„Jednou jsem se pokoušel ověřit si, jestli ty naše skautské metody zaberou na mládež, které se říkalo provinilá, to znamená mládež kriminální. Na jeden tábor jsem si pozval mladíčka, bylo mu tak 14 nebo 15 roků a byl z Brna, to byl mladistvý provinilec. Já jsem se s ním seznámil u soudu, když byl potrestán, tak mu bylo určeno, že má jet s námi na tábor. Tak jsem ho tam měl, to byl takový neposeda, on byl trochu primitivní, byl ze sociálně slabší rodiny, a hlavně neměl úplnou rodinu. Maminka byla rozvedená a ještě ke všemu byla jednoruká, takže měli takový těžký život. On přišel na náš tábor, zapojil se do praxe, byla s ním legrace, snažil se dělat všechno jako druzí. Jeho rysem bylo, že jak bylo volno, tak se snažil šmejdit po okolních lesích. To jsme tábořili ve Vysokých Žibřidovicích a bylo to těsně po válce, roku 1947 nebo 1948. Bylo typické, že po lesích se povalovala spousta zbraní, ruční granáty a pancéřové pěstě. Když němečtí vojáci utíkali před Rusy, tak odhazovali zbraně v lese a utíkali dál. Ty lesy byly hluboké, byly to lesy kolem Králického Sněžníku, nebyly moc prozkoumané. My jsme to věděli, že tam ty výbušniny jsou, a tak jsme zakázali do lesa chodit, ale ten kluk jak mohl, tak do lesa vlezl. Jednou takhle byl polední klid a kluci křičeli: ,Bratře, bratře, Brňák jde a něco nese.‘ Tak já jsem koukal, co nesl, a on v každé ruce nesl dva granáty. To tam někde našel, položil mi to ke stanu a já říkám: ,Brňáku, seber to a odnes to někam pryč.‘ A on říká: ,Já už to do ruky nevezmu, kluci říkali, že by to mohlo bouchnout, já ti to tady nechám, tak si s tím dělej, co umíš.‘ Tak jsem kluky vyhnal z tábora, požádal jsem svého zástupce a každý jsme vzali dva granáty a nesli je přes celý tábor někam dozadu, kde jsme udělali takovou ohrádku, tam jsme to položili. Nechali jsme tam bezpečně vzdálenou hlídku, která nedovolila nikomu, aby se tam přiblížil, a šli jsme shánět někoho, kdo by dal zprávu na četnickou stanici do Starého Města pod Sněžníkem. Tak se to podařilo, za dvě hodiny přijeli četníci a udělali tam výbuch. To byla rána. Ten kluk si uvědomil, co se mohlo stát, a už mu moc do řeči nebylo.“
„Rádcem v tom prvním oddíle byl Franta Bahník, který byl rádcem družiny Racků. V té družině se mi vedlo velmi dobře, protože Franta Bahník byl šikovný, byl to mladík, pravý skautský vůdce, hodně toho uměl, měl sportovní založení, byl to důsledný nekuřák. Dokonce když jsem se kolem 13 nebo 14 pokoušel kouřit, což dělaly všechny děti, tak Franta Bahník byl takový důsledný, že říkal: ,Ne, ne kluci, kdo chce být u mě v družině, kouřit nesmí.‘ My jsme byli tak nadšení tím jeho příkladem, že jsme se skutečně nenaučili kouřit, a já jsem od té doby cigaretu v puse neměl.“
„Pak přišel rok 1945, to byl ohromný rozvoj skautského hnutí. Děti, které po celou dobu okupace nemohly být v žádných dětských organizacích, ty organizace neexistovaly, tak se všechny vrhly na skautskou organizaci. V čtyřicátém pátém roce mně bylo dvacet dva let, tak se ode mě očekávalo, od nás všech se očekávalo, že nebudeme už jenom skauty, ale budeme ty skauty vést. Takže jsem si řekl o jedinou funkci ve svém životě ve skautu, do ostatních funkcí jsem byl vždycky už jen volen nebo jsem byl jmenován. O tuto funkci jsem si řekl, přišel jsem za bratrem Komárkem, ten byl sborovým vůdcem, a povídám: ,Bratře, já bych rád vedl oddíl.‘ A on mi říká: ,To vítám, ale musíš si ty děti sehnat.‘ To byla zásada, když chceš vést oddíl, musíš si opatřit děti. Tak jsem sebral děti tady na Pražském předměstí a ve městě. Očíslovali jsme se jako číslo třicet pět a vznikl tzv. 35. oddíl, který funguje dodnes.“
