The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Eva Ryšavá (* 1937)

• narozena roku 1937 v Olomouci, odkud se v jejích dvou letech její rodina musela přestěhovat do Prahy

• Evin otec byl advokát a navíc starosta olomouckého Sokola, a právě na Sokoly se začali Němci zaměřovat

• roku 1952, čtyři roky po nástupu komunistů k moci, Evina otce zatkli a za vykonstruovaná obvinění zavřeli na 12 let

• z nich si odseděl 8 na kladenských dolech, na Mírově a nakonec v Leopoldově, než byl při amnestii roku 1960 propuštěn

• Evina rodina během jeho věznění zažívala velkou finanční tíseň, kterou se Eva se svou sestrou snažily řešit zaměstnáními, ze kterých byly průběžně vyhazovány kvůli kádrovým posudkům

• stejně tak byla Eva vyhozena ze studií na vysoké škole a druhé univerzitní příležitosti se jí naskytlo až za celých 10 let, kdy dálkově vystudovala knihovnictví

• roku 1968 nastoupila do knihovny Národního muzea, kde setrvala až do odchodu v roce 2000

• v Národním muzeu zažila zásadní momenty dějin pozdní poloviny 20. století

„Bohužel jsem celý svůj aktivní život prožila v době komunismu a byla jsem tzv. občanem druhé kategorie a celý můj život ovlivňovalo slovo kádr,“ začíná vyprávět Eva Ryšavá.

Eva Ryšavá se narodila roku 1937 v Olomouci, ale ve dvou letech se její rodina přestěhovala do Prahy. Začínala druhá světová válka a tatínek, advokát a starosta olomouckého Sokola, musel z Olomouce rychle pryč. „Jak je známo, Němci začali pronásledovat nejdřív ze všeho Sokoly, tatínkovi se dostalo varování, aby opustil Olomouc a nebyl zatčen, což už se stalo několika jeho přátelům Sokolům,“ osvětluje Eva. I přes tyto hrozby rodina přestála válku, Eva vzpomíná na šťastné dětství plné hudby. Namísto poválečného oddychu se však nad rodinou začala stahovat mračna. „Šťastné dětství začalo končit 48. rokem. Šla jsem po ulici a z amplionů zněly projevy komunistických poslanců. Náš tatínek se díval na další vývoj událostí velice skepticky. On se na to díval skepticky, už když přišla Rudá armáda a šily se ruské praporky. Tatínek říkal: jenom aby nám ten rudý prapor nepřinesl špatnou budoucnost,“ vypráví Eva o chvílích, které předurčily na dlouhá desetiletí osud rodiny. Rokem 1952 totiž rodinné štěstí definitivně skončilo. Evin otec byl odsouzen na 12 let.

Zatčení otce

„Náš otec byl zatčen stejně jako spousta jiných z inteligence. Důvody z něj byly vynuceny, nechceme ani pátrat. Byl obviněný z vynášení státního tajemství, což byla naprostá absurdita, ale bylo to v rámci cílevědomé likvidace inteligence, se kterou zatočili tímhle způsobem,“ popisuje Eva okolnosti zatčení. Její otec byl nejprve umístěn do dolů na Kladně, kde utrpěl infarkt a řadu zranění, později byl pak přesunut na Mírov. „Byla to ironie osudu, protože on Mírov znal z dob, kdy byl advokátem a jezdil tam za svými klienty,“ vzpomíná Eva. Relativní klid v jeho vězeňském životě přinesl až převoz do slovenského Leopoldova, do tzv. muklheimu, tedy oddělení pro staré a nemocné vězně, na nějž už Evin otec vzpomínal jako na snesitelnější. „Říkal, že nejhorší doba byla za Gottwalda, kdy byl opravdu hlad,“ dodává Eva. U vyprávění o otci se Eva zdrží dlouho, přeci jen je to alfa a omega jejích raných vzpomínek. „Říkal, že ty kriminály byly pro něj největší univerzitou. Protože se tam setkal s tolika intelektuály, umělci a politiky, že by se mu to v normálním životě nepodařilo,“ vypráví Eva a dodává vzpomínku na Eduarda Andrleho, otcova spoluvězně z České filharmonie, anebo na básníka Jana Zahradníčka.

Naivní touhy po studiu

Roku 1948 bylo Evě 11 let: „Měli jsme občanskou výchovu, kde nás učil soudruh Němec. Když začaly ty velké procesy jako ten se Slánským, soudruh Němec přišel a museli jsme vytrhávat z učebnic stránky, kde byly zmínky o Slánském a dalších, a vyprávěl nám o tom, jací jsou to zloduši,“ vzpomíná na změny ve vzdělávání po nástupu komunistů k moci. Eva měla velký sen studovat po maturitě historii, označuje ho však za naivní. Na univerzitu se totiž sice dostala, ale po prvním semestru obdržela dopis o vyloučení, ve kterém se zas a znovu opakovalo slovo kádr. Právě kádrový referent jí tehdy řekl: „Když váš otec chtěl, abyste studovala, neměl se dopouštět protistátních činů,“ vzpomíná Eva.

