The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Rychlíková (* 1938)

• narozena 1. ledna 1938 ve Vizovicích jako šesté ze sedmi dětí

• v roce 1945 viděla z dálky vypálení usedlostí Vaculíkových gestapem

• v roce 1949 otec zemřel při nehodě

• roku 1950 zatkli bratra Vladimíra, odsouzen na 13 let, vězněn na Borech a v Jáchymově

• matka vstoupila do družstva, aby umožnila Jarmile studium

• v letech 1953–1957 studovala střední pedagogickou školu v Kroměříži

• roku 1960 se bratr vrátil z vězení na amnestii

• sňatek se Stanislavem Rychlíkem, vychovali dvě děti

• celý život pracovala jako učitelka

Psal se červen roku 1950. Vincencie Lutonská i její děti už klidně spali. Ráno bylo potřeba obstarat hospodářství. Noční ticho přerušily rány na vrata. Rozespalá Jarmila se vydala otevřít, byla nejblíž. Za dveřmi stáli muži v kožených kabátech a ptali se na bratra. Té noci jej zatkli a odvezli, domů se vrátil po deseti letech...

Šestá ze sedmi

Jarmila Rychlíková se narodila 1. ledna 1938 ve Vizovicích. „Prý jsem se narodila už v prosinci, posledního, v osm hodin večer, ale babka Jančíková pravila: ‚Nebudeme ji nechávat starší, počkáme,‘ dali si po slivovici, poseděli a napsali 1. ledna,“ vysvětluje Jarmila Rychlíková.

Když přišla na svět, měla už pět starších nevlastních sourozenců. Matka, Vincencie Lutonská, byla poprvé provdaná za řezníka Františka Hrabala, vdovce se dvěma dcerami, Marií a Ludmilou. Narodily se jim další tři děti, Hanka, Zdenka a Vladimír. Rodina nejprve žila ve Vizovicích, poté ve Svinově, kde se jim příliš nedařilo, a tak se rozhodli vrátit do Vizovic a postavit dům. Stavba se stala Františku Hrabalovi osudnou, po úrazu v roce 1927 dostal otravu krve a zemřel.

Po smrti otce rodině pomáhal pater Vysloužil

Matka zůstala sama s pěti dětmi a nedostavěným domem. V té době se s rodinou blíže seznámil farář Antonín Vysloužil, který matce pomáhal. Stavbu dokončili, matka založila malé hospodářství, pronajala pole a pořídila krávu.

Časem do domu vzala nájemníky, manžele Lutonské, zabývající se výrobou vizovického pečiva, kteří za krize zbankrotovali a byl jim zabaven dům v pohraničí. Vrátili se proto do Vizovic, odkud pocházeli. S nimi přišel i syn Alfons, o dvanáct let mladší než maminka. Sblížili se a vzali se. Narodily se jim dvě dcery, Jarmila a Vlasta. Prarodiče Lutonští u nich bydleli několik let, později se přestěhovali do sousedství. Malá Jarmila je viděla každý den vyrábět vizovické pečivo a začala se od nich učit.

Otec Jarmily Alfons Lutonský se vyučil pekařem, věnoval se výrobě vizovického pečiva, později byl zaměstnán u firmy Baťa. Matka se starala o děti a o hospodářství. Když starší sourozenci dorůstali, začaly v rodině neshody. Zejména jedna ze sester měla matce za zlé, že do rodiny přivedla Alfonse Lutonského a měla další dvě děti, které by mohly zdědit dům. Manželství tak nebylo příliš šťastné.

Vojáci si vybírali z kabátů vši

Válka se nevyhýbala ani Vizovicím. Řada místních obyvatel se s okupací nesmířila a zapojila se do odboje. Někteří za to zaplatili životem.

Roku 1943 museli Lutonští v domě ubytovat rumunské vojáky. „Pamatuji si, jak seděli venku, měli obrácené kabáty naruby a vybírali si vši, opravdu byli tak zdecimovaní, že to byla hrůza,“ vzpomíná Jarmila Rychlíková. Jejich chalupa měla pouze dvě místnosti, matka vojákům přenechala větší z nich s kamny. Na těch vojáci vařili kořalku, které místní říkali lavorovice. Koně měli uvázané u plotu stavení. Než odjeli, vyvezli matce hnůj na vzdálené pole za pomoci povozů, se kterými přijeli.

