Věra Šádová

* 1933

  • „Během války prošlo městem několik transportů smrti. To jsme jako děti pamatovali. To bylo strašné, nechápali jsme, co to znamená, ti otrhaní lidé, kteří neměli boty, na nohou jen přivázané cáry, a tudy šli. Někdy jim dovolili u parku kolem pošty, tam je parčík, odkud se jde ke gymnáziu, tady jim dovolili se rozprostřít, tady měli pauzu. Šli z Vysokého Mýta na Hradec a tady měli pauzu. A místní lidi jim nosili jídlo, když zjistili, že je tady transport. Vzpomínám si na paní Koubkovou, šla na odpolední směnu do práce. To byla jedna hodina, my jsme chodili do školy pro úlohy do sokolovny, proto jsme jako děti byli v tomto čase na tomto místě. Museli jsme projít kolem této společnosti. A ta paní šla do práce a měla v tašce svačinu a viděla ty lidi a tašku otevřela a svačinu vyhodila. Ve mně to zůstalo dodneška, já ten krajíc chleba dodnes vidím, jak letěl vzduchem mezi lidi a jak se o něj porvali. Bylo to strašné, neumím si představit takový hlad. A neumím si představit, že bychom to ještě někdy zažili.“

  • „Vzpomínám si, že když jsme šli tam, tak tatínek nás kus doprovázel. Pokud to šlo, tak jsme šli po hlavní silnici, což je dodneška asfaltová silnice ve směru přímo z Holic na Chvojenec a tam je odbočka k tomu Hlubokému. A my tou ulicí šli a vyšli jsme na kraj města a za námi jelo auto. A tatínek říkal: ‚Tak tohle je tedy pech.‘ To auto bylo, já nevím, jak se to jmenuje, takový otevřený transportér, a tam stál voják s flintou, se samopalem. A samozřejmě na tatínka mířili, a tatínek říkal: ‚Nedívej se tam, pojď se mnou v klidu.‘ Šli jsme na kraj silnice, protože to byl předpoklad, to už postříleli lidi v Holicích, a prohlíželi tatínka, jestli má zbraň. A tatínek na sobě nikde nic neměl a nejevil zájem, že by střílet chtěl a šel s dítětem. Tak kolem nás projeli ve směru na Hradec a tatínek si oddechl a doprovodil nás na rozcestí k Hlubokému. Vrátil se zpátky do města a pozoroval to, co se děje ve městě. My jsme šli na Hluboký, jak jsem zmínila do té hájovny, a tam nás ubytovali.“

  • „Vzpomínám si, že to bylo před hotelem Jiří, dnešní prodejna Alberta, kde bylo volné prostranství. Tam se shromáždilo několik, neumím říct, jestli třeba 20 partyzánů, a seřadili se se samopalem k nějakému vyznamenávání či předávání cen. A my seděli na vyvýšené podezdívce a všimli jsme si, že se od Pardubic blížil obrněný transportér a na něm seděli vojáci. Ti se pomalu začali zvedat, jak se auto přibližovalo k náměstí k té skupince vojáků, a vystoupili se samopaly. A pak, jak byli ti vojáci nastoupení v řadě, tak třeskla rána, jedna nebo kolik nevím, a jeden z nich se svalil k zemi, byl to právě Konstantin Alexejevič Korovin. My zůstali koukat. Sice jsme slyšeli ránu, ale nedovedli jsme si představit, že by se mohlo něco takového stát. A to auto okamžitě odjelo směrem na Hradec, nikdo ho nezastavoval, ujíždělo, a víc se o tom nemluvilo. Přiběhli z Červeného kříže s doktorem Tomisem, vojáka naložili na nosítka, ale myslím, že byl okamžitě mrtvý, že to byla trefa. Proč se to stalo, to jsme my jako děti nevěděli.“

  • „Jednou ten Cikán přišel za tou paní do kuchyně a povídal jí – protože ty děti byly rozdělené, ta holčička, ta starší, teď si nemůžu vzpomenout, byla s maminkou v kuchyni, tu měla stále na očích, ale ta mladší byla ještě školou povinná, ta byla mimo, a tak tu vídala třeba až odpoledne po práci a na noc a tak. A během dne přišel ten Cikán a říkal jí: ‚Víte, paní Freiová, že děti jdou do koupelny a jdou se sprchovat? Jdou do sprch! Víte, co to znamená?' Ona se lekla a řekla: ‚Ano, vím.‘ Praštila s tím jídlem, s tím vařením, jak on potom sděloval. Vzala tu starší, to už viděla, když se děti řadily, tak se taky zařadila i s tou starší dcerkou, a tím skončily všechny tři. Obě dvě děti i maminka, čili odešla celá rodina.“

  • Full recordings
  • 1

    Hradec Králové, 08.11.2022

    (audio)
    duration: 02:42:54
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
  • 2

    Hradec Králové, 29.11.2022

    (audio)
    duration: 01:25:49
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Nechápali jsme, proč někdo tluče ubožáka, který nemůže jít dál

Věra Šádová, 1950
Věra Šádová, 1950
photo: Archiv pamětníka

Věra Šádová se narodila 3. května 1933 v Holicích. Její dvě kamarádky židovského a romského původu nepřežily věznění v koncentračním táboře. O jejich konci vyprávěl jeden z přeživších. Tatínek musel do Německa na nucené práce. Později uprchl a skrýval se doma do konce války. Pamětnice vídala vězně na pochodu smrti, kteří procházeli Holicemi, a sledovala brutalitu jejich strážců. V květnu 1945 proběhlo v Holicích povstání, před jehož následky ji otec společně s její matkou ukryl v lese. Vrátily se zpět do rozbitého města o několik dní později. Byla svědkem smrti partyzánského velitele Konstantina Korovina na slavnostní přehlídce na holickém náměstí, když ho pravděpodobně zastřelili agenti sovětské NKVD. Její strýc František Branda přišel v 50. letech o majetek a odsoudili ho ve vylhaném procesu na 15 let. Dostal se ven na amnestii v roce 1960, ale zanedlouho se do vězení vrátil, protože vedl protistátní řeči. Manžel pamětnice sloužil u Pohraniční stráže na Šumavě. Z pragmatických důvodů vstoupil do komunistické strany. Věra Šádová žila v roce 2022 ve svém bytě v Holicích.