Věra Šádová

„Vzpomínám si, že když jsme šli tam, tak tatínek nás kus doprovázel. Pokud to šlo, tak jsme šli po hlavní silnici, což je dodneška asfaltová silnice ve směru přímo z Holic na Chvojenec a tam je odbočka k tomu Hlubokému. A my tou ulicí šli a vyšli jsme na kraj města a za námi jelo auto. A tatínek říkal: ‚Tak tohle je tedy pech.‘ To auto bylo, já nevím, jak se to jmenuje, takový otevřený transportér, a tam stál voják s flintou, se samopalem. A samozřejmě na tatínka mířili, a tatínek říkal: ‚Nedívej se tam, pojď se mnou v klidu.‘ Šli jsme na kraj silnice, protože to byl předpoklad, to už postříleli lidi v Holicích, a prohlíželi tatínka, jestli má zbraň. A tatínek na sobě nikde nic neměl a nejevil zájem, že by střílet chtěl a šel s dítětem. Tak kolem nás projeli ve směru na Hradec a tatínek si oddechl a doprovodil nás na rozcestí k Hlubokému. Vrátil se zpátky do města a pozoroval to, co se děje ve městě. My jsme šli na Hluboký, jak jsem zmínila do té hájovny, a tam nás ubytovali.“

„Vzpomínám si, že to bylo před hotelem Jiří, dnešní prodejna Alberta, kde bylo volné prostranství. Tam se shromáždilo několik, neumím říct, jestli třeba 20 partyzánů, a seřadili se se samopalem k nějakému vyznamenávání či předávání cen. A my seděli na vyvýšené podezdívce a všimli jsme si, že se od Pardubic blížil obrněný transportér a na něm seděli vojáci. Ti se pomalu začali zvedat, jak se auto přibližovalo k náměstí k té skupince vojáků, a vystoupili se samopaly. A pak, jak byli ti vojáci nastoupení v řadě, tak třeskla rána, jedna nebo kolik nevím, a jeden z nich se svalil k zemi, byl to právě Konstantin Alexejevič Korovin. My zůstali koukat. Sice jsme slyšeli ránu, ale nedovedli jsme si představit, že by se mohlo něco takového stát. A to auto okamžitě odjelo směrem na Hradec, nikdo ho nezastavoval, ujíždělo, a víc se o tom nemluvilo. Přiběhli z Červeného kříže s doktorem Tomisem, vojáka naložili na nosítka, ale myslím, že byl okamžitě mrtvý, že to byla trefa. Proč se to stalo, to jsme my jako děti nevěděli.“

„Jednou ten Cikán přišel za tou paní do kuchyně a povídal jí – protože ty děti byly rozdělené, ta holčička, ta starší, teď si nemůžu vzpomenout, byla s maminkou v kuchyni, tu měla stále na očích, ale ta mladší byla ještě školou povinná, ta byla mimo, a tak tu vídala třeba až odpoledne po práci a na noc a tak. A během dne přišel ten Cikán a říkal jí: ‚Víte, paní Freiová, že děti jdou do koupelny a jdou se sprchovat? Jdou do sprch! Víte, co to znamená?' Ona se lekla a řekla: ‚Ano, vím.‘ Praštila s tím jídlem, s tím vařením, jak on potom sděloval. Vzala tu starší, to už viděla, když se děti řadily, tak se taky zařadila i s tou starší dcerkou, a tím skončily všechny tři. Obě dvě děti i maminka, čili odešla celá rodina.“