The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Rychlý (* 1933)

• narodil se 11. února 1933 v Klínci

• během války zažil dvě domovní prohlídky od gestapa

• vyučil se elektrotechnikem

• od roku 1951 je dobrovolným hasičem

• věnoval se ochotnickému divadlu

• srpnovou okupaci 1968 zažil jako zaměstnanec čokoládoven v Modřanech

Když byli rodiče v práci, přišlo gestapo

Zdeněk Rychlý se narodil 11. února 1933 v Klínci. Jeho maminka byla v domácnosti a otec pracoval u Českých drah na Wilsonově nádraží, a tak měli naštěstí i během krizí o základní obživu postaráno. Navíc chovali drobné zvířectvo jako králíky, husy, kozu a slepice. „Byli jsme na tom celkem dobře, zatímco jiné rodiny trpěly nedostatkem.“ 

Horší situace nastala za války, a maminka tak musela chodit pomáhat k sedlákovi, aby si trochu přilepšili. A zrovna když byli oba rodiče v práci, navštívilo je doma gestapo. „Byli jsme se sestrou, která byla o tři roky mladší než já, sami doma, najednou se otevřely dveře, ve dveřích stál jeden člověk, měl brejličky, klobouk a koženej těžkej kabát pomalu až ke kotníkům. A za ním stáli další čtyři takto oblečení lidi. A začali lámanou češtinou na mě: ‚Kde je otec?‘ Takovýhle otázky jako: Kde je máma? Spí u vás někdo? Dáváte někomu jídlo? Takovýhle vyptávání. Ale my jsme se ségrou už byli cvičený v tom, abysme nikomu nic neříkali, protože se u nás poslouchal zahraniční rozhlas z Londýna. Tak vždycky maminka říkala: ‚Nesmíte nikomu nic říkat, to by nás zavřeli a neměli byste rodiče.‘ Tak nás s tím strašila. Tak jsme byli tak vycepovaní, že jsme neřekli ani slovo. No oni ty gestapáci, když viděli, že s náma moc pořízení nebude, tak nám slibovali, že dostaneme čokoládu, to za války byla ohromná lahůdka. Ale nepomohlo to, prostě vpadli do baráku a začali. Začali od postelí, všechno vyhazovali, peřiny doprostředka místnosti.“ Mezi prádlem našli malou krabičku, ve které byly uložené pamětní mince a šáteček s nápisem „Republiku si uhájíme“, což si všechno vzali.

Maminka, když přišla domů, tak se zhrozila, co se to stalo, a nejvíc ji samozřejmě děsilo, že byly děti doma samy. Nicméně za čtrnáct dní se podobná situace opakovala. Kromě toho se asi dvakrát stalo, že se otec nevrátil z práce v obvyklý čas.

„Otec, který chodil do Všenor pěšky z Klínce na vlak. A ráno se vracel kolem tři čtvrtě na devět vlakem. No a stalo se dvakrát, že nepřijel domů. Teď starost, co se s ním stalo. Maminka  si myslela, že někde seděli v hospodě nebo že něco oslavovali. A on přijel až odpoledne domů a měl tadyhle rozseklej ret a tady měl nějakou bouli, tak maminka v dopalu, že nepřišel domů, si myslela, že se opil nebo něco. A on jí říká: ‚Kdeže jsem se opil! Já jsem byl v Pečkárně v Praze na výslechu od gestapa!‘“

Od deseti let pamětník také musel chodit do Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, což byla povinná organizace pro české děti fungující po vzoru Hitlerjugend. Snažil se využít jakékoliv příležitosti, aby se kuratoriu vyhnul. Jednou se stalo, že jel na kole přes potok, špatně si najel, spadl a narazil si záda a ramena. „Jeli jsme na Zbraslav k panu doktorovi a ten mě oklepal s tím, že to mám naražený a že mi dá klid. Nechtěl jsem moc do kuratoria chodit a říkal jsem mu, jestli by mi napsal omluvenku na kuratorium.“ Pan doktor mu omluvenku napsal na tři měsíce, ale aby si to Zdeněk protáhl, udělal neumělým dětským písmem z trojky osmičku. Vedoucímu omluvenku předal a ten samozřejmě jeho podvod hned odhalil a šel s tím na obecní úřad, kam starosta musel předvolat Zdeňka i s otcem. „Tam se řešilo na obecním úřadě, že jsme udělali podvod, že to je protistátní akce. Otec na to koukal jako poprvé, protože to neviděl. Tak jsem se samozřejmě přiznal a naštěstí starosta byl rozumnej člověk, tak řekl, že tu výtku počítá za vyřízenou a že se to nesmí opakovat.“

