Viktor Salinas

„Narodil jsem se roku 1941. ‚Jak je to možné?‘ zeptal jsem se před nedávnem mojí mámy, protože ona zemřela teprve nedávno a dožila se devadesáti let. ‚Mami, jak jste to udělali, že jsem se narodil právě uprostřed nejhorší války? Ve 41. roce, vždyť to znám z filmů, a v té době jsem se narodil. Jak je to možné?‘ Máma se tomu smála. Když byla válka, u nás doma jsme nebyli moc ohrožení. Válčilo se v jiných zemích. Ale pak se začali na Hronu bít Němci s Rusy, každý na jedné straně. Nemohli se dostat přes vodu. A Rusové nás tlačili zpátky, zatímco postupovali dopředu. Když jsme pak přišli domů, uviděli jsme naše domy u vody, v té době tam už měli Romové postavené domy. Jenže všechny domy byly srovnány se zemí, všechny je rozbořili. Jen stáj mého dědy pro šest koní vydržela, měla totiž stěny z betonu. Tam jsme se uchýlili. Po válce jsme tam byli moje babička, její dcery, její synové, moje máma a její vnukové a žili jsme tam v té stáji. Později dostala babička peníze za dědu. Děda byl totiž odvlečen do koncentráku a už se nevrátil, zemřel tam. Babičce dali peníze. Dost peněz na to, aby postavila prostorný dům, velkou kuchyň a pokoj, kam jsme se všichni vešli.“

„Krátce poté šel můj táta přes pole. Byl Rom a bylo to na něm poznat. Bylo to v roce 1946, rok po válce. Policajti byli proti Romům. Jak šel přes pole, uviděli ho policajti a řekli: ‚Hele, támhle jde cikán! Dej sem pušku.‘ Byli opilí. Jeden zamířil: Pif! A střelil ho do nohy. Padl na zem. Než ho dovezli do nemocnice do Levic, bylo pozdě. Dostal otravu krve a umřel. Zůstali jsme jen moje sestra, můj bratr a já. Žili jsme, jak se dalo, z toho, jak jsem už říkal, co máma vydělala u sedláků. Chodila k nim, prosila o jídlo, pomáhala jim, aby nám zajistila obživu. Když mi bylo sedmnáct, odjel jsem za prací do Litomyšle. Pracovali jsme tam a moc dobře jsme se uchytili. Všichni lidé, kteří pracovali v závodě, viděli, že jsme dobří, že umíme vycházet s Neromy, že neděláme nic špatného. Ředitel nám vozil každý měsíc až domů odměnu. Prémie. Z Vysokého Mýta nám je vozil až k nám domů, do Litomyšle.“