Emil Rýva

„Já to sub specie mých osmdesáti čtyř let vnímám tak, že on podlehl už předválečné a potom takové poválečné euforii. Předválečná euforie to nebyla, ale on vlastně jako většina výtvarných umělců inklinoval k levicovému politickému smýšlení, aby se jevil jako progresivní. Po válce potom v důsledku euforie, které podlehli i jiní, tak v této politické linii setrval, ba ji vylepšil potom, že vlastně se stal takovým politicky vytěžovaným, uznávaným umělcem. On tomu taky napomáhal potom, že když třeba dostal státní cenu Klementa Gottwalda, tak že maloval ze svého ateliéru pohledy na Prahu, které vyšperkovával tím, že vždycky na nějakém objektu pražském, podobně jako na šachtě na Ostravsku, svítila hvězda, tak tam umísťoval jako takovou dekoraci ty pěticípé hvězdy. Takže on se snažil nějak se zařadit do toho – dneska se tomu říká mainstream – do toho mainstreamu, aby plul s tím mainstreamem. Jinak nevím, jestli někomu uškodil. Možná že některým svým kolegům některými svými vyhraněnými politickými postoji škodit mohl, ale to já nemohu posoudit. To by se k tomu museli vyjádřit oni. Oni už prakticky dneska také nežijí, takže… Jeho obraz, jaký mám já zafixován, tak je ten, že to byl člověk velice široké, v podstatě dobromyslné povahy.“

„To bylo na podzim v roce 1953, byl jsem zařazen do takového zvláštního zařízení, které vlastně ani nebylo pojednáno v branném zákoně. Čili byl to akt nebo zařízení, které bylo zcela mimo tehdy platné zákony, vyhlášky a nařízení. A spočívalo v tom, že osoby, které nějakým způsobem dle orgánů stranických nebo obecních byly závadné nebo měly závadný třídní původ, tak byly nasazovány v podstatě na nucené práce, buďto do dolů, anebo do stavebnictví, na stavby silnic a podobně.“ – „Vy jste tam byl zařazen přímo?“ – „Já jsem tam byl zařazen přímo a toto zařízení mělo takovou zvláštnost, že kdo tam vstoupil, tak nevěděl, jak dlouho tam setrvá, protože záleželo velice na tom, jak bude politicky prověřen, což jsem si nedovedl představit nikdy, protože já jsem tam byl vlastně pro svůj třídní původ. Nedovedl jsem si představit, jak bych mohl být prověřen, aby tento třídní původ, který byl vlastně neměnný, aby se změnil. Takže to byla taková dost nepříjemná okolnost, když někdo někde je nasazen a neví, na jak dlouho. Kolem nás se to hemžilo staršími ročníky, které tam byly třeba čtvrtý nebo pátý rok, nebo možná i déle.“