Nejkrásnější léta ve Skautu

Do školy začal pamětník chodit v roce 1939 v Líšnici. „Žádné spojení autobusy nebo dopravou nebylo, chodili jsme prostě přes pole, polní cestou za jakýchkoliv podmínek.“ V zimě, když bylo hodně sněhu, nařizoval starosta povinnou brigádu, aby lidi z vesnice odhazovali sníh z cesty a děti se mohly dostat do školy. „Byly tam až třímetrové závěje, užili jsme si jich dost, dělali jsme v nich obtisky. Samozřejmě, že jsme přišli do školy celí promočení, a co šlo sušit, tak se sušilo kolem velkých kamen ve třídě.“

Po válce byl také v Klínci založen skautský oddíl číslo 141, který spadal pod zbraslavské středisko. „To byla moje nekrásnější léta, bohužel byla jenom krátká, protože příchodem komunistů k moci ve čtyřicátém osmém roce se Skaut musel násilně převést do Svazu socialistický mládeže a tím pádem v Klínci Skaut skončil.“ V roce 1951 se Zdeněk připojil k dobrovolným hasičům.

Rok 1948 se dotkl i pamětníkova otce, který byl členem sociální demokracie. „Po brněnským sjezdu sociální demokracie se rozhodlo, že se sociální demokracie sloučí s komunisty. Otec tehdy dělal předsedu v Klínci, spálil razítko, pamatuju si, že ho házel do kamen, a ještě nějaký lejstra.“

Na desce hanby

Zdeňkovou velkou zálibou bylo ochotnické divadlo, ke kterému ho přivedl ředitel líšnické školy Jaromír Topol. „V Klínci to byla velká tradice, protože ať už dospělí, nebo i my mladí jsme pravidelně hráli několik kusů divadelních her do roka. Měli jsme docela pěkný úspěch.“

Kvůli divadlu se pak také pamětník na vojnu málem dostal k oddílům PTP. „Komunisti museli hru schválit. Tak se musela podat žádost, nahlásit hra, titulek a autor té hry, protože zkoumali, jestli to nebude nějaká závadná hra proti komunistickýmu režimu. A v Klínci byl toho času předsedou národního výboru nějaký pan Humhal. My jsme tu žádost tam měli asi tři neděle a nevyřizovala se a nevyřizovala. Já jsem to urgoval asi třikrát, byl jsem v úřadovně toho národního výboru několikrát a on mě vždycky odbyl a říkal: ‚Dej pokoj s divadlem!‘ A mě to namíchlo a říkal jsem: ‚Pane Humhal, dokavaď tady budete dělat předsedu národního výboru, tak do smrti nic v Klínci solidního nebude!‘“

Druhý den se Zdeňkovo jméno objevilo na tzv. desce hanby. „Byl jsem křídou napsanej, že dávám špatný příklad ve výchově mládeže. Mám tu čest, že jsem za komunistů byl na černé tabuli hanby.“ Protože byl ale pamětník ve spojení s funkcionáři na okrese, hned se dozvěděl, že tam na něj přišel posudek. „Psali, že je syn dělníka, ale pro vystupování byl zbavený funkce. Říkal jsem, že to bylo kvůli divadlu. Roztrhal to a řekl, že to je v pořádku: ‚Já jim řeknu, aby udělali pořádnej posudek. Vím, že jsi zapojenej, já to zařídím.‘“

Zdeněk se tak na vojně dostal ke spojařům a odsloužil si dva roky v Klášterci nad Orlicí. První rok byl v poddůstojnické škole a druhý rok v ní pokračoval už jako instruktor pro nováčky. „Vojnu jsem měl dobrou, cvičení žádný velký nebylo, protože jsme seděli u radiopřijímačů a přijímali jsme morseovku.“

