The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Šafránková (* 1928)

• narozena 30. ledna 1928 ve Slezské Ostravě

• za války žila v Petřvaldě, na území Německé říše

• budoucí manžel Vladimír Šafránek za války verbován k wehrmachtu

• po válce žila Ostravě, pracovala ve fifejdské nemocnici

• sestřenice Josefa Uhláře, protikomunistického odbojáře odsouzeného k 15 letům vězení

• od 60. let pracovala u Československých státních drah (ČSD) v Karviné

• díky pracovnímu angažmá u ČSD se před rokem 1989 opakovaně podívala na Západ

• sametovou revoluci prožila v Bohumíně

Vyrůstala na pozadí politicky vypjaté dekády. V deseti letech zažila polskou okupaci, krátce nato okupaci nacistickou. V sedmnácti ji osvobodili Stalinovi muži a ve dvaceti se náhle ocitla v komunistickém totalitním zřízení. Na rychlý sled událostí přelomu 30. a 40. let má dodnes řadu vzpomínek. „Když na to dneska vzpomínám, co všechno člověk prožil, to se až nechce ani věřit,“ vypráví Vlasta Šafránková.

Zastřelený tam ležel v poli

Vlasta Šafránková, rozená Bernatíková, se narodila 30. ledna 1928 ve Slezské Ostravě. Ve čtyřech letech se s rodiči přestěhovala do nedalekého Petřvaldu na Karvinsku, respektive Těšínsku. Otec pracoval jako horník, matka se starala o domácnost, ke které náleželo hospodářství. „Obdivuju všechny ty lidi, kteří říkají, že měli krásné dětství. Já jsem měla hned práci. Pást, zametat, umývat… Pořád byla potřeba něco dělat. To víte, chaloupka byla, tak se kolem toho dělalo. Nějaké prázdniny nebo dárky, to z dětství vůbec neznám. […] Ale neměla jsem se zle. Tak to prostě bylo.“ V první polovině 30. let byly dle vzpomínek znát dopady velké hospodářské krize. „Pamatuju si, že otec chodil dvakrát týdně do práce. To jsem byla malá a nebyla práce. Byli hodně doma.“ V roce 1934 Vlasta nastoupila na základní školu v Petřvaldě, kde vychodila tři třídy. Kvůli politickým změnám – když po mnichovské dohodě Polsko anektovalo východní části Těšínska – musela v roce 1938 přestoupit.

„Přišli Poláci, zabrali nás a musela jsem chodit rok do polské školy.“ Když potom Hitler obsazoval zbytek Československa, „to si přesně vzpomínám. To bylo na jaře, byla taková břečka – sníh, voda. A my jsme se museli jít dívat, jak Němci na motorkách jeli a jak nás zabírali. To jsem viděla směrem na Orlovou a dále. Dneska to vidím pořád, takové škaredé počasí.“ Následovaly další změny ve vzdělávání a ve školní docházce. „Potom nás zabrali Němci, tak jsem šla do německé školy. Ale tam jsem byla jenom čtyři dny. Tam jsem se šprajcla, že nebudu chodit do německé školy.“ Namísto německé školy v Petřvaldě pak Vlasta docházela do české školy v sousedních Radvanicích (dnes součást Ostravy). „Tam jsme šli načerno, přes hranice. Že mě naši pustili, to dodneška obdivuju, já to nechápu. Děcko pustit přes hranici! Tam zastřelili pána! Já jsem ho viděla, zastřelený tam ležel v poli, na hranici. To nebylo jednoduché.“

Já ti dám hilfe!

K začátku války se váže i další vzpomínka. „To jsem seděla na našich schodech u chalupy s mamkou a sousedka začala křičet: ‚Už to letí.‘ Já jsem se hrozně vylekala, že bombardujou. Jakési děla i bouchaly. Letadla lítaly a takové ty proužky stříbrné pouštěli, to tak bzučelo! Oni něco rušili, to si pamatuju přesně. Jak Němci přicházeli, úplně vidím ten tank. Oni nám narazili i do chalupy, vypadlo nám pár oken. Ale ze zadní strany, takže to tolik nevadilo a otec to potom spravil.“ Krom výuky se s příchodem nacismu proměnil i každodenní život v obci. „Ti, co měli slezskou národnost, tak měli větší příděl potravinových lístků. My Češi jsme měli nižší. […] Když jsme zabili prase, tak deset kilo sádla jsme museli odevzdávat. Ale bídu jsme neměli, to nemůžu říct. Jídlo bylo vždycky.“ Otec za války poslouchával zakázaný rozhlas. „Měli jsme rádio schované v seně ve stodole. Tajně! Němci na to dali takové černé kroužky, že to nešlo ovládat, ale otec to nějak sundal a měl to v stodole v seně schované.“

