Viktor Salinas

„Krátce poté šel můj táta přes pole. Byl Rom a bylo to na něm poznat. Bylo to v roce 1946, rok po válce. Policajti byli proti Romům. Jak šel přes pole, uviděli ho policajti a řekli: ‚Hele, támhle jde cikán! Dej sem pušku.‘ Byli opilí. Jeden zamířil: Pif! A střelil ho do nohy. Padl na zem. Než ho dovezli do nemocnice do Levic, bylo pozdě. Dostal otravu krve a umřel. Zůstali jsme jen moje sestra, můj bratr a já. Žili jsme, jak se dalo, z toho, jak jsem už říkal, co máma vydělala u sedláků. Chodila k nim, prosila o jídlo, pomáhala jim, aby nám zajistila obživu. Když mi bylo sedmnáct, odjel jsem za prací do Litomyšle. Pracovali jsme tam a moc dobře jsme se uchytili. Všichni lidé, kteří pracovali v závodě, viděli, že jsme dobří, že umíme vycházet s Neromy, že neděláme nic špatného. Ředitel nám vozil každý měsíc až domů odměnu. Prémie. Z Vysokého Mýta nám je vozil až k nám domů, do Litomyšle.“

„Když jsem žil v Čechách, v Litomyšli, začal jsem hrát na trumpetu. Měl jsem tam kamarády a s nimi jsem hrál. Pak jsem jel domů do Levic, k nám do Seči, a tam mě slyšeli hrát neromští kluci z vesnice. Pozvali mě, abych začal hrát s nimi. Hodně jsem se tam toho naučil, té kultuře mezi nimi, mezi velkými pány. A byli jsme moc dobří. Řeknu ti, že jsme byli tak dobří, že jsem se od nich dokonce naučil nové maďarské, slovenské i romské písničky. Všechny tyhle písničky jsme hráli. Bylo to tak, že když vydal Gott jeden den novou písničku, na druhý den už jsme ji uměli a už jsme ji hráli. A to perfektně. A každý se tomu divil. Byl jsem tam sám jediný Rom mezi neromskými kluky. Ostatní byli všichni gádžové. Říkali jsme si Tulácká organizace lajdáků. Tuláci. Já hrál na trubku, měli jsme s alt b tenor, hrálo se na klavír, basu, bubny… Bylo nás tam asi sedm nebo osm kluků, měli jsme zpěvačku a já jsem taky zpíval. Chodili jsme hrát v jednom týdnu i dvakrát. Vydělávali jsme si tím dost peněz. V té době jsme si vydělali za den osm set nebo tisíc korun, to byly tenkrát veliké peníze. Jenomže práce byla povinná a komunisti nám říkali: ‚Musíš pracovat!‘ Muselo se pracovat. Kdo nepracoval, zavřeli ho, a stalo se to nejednomu člověku z nás, z Romů. Policajti chytili Roma a první, na co se ptali, bylo: ‚Kde pracuješ?‘ Zajímalo je taky, jakou děláš práci a kolik vyděláváš. Pokud zjistili, že někdo nepracoval, zavřeli ho a dali mu nakládačku.“