Jarmila Rychlíková

„V noci bouchání na hlavní dveře, bylo nás ještě v chalupě dost, všecky děcka: Hanka, Zdenka, Vláďa, my s Vlastou a maminka. Protože jsem byla nejrychlejší, šla jsem otevřít dveře. Stál tam chlap v kožeňáku, jestli je Vláďa doma. Říkám, že je. Ptali se, kde je. Vzbudili ho, v tu dobu byl čerstvý ženáč, vzbudili celou chalupu. Já jsem byla všudepřítomná, všechno jsem se snažila... řekli, že ho přišli zatknout, ať si teda sedne v kuchyni na štokrdle. Seděl v trenýrkách a celý se třásl. Nevěděl, o co se jedná, chtěl se napít vody. Tehdy se voda pumpovala ze studny a nosila se v kýblu, jenomže v kýblu v tu chvíli nebyla ani kapka. Šla jsem honem pumpovat vodu v krátkých gaťkách, spodní prádlo jsem měla. Jak jsem pumpovala, viděla jsem, že tam stojí chlap v kožeňáku a za vraty další dva. Sotva jsem mohla zohýbat kliku, jak jsem se bála, co to všechno znamená. Honem jsem se vrátila a Vláďa se napil. Byli jsme všichni div živí, maminka nejvíc, zdálo se, že ty chlapy zabije. Měla v sobě takovou strašnou zlobu, že se to nedalo ani vypovědět. Křičela, nadávala, zkrátka revoltovala, takže ho zatkli, nechali ho obléct a nám zůstalo celé hospodářství s maminkou na krku. Hanka se mezitím vdala, šla do Zlína a my jsme tam zůstali úplně sami, obilí začalo dozrávat. Nevěděli jsme tehdy, co máme dělat. Ještě pod pšenicí podsadili jatelinu, vyrostla vysoká do poloviny stébel žita, nedalo se to poséct. Maminka to zkoušela lepákem, já se ji snažila napodobit. Bylo to hrozné, byla jsem ve druhé měšťance. Neštěstí převeliké, přišli pomáhat sice jeho kamarádi, fotbalisté, ale jenom jedenkrát, než komunisti řekli: ‚Buď nepůjdeš, nebo tě zavřeme také.‘ Strach byl veliký.“

„To ještě bylo další, když jsem skončila školu a chtěla jsem jít na to učitelství. Bylo důležité, abych měla dobré známky a maminka musela vstoupit do družstva, tenkrát jí řekli, že buď vstoupí do družstva a dcerka se dostane, nebo že tam bude muset stejně jít. Tak maminka krávu dala do družstva a nám zůstal hlad, protože už jsme neměli obilí, nebyla mouka, zemáky. Hlavně chyběla kráva, mléko nebylo, ještě jsme měli nějaké slípky. O to všechno jsme přišli. To bylo, když jsem šla do školy do Kroměříže. Tehdy se všechno ztratilo.“