Jarmila Rychlíková si vybavuje zabíjačky, které rodiče dělali načerno. Bratr se učil řezníkem. Jednou se jí zeptala sousedka, zda zabíjeli „černé“ prase. Bezelstně odpověděla, že ne, bylo přece bílé. Nikdo je naštěstí neudal. Vše bylo na lístky a příděly byly nedostačující.

Před nástupem do školy chodila nějakou dobu do mateřské školy v klášteře milosrdných bratří ve Vizovicích, kde děti opatrovaly řádové sestry. Roku 1944 ji maminka doprovázela k zápisu do školy, většina budovy byla zabraná vojáky, dospělí mluvili německy a nerozuměla jim. Matka jí potom řekla, že do školy půjde až za půl roku.

Před bombardováním se s kamarádkou ukryly pod most

Docházela tedy dále do školky. „Chodili jsme na vycházky k Janové hoře, kde jsme se sestřičkami zažili, jak letěly letadla, bombardéry, na Zlín a na Otrokovice. Vždycky letěly velice vysoko, sestřička říkala, abychom se nebáli. Potom, když letěly na Zlín, letěly níž, to byl veliký hukot, schovávali jsme se sestřičkám pod sukně,“ vybavuje si.

Ani půl roku po zápisu do školy ještě nastoupit nemohla, budova byla zabraná vojáky a vyučování bylo přerušeno. Děti se učily, kde se dalo. „Někteří se učili v hospodě, někteří u známých. My jsme měli to štěstí, že jsme chodili s Evičkou Blažkovou k paní učitelce Novákové na Těchlov. Když jsme šli jednou zpátky, letadla letěla nízko. Došli jsme do Štěpské ulice a ve strachu slezli po schodkách do potoka, pod most. Seděli jsme v kopřivách a vůbec nám to nevadilo, jak hrozně jsme se báli,“ vzpomíná.

Roku 1944 přerostl odpor k okupantům v této oblasti v otevřenou partyzánskou válku, v níž byla aktivní zejména první československá partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova. K partyzánům se připojili členové již dříve vzniklých odbojových skupin, jako byla např. Obrana národa. Na jaře 1945 činnost partyzánů sílila. Reakce Němců na sebe nenechala dlouho čekat. V dubnu 1945 byla na zámku ve Vizovicích ubytována skupina Josef, speciální stíhací oddíl, tzv. Jagdkommando, které mělo na svědomí vypálení některých pasekářských usedlostí a osad a vraždy jejich obyvatel, kteří partyzánům pomáhali. V dubnu 1945 došlo k vypálení Juříčkova mlýna, osad Ploština a Prlov. 16. dubna 1945 byly vypáleny usedlosti na pasekách nad silnicí z Loučky do Vizovic.

Projela vojenská auta, pak jsme slyšeli střelbu

„Opravdová hrůza nastala, když začali podpalovat pasekáře, byli jsme zrovna na ulici u mostku. Napřed jsme viděli vojenské náklaďáky, jely nahoru po cestě, pak byla slyšet střelba. Viděli jsme veliký oheň, když zapálili usedlosti. Byl tam i můj vrstevník. Když jsme pak chodili do školy, říkalo se o něm, že je pomatený, měl z toho trauma. Jmenoval se Vaculík. Měli ještě dcerku. Přišli o všechno.“

Tehdy nevěděla, že stejný osud potkal více osad. Dle dostupných pramenů šlo o usedlost Františka Vajíka a dva domky rodiny Vaculíkovy. V jednom bydlel František Vaculík s manželkou Julií a dvěma malými dětmi, druhý obývali jeho dva mladší bratři, Tomáš a Josef. Všechny tři bratry Němci zastřelili. Šlo o odvetnou akci za útok partyzánů na německou motostřeleckou spojku.

