The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hanuš Salz (* 1922  †︎ 2019)

• narozen 22. února 1922 v Plzni

• otec Heřman Salz se živil jako obchodovedoucí,

• otec kvůli židovskému původu od září 1944 do května 1945 vězněn v ghettu Terezín

• vystudoval reálné gymnázium v Plzni a Sušici, absolvoval abiturientský kurz na obchodní akademii v Plzni

• v lednu 1944 byl totálně nasazen do závodu Dělovka II, Škodovy závody v Plzni

• v říjnu 1944 jako židovský míšenec I. stupně uvězněn v koncentračním táboře v Postoloprtech

• na jaře 1945 utekl, do konce války se skrýval u příbuzné v Krašovicích na Plzeňsku

• po válce zaměstnán v Nemocenské pojišťovně soukromých zaměstnanců a ve Výzkumném a zkušebním ústavu Škodových závodů

• historik letectví

• zemřel v roce 2019

Hanuš Salz se narodil 22. února 1922 v Plzni. Jeho otec Heřman Salz pracoval jako vedoucí obchodu ve firmě Drexler. Matka Božena pečovala o domácnost. Ještě za Rakouska-Uherska působila jako pokladní na železnici. Protože měla takzvanou definitivu, nesměla být propuštěna. Když však nově vzniklá Československá republika potřebovala pracovní místa pro muže vracející se z fronty, Hanušova matka byla penzionována a po zbytek života dostávala od státu malý důchod.

Život rodiny ovlivnila velká hospodářská krize ve 30. letech. Otec v roce 1932 ztratil zaměstnání, několik let se protloukal jako obchodní zástupce se sklářským zbožím. Potom našel uplatnění v nové továrně SOLO – PAP v Sušici, kde se vyráběly kelímky a papírové obaly. Do Pošumaví Heřmana Salze následovala i jeho manželka a syn Hanuš. Ten přerušil studium na plzeňském Masarykově reálném gymnáziu a přestoupil do reálného gymnázia v Sušici, kde v roce 1941 odmaturoval.

Maminka nebyla Židovka, to mne zachránilo

Mezitím však Československo obsadila vojska hitlerovského Německa a začala druhá světová válka. Hanušova otce kvůli jeho židovskému původu ihned vyhodili z práce. Na maloměstě se potýkal se silnou diskriminací a antisemitismem, proto se vrátil zpět do Plzně, kde měl mnoho známých, kteří ho podporovali. Poté však okupační správa vydala zákaz pohybu protektorátních občanů. Heřman musel zůstat v západočeské metropoli, zatímco jeho rodina uvízla v Sušici.

České vysoké školy byly po celou dobu války uzavřeny, a tak gymnazisté nemohli pokračovat ve studiu. Pro lepší uplatnění absolvoval Hanuš po maturitě ještě jednoroční abiturientský kurz na plzeňské obchodní akademii. Přitom bydlel nejprve u tetičky a později znovu s rodiči. V roce 1941 se směla přestěhovat do Plzně i Hanušova matka, a rodina se tak znovu spojila. Brzy však přišla další rána.

V lednu 1942 proběhly tři hromadné transporty, při nichž nacisté odvezli veškeré Židy z Plzně a okolí do ghetta Terezín, odkud je deportovali dále do vyhlazovacích koncentračních táborů. Z dvou tisíc odvlečených lidí přežilo jen asi dvě stě osob.¹ Hanuš takto ztratil osm svých příbuzných, kteří odjeli z Plzeňska lednovými transporty a už se nikdy nevrátili. „Prarodiče měli v městě Touškově obchod se smíšeným zbožím a dva domy, mluvili německy, měli německé školy. Dědeček ještě stačil zemřít v Plzni v roce 1939 a je pochovaný na židovském hřbitově. Kdežto babičku s mým strýcem Eduardem Braunem, tetou Marií, bratrancem Kurtem a sestřenicí Vilmou odtransportovali. Zemřeli (v září 1942 – pozn. ed.) v Estonsku, Raasika se jmenovalo to místo.“

Pamětníka a jeho otce před podobným osudem zachránila matka, která měla podle nacistické kategorizace árijský původ a se svým manželem se nerozvedla. Manželé árijců a takzvaní míšenci – děti z rasově smíšených manželství – byli z první vlny transportů vyjmuti. Po deportovaných zůstaly v Plzni prázdné byty, kam úřady umístily smíšené rodiny. Salzovi dostali pokoj a kuchyňku v tehdejší Říšské ulici (nyní Prešovská), byt obývali až do konce války.