Stačí, když bude dobře pracovat

Po vychození čtyřleté školy v Líšnici navštěvoval Zdeněk pět let měšťanskou školu na Zbraslavi a pak se vyučil elektrotechnikem. „Šel jsem se učit na Radlickou ulici k soukromníkovi a taky jsem chodil tři roky do učňovský školy do Bubenče. Po vyučení jsem chvíli zůstal u toho učebního pána, ale nevydrželo to dlouho, protože se znárodňovalo a byli jsme znárodnění do stavebního podniku.“ Ve stavebním podniku přejmenovaném na Průmstav zůstal a pracoval třeba na budování zbraslavského mostu nebo na vysílači na Cukráku. Osm let také pracoval na výstavbě nových čokoládových závodů v Modřanech. Čokoládovny se pak staly i jeho zaměstnavatelem, kde pracoval až do důchodu jako údržbář, později i požární a bezpečnostní technik a ještě během důchodu v oddělení exportu.

Nabídka ke vstupu do komunistické strany pamětníkovi přišla až během práce v čokoládovnách, když mu bylo čtyřicet pět let. „Tak jsem se jim vysmál, že jsem to nikdy nepotřeboval pro žádný vylepšení postavení, když jsem dělal dělníka, takže to nebudu potřebovat ani teď před důchodem. Měli jsme výborného generálního ředitele, dělal jsem mu na chatě v Říčanech elektriku, který se mě zastal. Říkal: ‚Nechte ho bejt, mně stačí, když bude dobře pracovat.‘ Od té doby jsem měl od komunistů klid.“

Okupantům chutnala čokoláda

O srpnové invazi se Zdeněk dozvěděl vlastně relativně pozdě. „Když jsem odjížděl ráno v šest hodin vlakem do čokoládoven do Modřan, tak jsem si nepouštěl rádio, nebyl čas, protože jsem kvaltoval na poslední chvíli. Tudíž jsem nevěděl, že v noci do Československa vtrhly sovětský vojska a další, a dozvěděl jsem se to až cestou ve vlaku. Hlavní akt toho bylo, že v čokoládovnách přestala fabrika pracovat, setkali se tam všichni zaměstnanci a byla tam taková manifestace.“ V Bojově, kde Zdeněk bydlel, stáli stranou dění, jen jednou zaznamenal, že po silnici jely tanky. Vojáky pak zažil osobně jen v čokoládovnách. „Vartovali u vagonů, protože jim chutnala čokoláda a naše cukrovinkářský výrobky. Jako zaměstnanci čokoládoven jsme jim museli dávat výrobky a hlídali si, aby jim to někdo nesebral nebo aby se to dostalo na patřičný místo.“

Sametovou revoluci pamětník nijak zvlášť neprožíval, přesto říká, že si tehdy oddechl a očekával, že všechno půjde správným směrem. „Zúčastňoval jsem se jako občan různých setkání. V Čisovicích byla akce, přijeli z divadla dva zástupci a vysvětlovali nám, jak to bylo v Praze a jak se budou odvíjet další dny. Několikrát jsme se v kulturním domě setkávali jako občané, ale naše zapojení vesnice nebylo nijak valný, nebylo nijak divoký. Byli jsme rádi, že to vzalo obrat.“

Naopak rozpad Československa Zdeňkovi radost neudělal. Vzpomíná, jaký byl jeho otec vlastenec, jak všichni plakali, když zemřel prezident Masaryk, nebo třeba jak mnoho vojáků, kteří sloužili vojenskou službu na Slovensku, si tam našlo své budoucí manželky. „Já osobně z toho radost nemám, že jsme se rozdělili.“

Pamětník je už více než půl století dobrovolným hasičem a za svou činnost získal řadu uznání. Nejvíce si váží titulu „zasloužilý hasič“, což je nejvyšší celostátní ocenění dobrovolných hasičů. U dnešní mladé generace by byl rád, aby si dokázala vážit své země a vlasti a aby se zajímala o tradice a historii. Mrzí ho, že většina původních českých podniků je dnes v cizích rukou. „Nám snad zbyla jenom ta česká řeč, kterou je potřeba si udržet.“

Zdeňkovým životním mottem je, aby nedělal ostudu sobě a své rodině, aby práci, kterou dělá, dělal poctivě, a když může, tak pomáhá druhým. „Chci naplnit to známý hasičský heslo: Bližnímu na pomoc.“