Vasil Samokovliev

* 1946

  • „Být bohemistou znamenalo být kontrarevolucionář. My jsme všichni byli pod lupou. To, že fandíme Čechům a Československu, to už bylo nebezpečné. Ale abych se vrátil k tomu roku 1968 – všichni mí průvodci byli bohemisté nebo lidé, kteří tady žili nebo studovali, a prožívali jsme krásnou kamarádskou atmosféru. Jezdili jsme na výlety, turisté se koupali nebo nakupovali, bavíme se, děláme fóry, flirtujeme, jak to mezi mladými lidmi chodí. Ale přišel 21. srpen 1968. Ráno jsem přišel za svou skupinou turistů, zdravím je dobré ráno, jak jste se vyspali, jak vám chutná… A oni brečí. Nechápal jsem, co se děje. Poslouchali tranzistory a nadávali. Tak jsem se dověděl, že Československo napadly ruské tanky. Toho dne měli odletět, ale neodletěli, museli zůstat pár dní…“

  • „Najednou nám nabídli praxi v Praze a to nastal zlom. Bylo to tenkrát za směšné peníze. Měl jsem jako dobrý student z chudé rodiny stipendium 30 leva, což bylo 270 korun. Do Prahy jsme jeli přes Rumunsko, projížděli jsme jen socialistickým táborem. Přijeli jsme unavení, rozespalí… A najednou jsme vystoupili na Masarykově nádraží. Byli jsme užaslí. Nad nádražím byl skleněný strop, venku tramvaje, vitráže a krásní lidé – milí, světlejší, rozesmátí, holky s dlouhýma nohama v minisukních. Byli jsme nadšení. Pak nás tramvají odvezli do studentských kolejí na Větrníku. Proti našemu ubytování v Bulharsku to byl tříhvězdičkový hotel: pokoj pro dva, peřiny a rádio. Záchod a kuchyň byly na konci chodby. Byli jsme všichni jako v ráji.“

  • „Většina Bulharů věřila Rusům. A to díky propagandě. Lidé věřili, že Rusové musí zachránit náš tábor a že je nebezpečí kontrarevoluce. Jinak byly reakce jen u inteligence. Pár spisovatelů invazi odmítlo a přišli o členství ve Svazu spisovatelů. Opravdu na to reagovalo jen pár umělců. Jinak to ale Bulhaři vnímali jako správnou sovětskou politiku, aby zachránili tábor.“ Tazatel: „A vy, studenti bohemistiky, kteří jste měli blíže Československu, jaký jste měli názor?“ – „My jsme fandili Čechům. Jak se člověk stává zkušenějším, tak jsme viděli, že socialismus, který nám tak cpali, je utopie. Že se to nemůže stát. To, co chtěl Dubček – socialismus s lidskou tváří – v tom bylo více šancí.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 22.06.2017

    (audio)
    duration: 02:00:24
    media recorded in project Nejsme tu sami: příběhy našich menšin
Full recordings are available only for logged users.

Komunismem nám vymývali mozky od dětství

1986 Vasil Samokovliev
1986 Vasil Samokovliev
photo: archiv pamětníka

Vasil Samokovliev se narodil 22. července 1946 v Bulharsku ve městě Pomorie u Černého moře do řecko-bulharské rodiny. Rok po jeho narození převzala v Bulharsku moc komunistická strana, do níž vstoupili oba rodiče, ale otce z ní po letech vyhodili. Po absolvování základní školy vybrali komunisté nadaného Vasila do jazykové školy, kde se měl učit francouzsky. On se však nechtěl učit jazyk kapitalistů a trval na ruštině. Absolvoval tedy ruské gymnázium v Plovdivu. V polovině 60. let se dostal na bohemistiku, kam brali jen 15 studentů z celého Bulharska. V roce 1967 poprvé navštívil Prahu, která mu učarovala. O prázdninách pracoval jako průvodce na Slunečném pobřeží, kde se díky českým turistům zdokonaloval v češtině. Prožil s nimi i srpnovou okupaci 1968, kdy měli kvůli uzavřeným hranicím obtíže vrátit se do Československa. Díky českým přátelům se seznámil s myšlenkami liberalizace společnosti, které byly v prosovětském Bulharsku nemyslitelné. Od roku 1970 cestoval do ČSSR pravidelně na návštěvy ke svým českým přátelům. V roce 1996 se s manželkou Tatianou natrvalo přestěhovali do Prahy. Pracoval v cestovních kancelářích a přeložil do bulharštiny přes dvacet českých knih, mj. díla Vladislava Vančury a Bohumila Hrabala.