Po delším hledání, kdy jej podniky odmítaly zaměstnat kvůli jeho rasovému původu, našel Hanuš práci v papírnictví ve Smetanových sadech. Firma provozovala maloobchod, velkoobchod i opravnu psacích strojů. Přes veškeré problémy pamětník na toto období vzpomíná dobře: „Jako mladý muž jsem byl pořád zamilován. Takže se potíže snášely v tomto rozpoložení lépe. Poznal jsem i svou budoucí ženu, se kterou jsem se v roce 1947 oženil.“

Zaučil jsem se na rejsplotně

Stejně jako jeho vrstevníci byl i pamětník v lednu 1944 totálně nasazen. Úřad práce ho přeřadil do Škodových závodů, do závodu Dělovka II. Zaučil se zde jako rýsovač. „Rýsoval jsem rydla pro dělo – pro houfnice 155 mm. Byly to hrubé odlitky a soustružníci a horizontkáři je potom museli přesně obrábět. Rýsovači museli na tom kusu přesně označit, co mají obrobit a dát do pořádku, aby to potom bylo možné nasadit na lafetu děla.“

Zavřeli nás v koncentračním táboře v Postoloprtech

V září 1944 Němci uvěznili pamětníkova otce, až do konce války jej drželi v terezínském ghettu. O měsíc později internovali i Hanuše Salze: „16. října 1944 nás zavřeli nejprve do školy v Praze-Čakovicích. Byli jsme tam asi tři dny, spali jsme na slámě. Pak nás přesunuli do Litvínova, do vybombardované vytlučené školy, kde jsme byli také pár dní, protože koncentrační tábor v Postoloprtech, v bývalé bažantnici, kterou obehnali ostnatým drátem, nebyl ještě hotov. Paradoxem je, že ho budovali američtí zajatci.“

Nový koncentrační tábor vznikl v lesíku severně od Postoloprt. Sloužil k internaci židovských míšenců a manželů Židovek. Sedm set vězňů bydlelo v sedmi dřevěných barácích. Každý den je dozorci vozili do prostoru dnešní průmyslové zóny Triangle, kde se na konci války budovalo letiště pro německá proudová letadla. Vězni k němu stavěli železniční vlečku z postoloprtského nádraží a poté upravovali vlastní přistávací plochu.

Podle Hanuše panovaly v táboře vcelku obstojné podmínky, neřídili jej totiž příslušníci Schutzstaffel (SS), ale německá Organisation Todt, která pro třetí říši zajišťovala výstavbu strategických objektů. Podle zkratky organizace OT překřtili vězni dozorce na „oťáky“. Na letišti pak na mukly dohlíželi vojáci z Luftwaffe unavení z války, kteří postrádali zprávy o svých blízkých ve východním Německu, kudy procházela fronta. K protektorátním občanům, byť židovským míšencům, se chovali slušně a většinou se na nich nedopouštěli násilí. Svou zášť a frustraci si vybíjeli na italských zajatcích, které kvůli kapitulaci Itálie považovali za zrádce. Trápení tak uvězněným působilo především počasí. V zimě 1944 udeřily silné mrazy a oni museli i v minus dvaceti stupních s krumpáči a lopatami planýrovat prostory letiště. Hlavní hrozbu pro ně paradoxně představovali Spojenci, američtí hloubkaři totiž ostřelovali letiště a ničili německé messerschmitty. Z ptačí výšky nemohli rozeznat německé vojáky od vězňů. „Nezbývalo než sebou praštit o zem a doufat, že mne netrefí.“

Pomocí místních občanů se vězňům dařilo do lágru pašovat dopisy i potravinové lístky, které vyměňovali s americkými zajatci za trvanlivé potraviny od Červeného kříže. Průvod internovaných totiž každý den procházel Postoloprty z lágru na nádraží, odkud je dozorci vozili autobusy na stavbu. Při pochodu se nenápadně přitočil místní Čech a podstrčil vězni balíček.