Němci se v posledních dnech války krutě mstili

Když se blížila fronta, otec zbudoval ve sklepě kryt. „Byly tam dvě místnosti, jednu zazdili, protože tam naskládali i od sousedů drahocenné věci, tam nebylo vidět nic. V přední místnosti byl kotel, komín a dalo se tam topit. Tam udělali obývací místnost, kde se sešli všichni, co neměli sklep. Tatínek schody zabezpečil pomocí čtyř velkých klád, aby se nezasypaly, kdyby něco přišlo. Když se blížila fronta, byli jsme ve sklepě. Měli jsme tam otoman, všechny děti jsme seděly přikryté dekou. Zvenčí jsme slyšeli střelbu,“ vybavuje si závěr války.

Ještě 2. května došlo k vypálení usedlostí na Vařákových pasekách. Němci sem přišli s úmyslem vybudovat pozorovatelnu s rádiovými vysílači pro zaměření dělostřelecké palby. Došlo ke střetu s přicházejícími partyzány, kteří Němce obklíčili a proběhla přestřelka, při níž zemřeli tři Němci a jeden z partyzánů. Poslednímu Němci se podařilo utéct a stihl podat hlášení. Výsledkem bylo osm zapálených domů a čtyři mrtví.

Vizovice byly osvobozeny 4. května 1945. Rodina Lutonských se těšila na klidný život. Vše ale mělo být jinak.

Vražda faráře Vysloužila

Roku 1945 za nejasných okolností zemřel farář Antonín Vysloužil, který pomáhal rodině poté, co matka roku 1927 ovdověla. Ve Vizovicích se těšil velké oblibě a úctě. Přítelem soudcem mu byl po válce předán rozsáhlý důkazní materiál proti vysoce postaveným zlínským komunistům, dokazující, že patřili ke konfidentům gestapa. Vysloužil se snažil dosáhnout spravedlnosti a jejich usvědčení. Při cestě do Prahy za svým právníkem byl vyhozen z vlaku. Událost byla uzavřena jako nešťastná náhoda. Jarmila se zúčastnila jeho pohřbu, na kterém bylo i přes přítomnost tajné policie mnoho místních a duchovních.

Tou dobou se otec Jarmily rozhodl, že od rodiny odejde. Soužití s nevlastními dětmi nedělalo dobrotu. Odstěhoval se a začal ve Vizovicích stavět vlastní domek, kde by později mohli s rodinou bydlet. Matce zůstalo na starost hospodářství a pět dětí. Nejstarší dcery už žily v Praze. Bratr Vladimír odešel roku 1945 jako dobrovolník na vojnu, tehdy už měl známost s Ludmilou Nedbálkovou z Vizovic. Když narukoval, zjistila Ludmila, že čeká dítě. Mezi rodinami se rozhořely spory, rodiče Ludmily byly evangelíci, rodina Lutonských katolíci. Nedbálkovi nechtěli svolit ke svatbě, která se nakonec konala v červnu 1949.

Rodina přišla podruhé o otce, vzápětí zatkli bratra

Otec, který už v té době bydlel sám, jel v září 1949 na motorce ke svým rodičům. Cestou se střetl s nákladním autem a zemřel. Rodina byla zdrcená. „Zůstala po něm rozestavěná chalupa, maminka zůstala sama a hned poté, v červnu 1950, přišel další šok,“ vzpomíná Jarmila Rychlíková. Komunisté zatkli bratra Vladimíra. Pracoval u řezníka Kalendy, jehož dcera po roce 1945 odešla do emigrace. Její bratr Karel se o to měl pokusit také, dostal se do Německa, ale při návratu pro nějaké dokumenty byl zatčen a uvězněn. Jarmila Rychlíková uvádí, že bratr pozadí celé události neznal a o ničem nevěděl. Jeho zaměstnavatel jej údajně požádal, aby doručil aktovku na smluvené místo do nějakého hostince za Vizovice. Vladimír mu vyhověl, setkal se zde s Karlem, věci mu předal a vrátil se. Netrvalo dlouho a byl zatčen. Cestou na místo předání byl sledován.