Práce a studium

Za pomoci příbuzných nastoupila jako pomocná pracovní síla do Výzkumného ústavu pedagogického, ale při první kádrové prohlídce letěla. Později sehnala místo v národním podniku Teplotechna, který se věnoval výrobě sklářských pecí a stavbě komínů. Svými zaměstnáními řešila rodinnou existenční tíseň – otec byl ve vězení, matka v domácnosti a navíc nemocná, a tíha obživy tak spočívala na Evině starší sestře Zdence, která pracovala u ČSAD, ale z kádrových důvodů byla rovněž vyhozena. „Pro sestru znamenalo zatčení našeho tatínka taky konec šťastného života mladého člověka,“ vzpomíná na bolestné doby Eva. Díky své práci v Teplotechně se Eva mohla znovu pokusit o studium na vysoké škole. Nejprve si však udělala druhou maturitu z knihovnictví, aby následně mohla pokračovat na univerzitě v dálkovém studiu téhož oboru. Po 10 letech od prvního pokusu o vysokoškolské vzdělání tak uspěla. Později nastoupila v Národním podniku Kniha v oddělení propagace, a právě za zdejšího působení dostudovala.

Vytoužená Sametová revoluce

Otec byl roku 1960 při všeobecné amnestii propuštěn po osmi letech vězení, měl však hodně podlomené zdraví a žil tak už jen další čtyři roky, než roku 1964 zemřel. Dožil se tak druhé Eviny maturity z knihovnictví, ne však už její promoce na vysoké škole, ke které došlo roku 1970. Maminka měla v tomto ohledu větší štěstí – zemřela až roku 1992 a dožila se tak i tolik vytoužené Sametové revoluce. „To jsem si kolikrát říkala, že by měl být postaven nejen pomník politickým vězňům, ale i jejich rodinám,“ rekapituluje Eva.

Národní muzeum

Po knihovnických studiích Eva nastoupila do knihovny Národního muzea, kde setrvala od roku 1968 až do důchodu v roce 2000. „Národní muzeum byla, zaplaťpánbu, moje poslední štace. Ale skutečně Národní muzeum považuji za velké štěstí, protože jsem tam poznala spoustu vzácných lidí,“ vzpomíná s vděčností Eva. Právě v Národním muzeu totiž v té nejbouřlivější době pookupační po roce 1968 zpracovávala sbírku kramářských tisků, a právě tam pořádali řadu zajímavých kulturních akcí. A konec konců právě tam se také na strojích přepisovaly samizdaty a právě tam zažila Sametovou revoluci v samotném centru dění, ostatně i transparent, který tehdy na Václavském náměstí měla v rukou, je dnes součástí sbírek Národního muzea. A právě tam prožila i změny mocenských struktur: „Vyhrožovali, zakazovali, žádný Havel na hrad a vy si to odskáčete. A najednou z nich byli revolucionáři a vystupovali na schůzích, jako by se nic nedělo. I takové chameleony jsem tam zažila,“ vzpomíná.

Václav Havel

Právě osobnost Václava Havla je pro Evu důležitá. „My jsme vlastně vůbec Havla neznali, my jsme nevěděli, jak vypadá. Já jsem znala jeho hlas jen z Hlasu Ameriky,“ vzpomíná. „Velice lituju, že jsme v té době neměli televizi. Mně to bylo tak líto, když jsem někomu volala, říkali mi: ‚Počkej teď ne, teď mluví Havel.‘ A já jsem ho nemohla vidět,“ pousmívá se s odstupem času. Při závěrečné prosbě o shrnutí, co pro ni totalita znamenala, však rychle posmutní: „Totalita bylo velký neštěstí. Totalita zabíjela. Skutečně našeho otce zabila. A nejvíc mě mrzí, když se na to zapomíná. Teď se vytahují jen ty materiální stránky a vzpomíná se, jak všechno bylo laciný, ale zapomíná se, jak naše matky stály ve frontě na maso a pomeranče. Ale hlavně se zapomíná, že jsme žili ve strachu a toho strachu jsme se nikdy nezbavili. Nikdy jsi nevěděl, co si na tebe vymyslí. Byla to hrůzná doba, nikomu bych nepřála, aby se to ještě jednou vrátilo. Komunisti počítají s tím, že lidi hrozně rychle zapomínají,“ uzavírá Eva Ryšavá rozhovor natočený v rámci Soutěže Příběhy 20. století.