Několika odvážlivcům se v lágru povedl riskantní kousek: „Když byli oťáci venku, pouštěli jsme si cizí rozhlas přímo v jejich kanceláři. Takže jsme získali spolehlivé zprávy o vývoji války.“

Nečekal jsem, až mne zastřelí, a utekl

Na jaře 1945, jak postupovala Rudá armáda a postupně osvobozovala Moravu, začali z tábora ve velkém utíkat vězni z Moravy a vraceli se domů. „Když už jich bylo moc, tak velitel tábora jednou na apelu prohlásil, že jestli ještě někdo uprchne, dá všechny postřílet. A postavil tam dva nebo čtyři kulomety do každého rohu. Tak já jsem nečekal (a taky utekl – pozn. ed.). Měl jsem štěstí, že moje spolužačka byla zaměstnaná na policejním ředitelství v Plzni a propašovala mi fingovanou propustku, která byla třeba k přechodu hranic. Postoloprty byly v Sudetengau, Sudetské župě, to znamená říšskoněmecké území. Do Protektorátu byla třeba zvláštní propustka. Jinak jsem žádné doklady neměl, ty nám sebrali, když nás zavřeli. Ale risknul jsem to, protože na hranicích už byli staří dědkové, mladší museli jít na frontu. Spoléhal jsem na jejich laxnost. Skutečně se mi podařilo jen na základě propustky projet lokálkou z Postoloprt do Loun. Doufal jsem, že z Loun dojedu do Plzně. V Lounech se mne už ujali čeští železničáři. Protože říkali, že někdy chodí i německá policie nebo gestapo prohlížet vlaky, tak mne vzali do služebního vozu. Samozřejmě, o nějaké jízdence se vůbec nemluvilo.“

Vlak však zastavil v Plasích a dále nejel, protože trať byla zničena bombardováním. Třicet kilometrů do Plzně pak Hanuš došel pěšky. Přálo mu štěstí, na vylidněné silnici ho nikdo nezastavil a on se úspěšně dostal domů k matce. V plzeňském bytě však nemohl zůstat, neboť gestapo stále provádělo razie a pátralo po uprchlících. Ukryl se tedy u své tety ve vesnici Krašovice.

Kdybych měl nůž, stálo by mne to život

Když se 5. května dozvěděl, že v Plzni vypuklo povstání, vydal se tam. Se skupinou krašovických občanů se svezl autem do Horní Břízy, potom pokračoval na kole. „Není to tak daleko, jel jsem zase po liduprázdné silnici až na téčko v Plzni na Lochotíně, kde je dneska lékařská fakulta. Tehdy tam byl lazaret ve dvou budovách, mezi tím byl příjezd silnice Plzeň–Žatec. A tam stála dnes už neexistující restaurace, kterou obsadili Hitlerjugend, haranti od 12 do 16 let, které Hitler ozbrojil, dal jim helmy, samopaly a pušky. Ti mne zadrželi. Později jsem si to vyčítal, znal jsem to tam velice dobře, mohl jsem se jim úplně vyhnout postranními polními cestami v prostoru dnešní Fakultní nemocnice v Plzni. Ale já jsem nevěděl, že tam číhají. Naštěstí jsem měl na sobě jenom tričko, roztrhané tenisky a trenýrky a v nich kapesník. Hitlerjugend mi ukázali, že jenom kdybych měl nůž, tak by mne to stálo (život – pozn. ed.), sáhli si dlaní pod hrdlo… Potom mně k mému překvapení řekli, že dál k Plzni už jsou naši čeští policajti. Tak to bylo takový dosti napínavý.“ Následující den už pamětník s dalšími Plzeňany vítal americkou armádu. A koncem května, když v Terezíně skončila karanténa, která měla zastavit epidemii tyfu, se domů navrátil i Hanušův otec.

Po válce Hanuš Salz pracoval v Nemocenské pojišťovně soukromých zaměstnanců a od roku 1951 ve Výzkumném a zkušebním ústavu Škodových závodů, kde zůstal až do odchodu do důchodu.

1. Plzeňské deportace připomíná dochovaný deník Věry Kohnové – Viz Temné svědectví deníku Věry Kohnové. Plzeň – Skryté město [online]. Plzeň, 2015 [cit. 2017-01-30]. Dostupné z: http://mapa.skrytemesto.cz/detail/211