The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Arch. Jan Sapák (* 1957)

• narozen 6. března 1957 v Brně

• v letech 1981–1984 studium architektury AVU Praha

• v letech 1984–1988 Stavoprojekt SIAL Liberec – projekt Veletržního paláce

• v listopadu 1988 inicioval založení Brněnského fóra

• v letech 1990–1992 poslancem České národní rady

• 1992 – dosud – samostatná praxe jako architekt (také publicista, soudní znalec, externí učitel na vysoké škole – aktuálně na katedře architektury FS ČVUT)

Vystudoval architekturu u Jiřího Kotalíka a dostal se až do známého libereckého ateliéru SIAL, kde několik let pracoval. Měl kolem sebe široký okruh přátel z různých oborů i prostředí, které aktivně propojoval. K volbám nechodil. S Pavlem Baršou v Brně založili uskupení Brněnské fórum, které výrazně pomohlo prolomit hranici mezi disentem a ostatními aktivními obyvateli Brna, a příznivě tak nastartovalo revoluční změny v listopadu 1989. Sametovou revoluci prožil v Rakousku, poté se ale vrátil do Brna, kde žil i nadále. Přestože několikrát zvažoval emigraci, nakonec se rozhodl zůstat. „Byl jsem myslím v Itálii v osmdesátém třetím, tam jsem se definitivně rozhodl, že nebudu emigrovat, že zůstanu tady a přičiním se o to, abychom se dočkali změny.“

Ostřílen brzy, ve všech možných ohledech

Jan Sapák se narodil 6. března 1957 na Starém Brně. Maminka Helena pocházela ze Dvora Králové a už za první republiky byla učitelkou náboženství a literních předmětů. Před válkou se seznámila s Rostislavem Sapákem a přestěhovala se za ním do Brna. Bydleli v Pekařské ulici. Rodina rozhodně nerezonovala s komunistickým režimem. Jan vyrůstal se čtyřmi staršími sourozenci (měl dvě sestry a dva bratry), což ho hodně formovalo. Otec zemřel, když mu bylo jedenáct let. „Tehdy nebyla taková pruderie s dohledem nad dětmi, takže si myslím, že jsem byl ostřílen velmi brzo, a to ve všech možných ohledech.“

Vůdcem pouličního gangu

Pamětníkova matka byla na konci šedesátých let nucena se rozhodnout, zda se má demonstrativně distancovat od toho, co učila, nebo odejít ze školství. Nakonec raději odešla. Pracovala pak například jako poštovní doručovatelka. Brzy onemocněla. To vše se odrazilo na dětství Jana Sapáka. V podstatě nechodil do školky. „To bylo z nouze. Nebyla možnost. Do školky jsem pak začal chodit až těsně před školou, takže tak rok a půl jsem strávil v uvozovkách ‚na ulici‘,“ vzpomíná na své dětství s úsměvem. Měl řadu přátel, se kterými zažíval různá dobrodružství. „Tu a tam jsme hráli fotbal přímo na ulici i na silnici. V tu dobu nejezdilo moc aut. Ve všech podzemních chodbách jsme byli, zvládali jsme lézt po zdech neuvěřitelně vysokých jako opice a policie neměla šanci.“ Svého času byl dokonce i vůdcem pouličního gangu. Chodil do skautského oddílu a později se stal členem Socialistického svazu mládeže. Své dětství popisuje trochu jako Knoflíkovou válku či Záhadu hlavolamu.

