Ing. Zora Rysová

* 1947

  • "Mám docela zážitek, ale také se to těžko přenese. Ale zkusím to. Taky takový děsivý, víceméně, ale nic se nestalo. Jak chtěl Havel položit kytky ke sv. Václavu během Palachova týdne, nebo na to výročí. Milice obšancovala pomník, ty [milice] stály kolem tělo na tělo. Po celém Václaváku byly řady milicionářů a nesmělo se tam. Ale já jsem dělala na pražské památkové péči v 70. letech a znala průchody a zkratky. Šla jsem z Karláku pěšky a prošla jsem průchody a vynořila jsem se u bývalého kina Blaník, proti tomu Václavovi. Tam jsem se vynořila od kina z nějakého průchodu. A teď tam přede mnou stáli ti seřazení milicionáři. Seřazení kolem pomníku. Nikde jediný civil, jediný člověk. A to bylo dost takové, že jsem nevěděla co. Tak jsem dělala, že bydlím v tom domě a že jdu pryč z domu. A vyšla jsem mezi ně a prostě jsem šla po Václaváku dolů a bylo to hrozně hrozné. Mrazivý pocit, být v té ozbrojené složce, já – jediný civil."

  • "Já jsem totiž s nimi měla jeden legrační zážitek. Když jsem dělala u středočechů, takže někdy rok 1980, tak mi volal někdo do práce, nějaký chlapík, a říkal, že by se mnou potřeboval mluvit. Já jsem říkala: 'Jo, přijďte,' protože jsem si myslela, že jde o památku a chce konzultovat. Řekla jsem mu: 'Přijďte, jsme ve třetím nebo čtvrtém patře,' nebo v kterém jsme byli, u Nádraží Střed jsme měli úřady. A on říkal: 'Víte, já nějak tak nahoru bych nechtěl, nemohla byste přijít dolů? Tady je kavárna, já tady na vás počkám.' Já na to, že klidně a říkala jsem kolegům: 'Nějaký blázen, nechce lézt schody, musím dolů, tak jdu do kavárny konzultovat.' Přišla jsem tam a on tam seděl a ptal se: 'Víte, proč jste tady?' A já na to: 'No, máte nějakou památku.' A on koukal a říkal: 'To ne.' A teď mi začal vykládat, jak to je – ten socialismus, a jak ti moji kamarádi, ti křesťanští kamarádi, a takoví jako Zdeněk Neubauer, jak oni to myslí všechno hrozně dobře. Že oni to vědí, soudruzi, ale že oni někdy dělají věci, které jsou na hraně zákona, a oni nejsou právníci, oni to netuší a mohli by se dostat do maléru. A jestli bych nebyla tak hodná a nedělala spojku. Že bych jim chodila říkat, co moji kamarádi dělají, a oni by mi vždycky řekli: 'Tohle ale už dělat nesmějí, to je nebezpečné, to by byli v konfliktu se zákonem.' A já bych to zase řekla těm kamarádům a ti by to nedělali přece, že jo. To když jsem pochopila, tak jsem se smála, asi jako vy, a řekla jsem: 'To snad nemyslíte vážně, opravdu! Jako že já vám budu práskat svoje kamarády? To snad ne!' Tak jsme se rozešli."

  • "Někdy v březnu řekla bych, že byl můj podpis publikovaný, co si pamatuji. Tou dobou jsem jezdila do Řepčic, jak byly ty baráky v severních Čechách, k Viktorovi Parkánovi. A teď byla Charta a byla možnost ji podepsat, tak jsem měla úvahu, že když tam bylo na začátku asi 200 lidí, tak že 200 lidí budou trápit lehce, ale čím víc jich bude, tak tím to pro ně bude náročnější. Takže je potřeba co nejvíc lidí. Když byla ta možnost, tak mi Viktor nebo někdo řekl, že stačí napsat papírek, na který se napíše: 'Souhlasím s prohlášením Charty 77', dám tam svoje narození, jméno, adresu a někomu to v Praze dám, kdo to předá. A já vím, že jsem to nosila v peněžence několik týdnů, než jsem někoho potkala. Zřejmě Sváťu Karáska, který myl okna ve Vodičkově ulici, nevím, jestli tenkrát, ale přes Sváťu jsem to posílala. Dala jsem mu to a on to pak někomu předal. To bylo někdy v únoru v březnu."

  • "Pak byl rok 1968, všechno už vypadalo výborně, cenzura, všechno, pohoda. A dokonce se povedlo, že kamarádka zařídila brigádu v Anglii, sbírat jahody. Tak jsem dojela do té Anglie, tam jsem byla, já jsem odjížděla 7. srpna a maminka mi řekla: 'Kdyby se stalo něco s Rusama, tak se nevracej.' Já jsem říkala: 'S Rusama, jo? Co by se mohlo stát? Ti jsou v Rusku, my jsme tady.' Bylo 20. srpna v noci, já jsem se vracela, dojela jsem do Londýna z brigády a dvacátého prvního jsem měla jet vlakem do Čech. Já jsem tedy toho dvacátého přišla do toho Londýna. Samozřejmě jsem neměla kde spát, druhý den ve dvě hodiny mi jel vlak, no tak jsem se tam v noci procházela. A ráno, když už bylo světlo, tak jsem viděla, jak mají prodejci novin [...] a tam bylo teda psané: 'Praha, Čechy, tanky' a byly tam fotky. A já jsem říkala: 'To ne, to prostě ne!' A že to nevím. A okupace tam byla a invaze a takové nadpisy. A já jsem říkala: 'Ne, ne, ne, jedu domů a mamince řeknu, že jsem se nic nedozvěděla.' Jako co, že jo? Najednou mi to klaplo, protože ona mi řekla, co mám udělat, a já jsem nechtěla, já jsem chtěla domů. Sedla jsem do toho vlaku. Potkala jsem tam jednu holku, prošly jsme celý vlak a byly jsme jediné dvě z Čech, kdo jel v tom vlaku. A ona mi řekla, že jsou zavřené hranice s Německem. A že ten vlak, co máme ta spojení [...] dojedeme k těm německým hranicím a že tam dva tři dny – nebo nevíme jak dlouho –budeme čekat, než nás pustí. Ale že Němci jsou hodní, že nás budou krmit, že se nemusím bát. Tak jsem říkala: 'Ne, ne, ne, v Německu já nebudu ani za nic!' Hrozně jsme byli protiněmečtí, na konci války ta propaganda, to Německo bylo pro nás opravdu špatné. Tak jsem vystoupila, ona taky, a vrátila jsem se zpátky a zůstala jsem v té Anglii rok."