Otec se zároveň angažoval v odbojové činnosti. „Vím, že se to jmenovalo spojka tří. Museli být tři a vždycky jenom jeden znal toho druhého a ten znal toho třetího. Dokonce si vzpomínám, že jednou přes náš dům procházel jakýsi Němec, který utíkal z německé fronty, mladý kluk. A kamsi ho odváděli do Polska. To jsem byla děcko, ale vím, že mluvil německy, že jsem mu nerozuměla.“ Podrobnosti o otcově působení v odboji však Vlasta nezná. Po vypuknutí války navštěvovala radvanickou základní školu další dva roky, po kterých zůstala doma. „Protože mamka onemocněla na tuberkulózu, byla věčně po špitálech, tak jsem se musela starat o hospodářství a o otce. Takže jsem nedodělala školu.“ Namísto studií tak pracovala na statku. „Jednou jsme sušili seno. A od lesa šli čtyři kluci a zpívali německy a oni mi šmatlali po tom seně. Tak jsem vzala hrábě a hnala jsem se za nima. A ten jeden řval: ‚Hilfe, hilfe!‘ A já říkám: ‚Já ti dám hilfe! Ani Hitler nedovolí, aby se po seně šlapalo!‘ Hnala jsem je s těma hráběma a oni utíkali, co jim nohy stačily.“

Namalovaný Stalin

Petřvald se za války stal dějištěm přinejmenším jedné veřejné popravy. Stalo se tak 11. září 1944.[1] „Viděla jsem, jak Němci věšeli Poláky, mladé chlapce. To nás nahnali, že se na to musíme jít dívat. Ale já jsem utekla, nedošla jsem tam. Potom tam byl dlouho pomník. A ta šibenice. Viseli vedle sebe, to bylo hrozné, když na to dneska vzpomínám. Co všechno člověk prožil, to se až nechce ani věřit.“ Popravení se snad údajně měli dopustit sabotáže, podrobnosti však Vlasta neví. „Konkrétně vám neřeknu. Ale přesně vím, kde to místo je. Byl tam pomník. Jestli tam pořád je, nebo není, to nevím. Přímo, jak je zatáčka na Radvanice z Petřvaldu, tak tam.“ Navzdory této vzpomínce mezi Němci a Čechy údajně převládaly vesměs dobré vztahy. „Zvláštní bylo, že Němci nám ve sklepě postavili stojky [proti závalu], kdyby bombardovali, abychom tam byli schovaní. A tam jsme byli jako v krytu. A Rusi nám to potom zase pomáhali sundávat [smích].“

Když se válka chýlila ke konci, jeden voják wehrmachtu hledal u rodiny skrýš. „Potom, jak Němci odcházeli, tak jeden voják – to mi říkal otec – přišel za otcem. My jsme měli studnu na rumpál, rumpálem se vytáčela voda. A ten voják přišel za otcem, že by v té studni – měli jsme dvanáct metrů hlubokou studnu – tak že si tam vykope jakési místo a že tam přečká, aby nemusel pokračovat dál ve válce. Aby nemusel jít s Němci na odsun. Protože oni je pod revolvery hnali k lesu. A za nima šli Rusi.“ Ke konečné fázi války se váže i další vzpomínka: „Jak Němci odcházeli, tak nám přilepili na plot takové letáky a tam byl namalovaný Stalin a z jeho ruky kapala krev. A já jsem kolem toho šla a říkala jsem si: ‚Mám se bát, nemám se bát?‘ […] A šel kolem německý voják a říkal mi: ‚Vlasto, žádný strach, to není tak strašné.‘ Ten německý voják, takový starší pán, mi to říkal. Dodnes to vidím, na plotě, ty obrázky se Stalinem, jak mu z ruky kape krev.“

Že by mluvil o partyzánech?

