2004, kdy odešel do penze, působil v Rychnově nad Kněžnou. Odtamtud se pak vrátil zpět do Trutnova. Příležitostně sloužil mše v Mladých Bukách, psal články, diskutoval, pořádal besedy a vedl jezuitské exercicie.

Estébákům říkal - Věřím v pívo plzeňský 

Jan Rybář popisuje, že to měl při výsleších a v kriminále vždy trošku lehčí než lidé, kteří veřejně proklamovali svou víru. „Já jsem nikdy neřekl před těma chlapama, že jsem Kristu věrný, jelikož Kristus říká - Nehažte perly před svině. Já nebudu dělat vyznání nějakému blbečkovi,“ vysvětluje.

Na dotazy, zaměřené na jeho víru, na jeho život vždy něco odfrkl nebo měl v pohotovosti nějakou jinou vtipnou odpověď. „Když se mě nějaký tenhle zeptal, v co věřím, tak jsem mu odpověděl že v pívo plzeňský,“ dodává Jan Rybář. „Často si se mnou nevěděli rady.“

Nikdy nepřemýšlel o tom, že by se vzdal víry. Jedinou životní krizi zažil v železárnách, kde byl úplně sám, mezi lidmi, kteří mysleli úplně jinak. V té době se také stupňoval tlak ze strany STB. Navštěvovali jej každý druhý den, výslechy byly čím dál nepříjemnější. „Už jsem si jednou říkal, kdybych tady vylezl na žebřík, dal hlavu na kolej, tak mám pokoj od všech estébáků,“ vzpomíná pamětník.  

Celý svůj život se považoval za lidového faráře. V klášterním společenství jako řeholník vlastně nikdy nežil. Ani ke sklonku života se neuchýlil do kláštera, ale až do konce života bydlel na sídlišti v Trutnově. Páter Jan Rybář zemřel 4. ledna 2021 a byl pohřben v rodných Bílovicích nad Svitavou.