Vasil Samokovliev

„Najednou nám nabídli praxi v Praze a to nastal zlom. Bylo to tenkrát za směšné peníze. Měl jsem jako dobrý student z chudé rodiny stipendium 30 leva, což bylo 270 korun. Do Prahy jsme jeli přes Rumunsko, projížděli jsme jen socialistickým táborem. Přijeli jsme unavení, rozespalí… A najednou jsme vystoupili na Masarykově nádraží. Byli jsme užaslí. Nad nádražím byl skleněný strop, venku tramvaje, vitráže a krásní lidé – milí, světlejší, rozesmátí, holky s dlouhýma nohama v minisukních. Byli jsme nadšení. Pak nás tramvají odvezli do studentských kolejí na Větrníku. Proti našemu ubytování v Bulharsku to byl tříhvězdičkový hotel: pokoj pro dva, peřiny a rádio. Záchod a kuchyň byly na konci chodby. Byli jsme všichni jako v ráji.“

„Většina Bulharů věřila Rusům. A to díky propagandě. Lidé věřili, že Rusové musí zachránit náš tábor a že je nebezpečí kontrarevoluce. Jinak byly reakce jen u inteligence. Pár spisovatelů invazi odmítlo a přišli o členství ve Svazu spisovatelů. Opravdu na to reagovalo jen pár umělců. Jinak to ale Bulhaři vnímali jako správnou sovětskou politiku, aby zachránili tábor.“ Tazatel: „A vy, studenti bohemistiky, kteří jste měli blíže Československu, jaký jste měli názor?“ – „My jsme fandili Čechům. Jak se člověk stává zkušenějším, tak jsme viděli, že socialismus, který nám tak cpali, je utopie. Že se to nemůže stát. To, co chtěl Dubček – socialismus s lidskou tváří – v tom bylo více šancí.“