Konec šedesátých let v Brně

Jan Sapák se o politiku zajímal už od dětství. Jak sám tvrdí, vliv na to měla i jeho rodina. „Já už jsem měl díky starším sourozencům a docela velkému zájmu a profilaci rodiny od třetí třídy docela vhled a zájem, a dokonce jsem agitoval ve třídě a tak dále, čili nějak jsem se projevoval.“ Přestože to byl malý chlapec, sled událostí v letech 1967, 1968 a 1969 si pamatuje velmi podrobně. U Sapákových doma se o demonstracích, které započaly na základě nefunkčního proudu na strahovských kolejích v roce 1967, hodně mluvilo. Situaci vnímal velmi intenzivně i mladý Jan. V roce 1968 se účastnil celé řady demonstrací, ale během invaze sovětských vojsk v Brně nebyl. Nicméně zažil začátek násilných událostí v srpnu roku 1969. Rodiče o něj však měli strach, a tak ho odvezli mimo Brno. Násilně umlčené protesty proti prvnímu výročí okupace v jihomoravské metropoli pokračovaly i 22. srpna. Pamětník události v Brně demonstruje historkou svého souseda Miloše Pazdírka, který byl zřejmě zcela bezdůvodně odvezen do vězení, bit a tři dny zadržován v přeplněné cele. Po návratu nebyl schopen si lehnout a několik dní nemluvil. Situaci v Brně Jan dokonce přirovnal k heydrichiádě. „Nepokrytý teror, opravdové ponižování a bití. To byl šedesátý devátý tady v Brně. A to byl také možná jeden z momentů, který vedl ke zlomu toho kolektivního ducha tady.“ 

Od architektury k filozofii

„Chtěl jsem být umělec, a to už odpradávna,“ vypráví Jan Sapák, který se původně chtěl stát malířem. Poté, co se nedostal na střední školu uměleckoprůmyslovou, se vyučil zároveň truhlářem i uměleckým truhlářem. Následně studoval střední školy umění a řemesel v Brně, obor konstrukce a tvorba interiéru. Po maturitě se přihlásil na architekturu VUT, a dokonce také na sociologii. „Naštěstí můj třídní, sám absolvent filozofické fakulty, dospěl k názoru, že bude lepší, abych měl nějaké praktické povolání, vyměnil pořadí přihlášek a místo na první místo sociologie dal na první místo architekturu.“ Díky tomuto zásahu třídního učitele pamětník nakonec studoval architekturu na VUT v Brně. Sám zpětně vzpomíná, že ne vždy mu přišla výuka architektury kvalitní. Považuje se tak trochu za samouka. „Mně strašně lichotí, když někdo řekne, že jsem samouk, protože to v podstatě je pravda.“ Svá studia zakončil v Praze u profesora Jiřího Kotalíka.

V letech 1979–1981 také externě navštěvoval brněnskou filozofickou fakultu. „Tam mě zlákal můj kamarád Jiří Ogrocký. Měli jsme několik předmětů, chodili jsme na nějaké blbé přednášky, nicméně nějaký člověk jménem Macháček, profesor, komunista, vedl odpolední výuku s názvem kroužek buržoazní filozofie, a to bylo to rozhodující. My jsme četli filozofické knížky, měli jsme bytové semináře, tam jsme se tu filozofii učili. Nejen na té škole.“ V kroužku probírali fenomenologii, zaměřovali se na Wittgensteina, Heideggera apod. Právě tam se seznámil s důležitými lidmi, jako byli Lubomír Zaorálek, Pavel Barša, Břetislav Horyna apod. V bytových kroužcích u Pavla Barši a Jiřího Ogrockého „prodebatovali“ tisíce hodin a zpětně to považuje za nejlepší školu filozofie.

Přednášky o moderní architektuře v hledáčku StB

V roce 1980 Jan Sapák inicioval například vznik SRMA (Společnosti pro rekonstrukci moderní architektury). Sám už během studií přednášel o odborných architektonických tématech. Dne 23. října 1983, v době, kdy studoval na akademii, proběhla přednáška v Praze ve Veletržním paláci. Mluvil o tehdy téměř neznámé vile Tugendhat. Po přednášce se strhla asi sedmihodinová diskuse na tehdy velmi živé téma postmodernismus v architektuře. I díky této přednášce se pamětníkovi po dokončení studií podařilo nastoupit do Atelieru 02 v Liberci.

V roce 1984 se na něho obrátil spolužák architekt Jan Vrábel, že by chtěli uspořádat přednášku Jiřího Ševčíka, který byl považován za takového guru postmodernismu v architektuře. „Napadlo mě, že by stálo za to ne setrvat u jedné přednášky, ale vytvořit celý seriál neformálních přednášek. A to se stalo. Hned mě napadlo asi pět přednášek a začal jsem zvát lidi. To se odehrávalo v Brně, zatímco já jsem šel pracovat do Prahy. Snažil jsem se ty světy propojit a seznámit ty lidi mezi sebou, sofistikovaně a strukturovaně do budoucnosti. A to se skutečně podařilo. Pak byl seriál asi dvanácti přednášek.“ Tam Jan Sapák také datoval základy formace budoucí skupiny Obecní dům. 