Zmiňme, že ve wehrmachtu musel bojovat i Vlastin budoucí manžel Vladimír Šafránek. „Oni měli slezskou národnost, tak je okamžitě odvedli. To se neptali, jestli chceš, nebo nechceš, prostě šli. Manžel byl nejstarší [z bratrů], tak šel jako voják. Měla jsem i jeho fotku, ale roztrhala jsem ji, nesnášela jsem to.“ O této životní etapě spolu nikdy pořádně nemluvili. „Velmi málo. Já jsem se ho neptala. Jenom říkal, že pochodovali jako němečtí vojáci pořád dokola a že jich bylo hodně a Rusi to filmovali. Mohl být jako zajatec. Mluvil mi o Moskvě, že pochodovali dokola a Rusi to filmovali. […] Já jsem se na nic neptala, pro mě to bylo tabu. Já jsem to prostě nechtěla vědět. Ale dneska toho lituju.“

Osvobození Petřvaldu údajně probíhalo poměrně poklidně. Následovaly oslavy. „Zpívali jsme a bylo to krásné. […] Šli jsme průvodem až do Ostravy pěšky. A co mě upoutalo, že Němci museli čistit příkopy – ti, co tam zůstali – a když ten průvod šel, tak se k nám museli otočit zády. A mě to zlobilo.“

V dubnu 1946 se Vlasta přestěhovala do Ostravy, kde nastoupila do zaměstnání ve fifejdské nemocnici. Tam si také doplnila vzdělání a pracovala následujících 11 let. „Dělali jsme jakési zkoušky, a tak nás potom vzali na zdravotní.“ V Ostravě prožila komunistický převrat. Krátce po únorovém puči se zformovala protikomunistická odbojová organizace Hory Hostýnské, která působila především na Zlínsku. V roce 1951 proběhl s pětadvaceti členy skupiny soud, ve kterém padly mnohaleté tresty, dvě doživotí a čtyři rozsudky smrti. Jedním z odsouzených byl i Josef Uhlář, bratranec pamětnice z matčiny strany. Ačkoliv se před odsouzením s Josefem vídávala, o jeho činnosti neměla přehled. „Že by někdy mluvil o partyzánech? Nikdy. On se nikdy nebavil o politických věcech. […] Nikdy o tom nemluvil, nikdy jsem ho neslyšela mluvit o jeho odbojové činnosti, nikdy.“ Josefa Uhláře komunisté odsoudili k 15 letům vězení. Po jeho propuštění se už nikdy nesetkali.

Co můžem a nemůžem říkat

Příbuzenská vazba – byť vzdálená – existovala i mezi Vlastou a Josefem Čubou, jedním ze zakladatelů Hor Hostýnských. „Ten Josef Uhlář měl sestru Anežku – a ta si vzala syna [Josefa] Čuby. Robert se jmenoval a ona si ho vzala. Ale to byla úplně jiná rodina, ty já vůbec neznám, jenom toho Roberta jsem znala.“ Josefa Čubu komunisté popravili oběšením na Pankráci za velezradu a rozvracení republiky. Stalo se tak v září 1951. V témže roce se Vlasta provdala za výše zmíněného veterána druhé světové války Vladimíra Šafránka. O rok později se společně přestěhovali do Bohumína, kde později začala pracovat jako ošetřovatelka v bohumínských železárnách. Další stěhování následovalo v 60. letech, tentokrát zpět do Petřvaldu a Vlasta se nechala zaměstnat u Československých státních drah ve stanici Karviná-město. Tam také prožila 68. srpen. „To jsme utíkali do pekáren a dávali nám chleba. Lidi zvonili klíčema, chodili po cestách a zvonili. […] A my jsme utíkali do pekáren pro chleba, houfem jsme tam všichni letěli, že nebude chleba. A do potravin.“

Díky pracovnímu angažmá u drah se Vlasta před rokem 1989 opakovaně podívala za hranice Československa. „Ráda jsem jezdívala. Měla jsem režijní výhody. Některé země jsem měla zdarma a do některých jsem platila polovinu.“ Krom východního bloku tak měla možnost navštívit Švýcarsko, Berlín nebo Paříž. „Než se jelo, tak některé holky dostaly poučení. […] Vedoucí s náma údajně měl mluvit, co můžem a nemůžem říkat. Ale mi neříkal nic.“ Kvůli zdravotním problémům odešla Vlasta v roce 1983 do invalidního důchodu. Tou dobou bydlela v Bohumíně, kde prožila i sametovou revoluci. „To jsem seděla tady na gauči a pletu a poslouchám zprávy. Mám tady televizi, tak se dívám – a teď slyším, jak jakýsi ten reportér říká: ‚Odjakživa se schody zametají shora.‘ A já jsem si říkala: ‚Co to tady mluvíš?‘ A potom se to objevilo, v televizi jsem to viděla.“ V době natáčení rozhovoru (2021) žila Vlasta Šafránková v Bohumíně.

 

[1] Dle oficiálních stránek města Petřvald. K 29. 8. 2021 dostupné z: https://www.petrvald-mesto.cz/e_download.php?file=data/editor/136cs_8.doc&original=pn082004.doc