Luboš Rychvalský

„To byla jedna z takových anekdot… Jakási iniciativa, myslím, že Děti Země, organizovala jakousi tichou, nenápadnou, velice hezkou demonstraci: pěší korzo Na Příkopech. My jsme se rozhodli, že ji rozeženeme. Že budeme imitovat zásah policejní jednotky. V konspiraci jsme vytvořili takovou bezpečnostní jednotku, která si udělala přilby ze slupek melounů, pendreky z okurek nebo salámů, veky, zkrátka, co se dá sníst, protože jsme předpokládali, že to pak zkonzumujeme. A vyšli jsme v počtu asi šesti nebo sedmi takto vyzbrojených policistů. Z divadelní pouti jsem měl půjčený megafon – nebo Bára ho půjčila od divadelníků. To byla jenom divadelní atrapa. Vyzvali jsme demonstranty k rozchodu. Načež demonstranti se rozhodli, že nás zmydlí. Takže nás přemohli, pendreky nám snědli. Jedině přilby nám nechali. A policie přihlížela a nezastala se nás. Dělali jsme vlastně jejich práci za ně, dobrovolně, šli jsme rozehnat tyhle rozvraceče. Ale oni se nás nezastali a nechali nás zmydlit. Ani naše jednotka psovodů neuspěla, protože psi byli z plastu. Demonstranti se jich nezalekli a neuposlechli naší výzvy k ukončení nepovolené demonstrace. Nakopali nás do zadku. To byla taková úspěšná akce, kdy jsme imitovali zákrok policejních jednotek, abychom upozornili veřejnost na to, jaký je tady šílený bezpráví.“

„Nejzajímavější a nejvíc utajovaná akce, která Státní bezpečnost asi dost překvapila, byla v srpnu [1989]: vypuštění velryby na Vltavu. Jako symbol takového uklidnění. Tenkrát ten srpen 1989 zaváněl nějakou tragédií, armády policistů se připravovaly na masivní zákrok, před 21. srpnem pozatýkali disidenty, obšancovali Prahu. Vypadalo to, že pokud si někdo troufne na demonstraci, bude tvrdě a ukrutně potrestán. Mluvilo se i o tom, že se bude do demonstrantů střílet. Měli jsme obrovský obavy a chtěli jsme odpoutat pozornost bezpečnostních složek, zmírnit napětí takovouhle mírumilovnou akcí. Myslím, že jsme to asi dopředu inzerovali, protože na Karlově mostě čekaly štáby zahraničních televizí. Čekaly, jak popluje po Vltavě ta velryba. Ale nevím, jak se o tom dozvěděly. Jestli jsme to dopředu vyhlásili… Vím, že jsem ji postavil na zahradě z drátů, klacků, pletiva a papíru. Týden jsem ji stavěl, tu maketu ryby. Pak jsem ji na vozejku transportoval kolem těch plnejch autobusů těch bílejch přileb. To byla jedna z nejvýraznějších akcí, co si vybavuju. I ten smutnej konec makety tý ryby a veselej závěr, že jsem dostal 100 korun pokutu od Svazu rybářů za… Skončilo to na úplně nesmyslné agendě. Od původního obvinění z obecného ohrožení, že kdyby byl na Vltavě parník… Vyhrožovali obviněním z obecného ohrožení a skončilo to na Svazu rybářů. Byl to úsměvný závěr. Jak policajti naháněli tu rybu na Vltavě a nakonec ji rozdupali na náplavce, to všechno bylo komický. Splnilo to účel, odlehčilo to to mediální napětí. Taková zpráva byla úsměvná oproti tomu, že se čekaly krvavé střety s policií.“

„S pár lidmi jsme se potkávali, ale byli jsme vůči nim dost kritičtí, vyhranění. Nebavilo nás, že se berou moc vážně, formujou se do takových struktur, každý si razí svoje názory… To jsme dali najevo i jednou z těch aktivit. To bylo úplně vážně míněný. Mysleli jsme, že ty iniciativy by se měly sjednocovat, a ne rozštěpovat. A v té době bylo rozštěpení na disidentské scéně už značné, hašteřili se mezi sebou o to, kdo má vytříbenější politický názor. My jsme byli spíš vpovzdálí jako takoví nezávislí pozorovatelé. Pokud jsme chtěli něco vyjádřit… Oni s námi taky nepočítali, říkali: ‚Teď není na legraci čas. Vy jste takoví srandisti, s vámi nemá cenu se o něčem bavit, vy děláte jenom legrácky.‘“

„SVS (Společnost za veselejší současnost) vznikla naprosto spontánně, z pocitu zmaru. SVS byla založena už dávno, respektive nebyla vlastně nikdy založená. Byla to moje myšlenka, můj copyright na název Společnost za veselejších současnost, z dřevních dob, kdy jsem ani nebyl v disentu, ani jsem netušil, že existuje nějaký disent. V té době jsme si s kamarádem z Karlových Varů vyměňovali korespondenci, on měl Společnost pro méně chápavé, nebo něco takového, a já Společnost za veselejší současnost. A jako ,velitelé’ těchto společností jsme si občas vyměnili nějaký korespondenční lístek, já jsem se tituloval jako prezident SVS, Jindra se tituloval jako ,prezident Společnosti pro méně chápavé’. Takže ta platforma už existovala, ale neměla vůbec žádné parametry. Když jsme se pak 1. května 1989 náhodně potkali s Bárou a Petrem Paynem, frustrovaní z toho, že se nic významného nestalo, že jsme chtěli víc zburcovat společnost, protože jsme čekali, že se bude něco dít i v tom květnu, jsem vytáhl na stůl tenhle nápad, že mám v myšlenkách kontinuální protest, který by byl nepřetržitý a nepřerušitelný. Vymýšleli jsme formu pro ten protest. Pak nevím, koho z nás – společně jsme se shodli, že ideální je realizovat… Původně jsem myslel na permanentní jízdu na kolech po Praze. Že pořád budou jezdit nějaký cyklisti s transparenty nebo v tričkách s nápisy. Primární byl ten kontinuální, nezastavitelný protest. Který by nebyl zastavitelný z titulu toho, že ta komunistická moc nebude mít nástroj, proč by to měla rušit, protože jezdit na kolech není trestné. Takovým způsobem jsme to 1. května ukuli v té kavárně Slavia. Velmi rychle jsme to dali do pohybu. Odtamtud jsme se rovnou odebrali do ulice Politických vězňů a tam jsme zahájili něco, o čem jsme ani netušili, jaký to bude mít na tu dobu obrovský ohlas. Lidi se mohutně připojovali. Na tu dobu a v tom strachu. Takže 1. května 1989 jsme proběhli ulicí Politických vězňů a hned jsme k tomu dodali ty známé slogany ,dnes běžíme my za vás, zítra poběžíte vy za nás’. To byl takový náš spontánní nápad. Marketingově nás podpořily Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Tam to ohlásili a na základě toho jsme čekali, že nám hned [StB] vylomí dveře. Nestalo se tak. A na základě toho, že to ohlásili, jsme se tam už druhý den potkali s dalšími lidmi, kteří tam přiběhli.“