Bratr rodině podrobnosti nikdy nesdělil, jména Vladimíra Hrabala a obou Kalendových jsou však uvedena na seznamu členů partyzánské skupiny Jana Žižky. (Některá jména byla později vyškrtnuta.) Jisté je, že Vladimíra odsoudili ve veřejném politickém procesu ve vizovické sokolovně v roce 1951, a to společně s dalšími lidmi. Jarmila viděla autobusy přivážející zadržené z věznice v Uherském Hradišti, soudu se nezúčastnila. Veřejnost, zfanatizovaná propagandou, prý tehdy křičela, že požaduje pro obžalované smrt. Pro rodinu bylo toto období noční můrou. Bratr byl odsouzen na třináct let a po dlouhých deseti letech propuštěn. Trest si odpykal na Borech a v Jáchymově.

Komunisté matce vyhrožovali, že jí odeberou děti

Jarmila v té době chodila do měšťanky. Po bratrově uvěznění se ocitli doslova na dně. V chalupě zůstaly na práci samy dvě s matkou. Mladší sestře bylo osm let. Dřely na poli, matka chodila uklízet, aby se uživili. Ráno před cestou do školy musela napást krávu a zvládat další povinnosti. Bratrovi kamarádi se jim snažili zpočátku pomáhat, ale byli varováni, aby od rodiny dali ruce pryč. Občas jim přišli na pomoc spolužáci Jarmily.

V matce se po bratrově zatčení něco zlomilo. Komunisty začala nenávidět a odmítala se jim podvolit. Po několika incidentech s místními straníky jí začali vyhrožovat odebráním nezletilých dětí. To ji zlomilo. Už nebojovala, pouze plakala. Bylo jí sděleno, že jestli chce vidět dceru ve škole, musí vstoupit družstva, což nakonec udělala. Přišli o krávu, pole i plodiny, které pěstovali. Uživit rodinu bylo ještě těžší.

Bratr byl propuštěn na amnestii

Roku 1953 Jarmila nastoupila na střední pedagogickou školu, bydlela na internátě v Kroměříži, v objektu bývalého kláštera. Stala se členkou školního pěveckého souboru Čajka a později na čas i jeho vedoucí. Vystřídal ji nový učitel Jindřich Brabec, hudební skladatel (autor hudby k písni Modlitba pro Martu).

Školu ukončila roku 1957 maturitou. Začala pracovat jako učitelka. Provdala se za Stanislava Rychlíka, souseda z ulice, s nímž se znala od dětství. Manžel pracoval u Lesní správy Vizovice. Po svatbě bydleli v chalupě jeho rodičů, poté na Panském dvoře a časem dostali byt od Lesní správy. Narodily se jim dvě děti.

Díky amnestii v roce 1960 se z vězení vrátil bratr Vladimír. Pohublý, s podlomeným zdravím, změnil se. V Jáchymově těžil uran, ochranné pomůcky vězni neměli. Jako mnoho dalších, kteří prošli jáchymovskými lágry, později onemocněl rakovinou.

Před domem stál tank, ze kterého na mě mířil voják

V noci na 21. srpna 1968 je s manželem probudil hluk. Bydleli tehdy na Panském dvoře. Když vyšli před dům, kolem už projížděly tanky. Na druhém konci dvora měli králíky a psa, bylo potřeba je nakrmit. Vyšla ven a ohlédla se. „Voják stál na tanku a mířil na mě, tak jsem se vrátila a řekla, že tam nepůjdu, že mě zastřelí,“ vzpomíná.

Nastala normalizace, Jarmila Rychlíková dál pracovala jako učitelka. Jak říká, pečlivě si v té době vybírali, s kým budou trávit čas, lidé se báli mluvit, aby je někdo neudal za jejich názory. Ve škole byla vyzývána ke vstupu do KSČ, vždy odmítla. Věnovala se rodině a vyráběla vizovické pečivo, které ji naučili péct otcovi rodiče.

Bratr Vladimír se sice dožil sametové revoluce, ale odškodnění už ne. Nejlepší roky života, strávené v komunistickém lágru, už mu stejně nikdo vrátit nemohl.

Jarmila Rychlíková odešla roku 1993 do důchodu, v době natáčení v roce 2022 žila s manželem ve Vizovicích.

 

https://theses.cz/id/klexkd/00183043-503192543.pdf

http://media.muzeumvalassko.cz/svitalkova-vypaleni-plostiny-a-prlova-a-jejich-odraz-v-cinnosti-mls-v-uherskem-hradisti-2018.pdf

https://www.ic-vsetin.cz/data_12/soubory/15.pdf