„Nicméně v sedmdesátém roce, když se to rozešlo, bohužel jsme přišli o veškerý majetek. To nám vadilo. Sebrali nám všechno, co mohli. Zabrali naše klubovny, zabrali naše skautské domovy. My jsme si postavili Na Rybárně velký dřevěný barák, slavnostně jsme ho otevírali v devětašedesátém a těšili jsme se, jak budeme mít dobrou základnu. Přišel sedmdesátý rok a zabavilo se to a už to naše nebylo. To se stalo i jinde, v Kuklenech jim sebrali skautský domov, v Šimkových sadech nám zabrali tu rotundu. Najednou jsme zase neměli nic.“
Zdeněk Šandera se narodil 8. září 1923 v Hradci Králové. V dětství chodil do Sokola a v roce 1932 se díky své mamince poprvé dostal na vlčáckou schůzku. U vlčat se mu líbilo, ale to pravé skautování přišlo, až když začal chodit do 1. oddílu pod vedením Aloise Vanického. Chodil do družiny Racků a jeho družinovým rádcem byl Franta Bahník. Zdeněk nechodil pouze do skautské družiny, hrál také na trubku ve skautské kapele. Kapela hrála na různých sjezdech, jednou dokonce hráli na sjezdu, kterého se účastnil i A. B. Svojsík. V roce 1945, když se Čechům vrátila svoboda, propukl obrovský zájem o skauting, vznikaly nové oddíly a bylo potřeba i nových vůdců. Zdeňkovi bylo v té době 22 let, sehnal si děti a založil 35. oddíl v Hradci Králové, oddíl funguje dodnes. Aby byl vůdcem se všemi náležitostmi, dodělal si vůdcovskou zkoušku a zúčastnil se i nově založené lesní školy, kterou založil Milota Fanderlik. Nedlouho po založení oddílu se stal vedoucím nově vznikajícího střediska, bohužel svoboda neměla dlouhé trvání, a tak bylo br. Šanderovi zakázáno vést středisko, vést oddíl a vést tábory. Když byl roku 1950 skauting zakázán, Zdeněk se začal věnovat volejbalu a trénoval žákyně a dorostenky v Hradci Králové. V roce 1968, kdy komunistický režim trochu povolil otěže, byl Junák obnoven a rozjel naplno svou činnost. Zdeněk Šandera, kterému se přezdívalo Shark, byl zvolen předsedou krajské rady. Skautské řady se rychle rozrůstaly, ale tomu byl v roce 1970 konec a skauting byl zase zakázán. Br. Shark se vrátil k trénování volejbalu. Když přišel rok 1989, všichni skauti byli připraveni a okamžitě nastoupili do svých bývalých funkcí a skauting konečně dostal prostor pro rozvoj. Šandera - Shark vykonával mnoho skautských funkcí, byl předsedou krajské rady, členem Ústřední rady Junáka, vedoucím smírčí rady Junáka a také působil jako instruktor na lesních školách. V roce 2002 napsal učební text s názvem „Psychologie pro vůdce”. Byl také členem čestného Svojsíkova oddílu. Za svou činnost v Junáku získal mnohá vyznamenání. Shark byl skautem, který cítil, že to, co mu skauting dal, musí předat dál. Pro skauty byl ochotný udělat cokoliv, aniž by za to někdy něco očekával. Zasvětil svůj život výchově dětí, mladistvých i dospělých, pokoušel se vychovat zodpovědnou společnost, které není lhostejné její okolí. Zdeněk „Shark” Šandera zemřel roku 2004 ve věku 81 let.
