Jan Sajdl

„Melanie Šnajdrová. Ona zaprvé měla víc kontaktů na lidi v Praze, na lidi na barácích. Prodávala v antikvariátu. Tenkrát oni věděli, že se takto angažuje, že lidi si chodí do antikvariátu do Teplic pro samizdaty, že tam je ta předávací stanice. Tak zveřejnili v deníku Krajského výboru KSČ Průboj článek Drogy mezi knihami. Tam ji nařkli, že tam má drogy, perník a takové věci. Podřezala se v tom antikvariátu. Protože jsem ji tenkrát nemohl najít, nikdo neměl auto, šel jsem tam pěšky. Byla tam tma, ale viděl jsem, že vzadu v tom skladu jako by koukala noha. Nevěděl jsem, co mám dělat, nešlo se tam nikudy dostat. Zezadu byly mříže, to jsem věděl. Na té hlavní ulici, na Lenince, jsem vzal dlažební kostku a hodil jsem ji do vstupních dveří, abych je roztřískal. Kolem jela zrovna hlídka VB. A ona ani nezastavila. ‚Nevšímejte si, co se děje v antikvariátu.‘ Jako by to někdo věděl. Nezastavili, jeli dál. Já jsem roztřískal ty dveře, našel jsem ji ležet na třech židlích vodorovně a pod sebou měla dva kyblíky plné krve. Věděl jsem, že když zavolám normální doktory, tak ji odvezou, kam nechce, do Ústí nad Labem nebo na nějaké uzavřené oddělení. Tak jsem zavolal jedinému rozumnému člověku, o kterém jsem věděl – chartista, doktor Pichlík na chirurgii. ‚Tak mi ji sem přivezte,‘ řekl, ‚já ji nějak zašiju.‘“

„Když to dokončili, všechny pustili a zbyl jsem tam jenom já a můj kamarád Robert Appel, se kterým jsem od první třídy seděl v lavici a potom se mnou vydával časopis Teplický Fógl. Nikdo s námi nemluvil, všichni už byli pryč. Říkám: ‚Kdy nás pustíte domů?‘ Řekli nám, ať držíme hubu. Tak jsme drželi. Za chvíli přijeli další dva. Asi čekali, kdo nás bude moci přetransportovat do Teplic. Podle mě nás nechtěli vypustit v Ústí nad Labem, i když nevím proč. To jsem pochopil později. Přišli takoví dva a řekli: ‚Aspoň se svezete v pěkným autě.‘ Nasedli jsme do strašné škodovky, nevezli jsme se v pěkném autě. Seděli jsme vzadu, sami, nikdo tam s námi neseděl. Jeden policista seděl vepředu a jeden řídil. Asi jsme měli zaklaplé dveře, abychom neutekli. Vezli nás z Ústí přes Chlumec, tam zahnuli na točnu, kde byla konečná autobusu, tam přibrzdili a mého kámoše vyhodili z auta. Mě tam nechali a jeli dál. Bylo mi to divný. Byli jsme na půl cesty, ještě daleko od Teplic. Zamířili do lesa na Telnici, k hranici, na lesní cestu. Najednou jsme se ocitli v lese, byl už večer, půlnoc klidně. Teď jsem opravdu nevěděl. Oni byli zticha, nic neříkali. Když dojeli na konec, všiml jsem si, že ty dveře, kudy vyhodili Roberta, nejsou zaklaplé. Otevřel jsem dveře, na nic jsem nečekal a zdrhal jsem jako o život. Slyšel jsem, jak se smějí a zapalují si cigáro: ‚Si asi myslel, že ho zastřelíme.‘ Měli z toho strašnou srandu. A ujeli. Byla hrozná zima, šel jsem dolů, kde byl vidět nějaký život. Bylo tam napsáno Telnice – zastávka, vlak. Říkám paní v okýnku: ‚Dobrý den, byla byste tak hodná, já bych potřeboval dosvědčit, že mě sem policie odvezla…‘ – ‚To vám nebudu nic dosvědčovat. První vlak vám jede v pět, tady si můžete sednout.‘“