Tyto přednášky se ocitly v hledáčku státní policie a hrozilo, že je zakážou. Důvody Janu Sapákovi přišly dnešní optikou v podstatě úsměvné. „To byly naprosto nevinné věci, které z devětadevadesáti procent měly naprosto odborný obsah, nota bene nepříliš konfliktní. Ale ten režim sice nebyl nijak násilný, ale v podstatě chtěl kontrolovat všechno, a to včetně umění.“

Cesty na Západ díky bratrovi

Bratr Michael emigroval v roce 1968. Jan Sapák mohl díky tomu cestovat za hranice už od roku 1981. Stačilo k tomu bratrovo písemné pozvání. Několikrát měl v plánu emigrovat, ale nakonec se v roce 1983 v Itálii definitivně rozhodl zůstat v Československu a pomoci situaci u nás k převratu. Přestože věřil, že přijde jiný režim, neuměl si to představit a cesty do zahraničí mu hodně otevřely oči. „Vidět to in natura, to byl velmi významný předěl a od té doby já jsem se začal radikalizovat.“ Od roku 1981 jezdil na Západ pravidelně každý rok, nejčastěji do Vídně.

Liberecký SIAL a nejlepší léta

Jako velmi důležité období svého života označuje Jan Sapák práci v libereckém architektonickém ateliéru SIAL. Název vycházel ze zkratky slov Sdružení inženýrů a architektů v Liberci. Původní SIAL existoval jako samostatné družstvo hlavně v letech 1968–1969. V podstatě to byla soukromá projekční organizace založená Otakarem Binarem, Karlem Hubáčkem a Miroslavem Masákem. Liberec bylo dříve německé město, vyhnáním Němců vzniklo vakuum, a tak – jako v celém pohraničí – dostávali absolventi „umístěnky“, jelikož jinak by se tam nikdo nenastěhoval. Tak se to stalo Hubáčkovi, Masákovi i dalším předchůdcům. Dostat se do Liberce bylo tedy původně trochu „za trest“, ale později tam vznikla komunita zajímavých lidí. Většina z první vlny architektů pak skončila v zahraničí v emigraci, ale někteří zůstali. SIAL ve své původní podobě zanikl z politických důvodů po roce 1968, ale podařilo se domluvit, že vstoupil do oficiálního Stavoprojektu a díky tomu mohl fungovat dál. I přesto ateliéru zůstala jakási autonomie. Architekti se snažili držet krok se světovým vývojem a jejich práce navíc reflektoval i západní odborný tisk.  

Pamětník přišel do ateliéru v létě roku 1984. „Tam samozřejmě nebylo jednoduché se dostat. To si člověk mohl považovat.“ V době, kdy nastoupil, pracoval ateliér na rekonstrukci Veletržního paláce. „Já jsem zprvu nejenom pracoval, ale i bydlel ve Veletržním paláci, byly tam nějaké kóje, kde jsme spali. S Václavem Králíčkem, který tady navrhoval Divadlo na provázku a zrovna ho kreslil, jsme seděli v jedné místnosti.“  

Brzy ale přišel příkaz vrátit se do Liberce. „Ti naši šéfové pak zjistili, že v té Praze nejsme pod kontrolou, zejména Jano Stempel a já. Tak řekli, že půjdeme pracovat na tři měsíce do Liberce. O tom rozhodl ještě odcházející šéf Hubáček, který šel do důchodu. A protože se to stalo našim předchůdcům, tak Jiří Suchomel, pozdější šéf, se smál a říkal: ‚Já jsem taky přišel na tři měsíce, a už jsem tady dvacet tři let.‘“ 

Jan Sapák vzpomíná na přátelskou atmosféru, která v Liberci panovala. „Cítili jsme se jako ve skleníku, protože tam to bylo skoro jako na Západě. Velká míra komunikace, přestože to bylo na malém městě. V celém tom ateliéru byl jenom jeden komunista, už si ani nevzpomenu, jak se jmenoval, ale byl to rozpočtář.“

Velmi zajímavým fenoménem v Liberci byl stavař František Čejka, o něco starší než pamětník. Nepracoval přímo v Atelieru 02, ale hned vedle a velmi se se zaměstnanci SIALu přátelil. Neformálně v podstatě patřil do ateliéru. Podstatné ale bylo, že byl chartista z té pozdější vlny. Přestože všichni věděli, že podepsal Chartu 77, o zaměstnání nepřišel. V Brně ho kvůli tomu do Stavoprojektu nepřijali.

