Jan Rybář

„No tak já už jsem jako malé dítě, za první republiky byly kalendáře. A v těch kalendářích byly třeba fotografie kulaků, jak visí za špagáty, vedle sebe jich deset. Byly tam fotografie popů, které přibili na dveře kostelů. Takže my jsme to už znali před válkou. Potom tam vedle v naší ulici bydlel pravoslavný emigrant z Ruska, se svou chotí, se svou manželkou. Jak ona se jmenovala, on se jmenoval Alexej a ona se jmenovala Ariadna a měli služku Marinu a ti nám prostě referovali. Ti utekli odtud. Pak nás učil na základní škole profesor Velihorský, to byl taky emigrant. A musel se spokojit s chlebíčkem, jaký byl. To byl univerzitní profesor vlastně. A učil nás na základní škole. Nebo na měšťance vlastně. Tak ti nám také říkali, jak to bude. Náš lékař místní. To byl Nikolsky, jeho žena byla zubařka. Emigranti ruští. Tak ti nám všichni říkali, že to bude daleko horší, než okupace nacistická. Totiž, že to bude rafinovanější.“

„No to je taková hloupá historka. Tady jsem měl úraz. To nebyl vlastně ani úraz. Já jsem tam byl dost zoufalý, protože jste vyfáral a teďka vám ukradli šaty. Když jste měl slušné hadry, tak vám je ukradli. Jsem tam stál nahý a říkal si, co mám dělat. Druhý mukl říká blbě: ‘ Tak utrhni támhle, ty jsou pěkný. Tak je utrhni. ‘ Tak je utrhl a dal mi šaty. To tam bylo hrozné. To byl divoký západ. Šest set mladých kluků, jeden lepší než druhý, výlupci takoví. Tak byl tam nějaký Tonda Balatka, ale to tam nedávejte, byl zkrachovalý medik a on rozuměl medicíně a tak dále. A tak mi říká: ‚Dobře, já ti udělám úraz, dáš mě 50 bonů, ty vězeňské peníze, jako zálohu. Pak až se to podaří, až tě odsunou, tak mi dáš další zbytek.‘ Tak mi tady natrhl tu šlachu. To není vidět, dyť to je padesát let nebo kolik.“

„Když jsem byl v těch železárnách, tak tam jsem měl krizi, protože se tak stupňovalo. Ty jejich návštěvy, každý druhý den. Byli stále protivnější a protivnější. No a já jsem si už jenom říkal sakra, kdybych si tady dal hlavu na kolej. Jak jsem dělal, tak nade mnou jezdily pánve s tím kovem. Jezdily tam s tím rozžhaveným z pece. Z té vysoké pece ty veliké pánve jezdily mi nad hlavou. Říkal jsem si, kdybych tady vylezl na žebřík a dal krk na kolej, tak mám pokoj od všech estébáků. Tak to byla taková, myslím, největší krize. Neudělal jsem to, ale říkal jsem si, že by to bylo asi nejrozumnější.“

„To bylo roku padesát devět. Byly výslechy, jeden za druhým a potom mne zavřeli. Dostal jsem tehdy dva roky. Takže jsem ty dva roky prožil většinou ve Valdicích u Jičína ve vězení, kde jsem měl spoustu, asi osmdesát, kněží a několik biskupů. Sedm, osm biskupů tam bylo. No a tam se teda parádně študovalo, tam jsem musel něco dělat kromě práce, tak i při té práci, my jsme brousili křišťálové sklo, tak tam jsem poslouchal přednášky pánů, kteří tam byli a také jsem tam dosáhl toho kněžského svěcení. "

„No a pak už jsem se po návratu z Rakouska hlásil do hradecké diecéze, poněvadž mě světil biskup Otčenášek a já mu slíbil, že budu v jeho diecézi. A to už je další historie, kdy tedy, myslím, že už jsme se mohli vrátit do jistého normálu, že jsme byli připuštěni do duchovní správy. Za různých okolností, moje přijetí do duchovní správy stálo flašku Metaxy. To byl takový klíč k tomu, aby krajský tajemník byl obměkčen a taky mým stylem takového nevážného kněze, protože ve mně neviděl žádného kněze, já jsem také dělal dojem světského člověka. To jsem se snažil vždycky, aby na mně neulpělo nějaké zbytečné znamení duchovního poslání, které mám. Člověk musel na ty lidi taky trošku vyzrát, to jsme se snažili dělat stále, že."