Vlasta Šafránková

„Viděla jsem, jak Němci věšeli tři Poláky, mladé chlapce. To nás nahnali, že se na to musíme jít dívat. Ale já jsem utekla, nedošla jsem tam. Potom tam byl dlouho pomník. A ta šibenice. Tři viseli vedle sebe. To bylo hrozné, když na to dneska vzpomínám, co všechno člověk prožil. To se až nechce ani věřit.“

„Jeden voják, to mi říkal otec – přišel za otcem. A my jsme měli studnu na rumpál. Rumpálem se vytáčela voda. A ten voják přišel za otcem, že by v té studni – měli jsme dvanáct metrů hlubokou studnu – tak že si tam vykope jakési místo a že tam přečká, aby nemusel pokračovat dál ve válce. Aby nemusel jít s Němci na odsun. Protože oni je pod revolverama hnali k lesu. A za nima šli Rusi.“

„Dělala jsem v Karviné na dráze. Ráno jsem jela do práce a překvapilo mě, že autobus byl vždycky narvaný, ale už cestou, jak jsme jeli a byli jsme za Orlovou, tak proti nám šlo moc vojáků v černých halenách. A koně vezli, plno vojska. Já říkám: ‚Neříkali, že budou nějaké manévry.‘ O ničem se nemluvilo. Pak jsme v Karviné vystoupili a hudba hrála z amplionů. Mi to připadalo, že někdo do toho rozhlasu čte nějakou knížku. Říkala jsem: ‚To je divné, o ničem nevím, že by se něco dělo.‘ A když jsem přišla do práce, tak tam už bylo vzbouření. Že nás Rusi přepadli. To si pamatuju předně. Že přerazili závory a hnali se. A my jsme na stanici měli napsáno Karviná-město. To bylo zamalované a bylo napsané Jeruzalém.“