„Kupodivu se tam dalo pašovat (do koncentračního tábora v Postoloprtech – pozn. ed.). Do Postoloprt se jezdilo z Loun, vlakem tam jezdil český personál a nějací Češi ve městě také byli. (Do práce na stavbě letiště – pozn. ed.) nás vozili esesáci v nádherných autobusech s koženým vybavením, které jsme tady před válkou neviděli, to byl strašný paradox, ale oni nic jiného neměli. Nejprve jsme museli jít asi dva kilometry z lágru na nádraží a tam nás potom (naložili – pozn. ed.). A při té cestě, protože jsme procházeli celé město, se daly podstrčit potravinové lístky (hlavně na chléb – pozn. ed.), které platily v Protektorátu i v Sudetské župě (Sudetengau se to jmenovalo úředně). Vyměňovali jsme je pak s americkými zajatci, ti za ně dali všechno možné, měli čaj, kávu, trvanlivé potraviny (od Červeného kříže – pozn. ed.).“
„Moraváci už začali (z lágru – pozn. ed.) utíkat, protože hranice Protektorátu byla velmi blízko. Když už jich bylo moc, protože možná polovina celého osazenstva tábora byla z Moravy, tak velitel tábora jednou na apelu prohlásil, že jestli ještě někdo uprchne, dá všechny postřílet. A postavil tam dva nebo čtyři kulomety do každého rohu. Tak já jsem nečekal (a taky utekl – pozn. ed.). Měl jsem štěstí, že moje spolužačka a velká kamarádka – než jsme se (s rodinou – pozn. ed.) odstěhovali do Sušice, bydleli jsme v jednom domě – byla zaměstnaná na policejním ředitelství v Plzni a propašovala mi fingovanou propustku, která byla třeba k přechodu hranic. Postoloprty byly takzvaně v Sudetengau, Sudetské župě, to znamená říšskoněmecké území. Do Protektorátu byla třeba zvláštní propustka. Jinak žádné doklady jsem neměl, ty nám sebrali, když nás zavřeli. Ale risknul jsem to, protože na hranicích už byli staří dědkové, mladší museli jít na frontu. Spoléhal jsem na jejich laxnost. Skutečně se mi podařilo projet lokálkou jen na základě propustky z Postoloprt do Loun. Doufal jsem, že z Loun dojedu do Plzně. V Lounech se mne už ujali čeští železničáři. Protože říkali, že někdy chodí i německá policie nebo gestapo prohlížet vlaky, tak mne vzali do služebního vozu. Samozřejmě, o nějaké jízdence se vůbec nemluvilo.“
„Vydal jsem se na kole 5. května 1945 (do Plzně – pozn. ed.). Není to tak daleko, jel jsem zase po liduprázdné silnici až na téčko v Plzni na Lochotíně, kde je dneska lékařská fakulta. Tehdy tam byl lazaret ve dvou budovách, mezi tím byl příjezd silnice Plzeň-Žatec. A tam byla dnes už neexistující restaurace, kterou obsadili Hitlerjugend, haranti od 12 do 16 let, které Hitler ozbrojil, dal jim helmy, samopaly a pušky. A ti mne zadrželi. Pak jsem si to vyčítal, znal jsem to tam samozřejmě velice dobře, mohl jsem se jim úplně vyhnout postranními cestami polními v prostoru dnešní Fakultní nemocnice v Plzni. Ale já jsem nevěděl, že tam takhle číhají. Naštěstí jsem měl na sobě jenom tričko, roztrhané tenisky a trenýrky a v nich kapesník. Hitlerjugend mi ukázali, že jenom kdybych měl nůž, tak by mne to stálo (život – pozn. ed.), sáhli si dlaní pod hrdlo… Potom mně k mému překvapení řekli, že dál k Plzni už jsou naši čeští policajti. Tak to bylo takový dosti napínavý.“
Hanuš Salz se narodil 22. února 1922 v Plzni. Pocházel ze středostavovské rodiny, jeho otec působil jako obchodovedoucí. Ve 30. letech Salzovi žili v Sušici, kde otec Heřman Salz pracoval ve firmě SOLO PAP. Po německé okupaci byl však ze zaměstnání vyhozen kvůli svému židovskému původu a vrátil se do Plzně. Hanuš v roce 1941 odmaturoval na reálném gymnáziu v Sušici a po absolvování abiturientského kurzu na plzeňské obchodní akademii našel práci v papírnictví. V lednu 1944 jej úřad práce totálně nasadil do závodu Dělovka II Škodových závodů, kde se zaučil rýsovačem. V září 1944 nacisté uvěznili jeho otce v ghettu Terezín. O měsíc později internovali i Hanuše v koncentračním táboře Postoloprty, kde drželi židovské míšence a manžele Židovek. Vězněné muže využívali na práci na stavbě žateckého letiště. Na jaře 1945 Hanuš z lágru utekl a do konce války se skrýval u své tety v Krašovicích na Plzeňsku. Po válce pracoval v Nemocenské pojišťovně soukromých zaměstnanců a jako referent vědecko-technických informací ve Výzkumném a zkušebním ústavu Škodových závodů, odkud odešel v roce 1984 do důchodu. Pamětník se od 60. let badatelsky věnuje historii letectví. Napsal několik odborných publikací. Jeho nejvýznamnějším dílem je rozsáhlá dvousvazková práce Letectví a město Plzeň. Statěmi o letectví přispěl také do reprezentativních knih Dějiny města Plzně 2 a 3. Hanuš Salz zemřel v létě roku 2019.