  • "Já ještě když jsem končila devátou třídu v roce 1962, chtěla jsem jít – nebo rodiče chtěli –, abych šla na střední školu, která byla tady na Dobříši, jako je gymnázium, tenkrát to bylo SVVŠ. Tak jsem si dala přihlášku a oni mě pozvali na přijímací pohovor. Řadu lidí vzali rovnou a některé prověřovali. A já jsem šla na pohovor, všechno jsem celkem zvládla. A oni mi pak ukázali takhle papír, ta komise, a říkali: 'No, odpovídáte dobře, známky dobré, všechno.' Ale přes to bylo červeným písmem napsáno od národního výboru: 'Nedoporučujeme.' Takže přišlo tatínkovi, že ne, že mě nepřijmou na tu střední školu, že musím jít do zemědělství, protože dědeček byl kulak. Ty dvě starší dcery tomu o fous unikly – tomu, jít do toho zemědělství. V zemědělství nikdo moc nechtěl pracovat, protože to byla těžká práce na těch polích, na tom slunci, ruční práce tenkrát. A tak sháněli lidi a naháněli je tam. Já teda, tady jasné předpoklady, že jsem kulacké dítě, takže bych tam měla jít. Ale já jsem byla takové dítě neduživé. Takže tatínek šel k doktorovi, ten mu napsal potvrzení, že jsem neduživé dítě a že to zemědělství by pro mě zatím nebylo vhodné. Tím mi dali odklad, řekli, že můžu jít na tu střední školu, ale s podmínkou, že pak půjdu studovat buď zemědělskou, nebo půjdu do JZD za ty tři roky. A za ty tři roky byl rok 1965 a všechno už bylo skoro jinak. Vůbec nikdo se nezmínil, že mám jít do zemědělství. Dala jsem si přihlášku na stavební fakultu, tam mě vzali a nebyl problém."

  • Full recordings
  • 1

    Dobříš, 25.03.2019

    (audio)
    duration: 02:31:17
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 03.10.2022

    (audio)
    duration: 01:59:51
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 11.10.2022

    (audio)
    duration: 01:44:01
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Kulacké dítě, které podepsalo Chartu 77

Zora Rysová v době dospívání
Zora Rysová v době dospívání
photo: Archiv Zory Rysové

Zora Rysová se narodila 9. října 1947 v Praze, ale s rodiči a dvěma staršími sestrami Milenou a Hanou vyrůstala na Dobříši. Její rodina patřila mezi lépe situované, otec Alois Rys byl ředitelem občanské záložny, matka Marie Rysová, rozená Švagrová, byla v domácnosti. Rodině Rysů, která zastávala protikomunistické postoje, byl ovšem majetek po komunistickém převratu v roce 1948 zabaven a otec zbaven ředitelské funkce. Zora Rysová, jako dcera z kulacké a třídně nevyhovující rodiny, nezískala doporučující stanovisko ke studiu na střední škole. Nakonec však byla ke studiu – na rozdíl od svých dvou starších sester – přijata. Maturitu složila v roce 1965 a téhož roku začala studovat na Fakultě stavební ČVUT v Praze. Během vysokoškolských studií se účastnila několika demonstrací proti komunistickému režimu a při jedné z nich v roce 1966 byla zadržena policií. V létě 1968 vycestovala do Anglie na brigádu, kde ji při návratu domů 21. srpna 1968 zastihla zpráva o okupaci Československa. Rozhodla se nevracet a v Anglii zůstat. V roce 1969 se kvůli rodinné situaci do Československa vrátila, zpátky do Anglie se už ale nedostala. Vycestovat za hranice se jí podařilo až v roce 1986. Její starší sestra Milena v Anglii, kde se provdala za britského občana, zůstala a žila tam až do své smrti. V roce 1972 Zora Rysová dokončila studia na ČVUT a v lednu 1973 nastoupila do pražského střediska památkové péče. V letech normalizace se živila restaurováním soch po celé republice. Měla vždy blízko k alternativní kultuře. Jezdila po bigbeatových koncertech, a tak se dostala i do prostředí undergroundu a disentu. Velmi blízko měla i ke katolickému prostředí, zejména díky knězi Zdeňku Bonaventurovi Boušemu. V roce 1977 se stala signatářkou Charty 77. Byla sledována Státní bezpečností (StB), přesvědčována ke spolupráci, kterou vždy odmítla. V osmdesátých letech usilovala o záchranu dobříšského židovského hřbitova. Účastnila se bytových seminářů, zakázaných koncertů i demonstrací v rámci Palachova týdne v roce 1989. Po listopadu 1989 se zapojila do dění sametové revoluce. Po roce 1991 byla rodině vrácena alespoň část majetku zabaveného komunisty. Až do odchodu do důchodu pracovala v oblasti památkové péče. V době natáčení v roce 2022 žila na Dobříši, zůstala svobodná a bezdětná.