Kritika paneláků zaštítěná článkem v Rudém právu

Jan Sapák vzpomíná, že po Brežněvově smrti už se přestal bát a věřil, že přijde změna. I díky tomu se začal aktivněji účastnit různých protirežimních aktivit. S kolegy ze SIALu pokračovali v odborné nezávislé činnosti, troufali si víc a víc a postupně se dotýkali věcí, které už mohly být bolestivé, jako například výstavba panelových sídlišť. V tomto problému už pamětník neviděl pouze odborné téma. „Toto už byla kvazipolitická otázka, protože to poukazovalo na topornost plánovaného hospodářství a neschopnost přizpůsobit se reálné potřebě.“ K aktivnímu řešení problematiky je inspiroval článek sovětského autora, který shodou okolností vyšel v Rudém právu a v němž byla kritizována právě nekvalitní výstavba panelových domů. Oni se tohoto textu „chytili“ a začali psát pod různými pseudonymy články, které  se jim podařilo nechat otisknout v místním krajském plátku. Poukazovali tak na špatnou strategii při stavbě panelových sídlišť. Perzekuce za tyto aktivity jim snad ani nehrozily. „Ale bylo to spojeno s nepohodlím. Mně třeba nenarůstal plat nebo jsem měl stigma takového rebelanta.“ Na výzvu Františka Čejky se Jan Sapák podílel na tvorbě dokumentu Charty 77 o památkové péči. Spolu s M. Masákem, P. Pelčákem, I. Vavříkem, Z. Jiranem a M. Němcem také založili v roce 1988 neformální sdružení architektů Obecní dům.

Návrat do Brna

Kvůli  partnerskému vztahu s první ženou (nyní Kateřinou Myšákovou) se Jan Sapák v roce 1987 vrátil do Brna. Popisuje, že způsob práce v Brně i v Liberci byl v podstatě stejný, ale klima v Liberci bylo naprosto nesrovnatelné. „Já jsem pro to měl takový příměr, že lidi se chovají tak, že ještě než vyjedou, tak si pro jistotu v garáži nechali vystřelit airbag, aby se jim nic nestalo.“ Ve Stavoprojektu Brno měl Jan Sapák výrazně větší problémy než v Liberci. Dostal pouze roční smlouvu, u zaměstnavatelů byl zapsán jako „problémový“ pracovník a smlouvu mu odmítali prodloužit. Nakonec se ukázalo, že pamětník hrál zásadní roli v projektu rekonstrukce nemocnice v Brně-Bohunicích, a kontrakt mu prodloužili.

V Brně se sblížil se svými bývalými spolužáky – Pavlem Baršou, Jiřím Ogrockým či Martinem Dohnalem. Pavel Barša ve svém bytě začal pořádat filozofický kroužek, kam začal zvát i disidenty, jako například Jaroslava Šabatu, Jana Šimsu nebo Ladislava Hejdánka. Jan Sapák popisuje disent jako „naprosto uzavřené ghetto“ čítající maximálně šest set lidí. Ostatní obyvatelé buď měli strach, případně si mysleli, že ti lidé jsou trochu podivíni, kteří si zbytečně komplikují život. „Někteří lidé si ani nemysleli, že ti disidenti skutečně fyzicky existují. Oni si mysleli, že to jsou pohádkové postavy.“ Uvědomoval si, že pokud se má něco stát, musí se zbořit hranice mezi disentem a jeho sympatizanty. Už dříve se v Liberci seznámil s Václavem Havlem. „Polovina lidí, kteří tam pracovali, včetně Miroslava Masáka, se kterým jsem seděl v kanceláři, byli blízcí známí Václava Havla.“ Vzpomíná také na krátkou návštěvu na Hrádečku v roce 1987.

Brněnské fórum

Za velmi důležitý moment Jan Sapák považuje volby v roce 1988, kdy klesl počet lidí, kteří přišli volit, pod devadesát devět procent. To Václava Havla velmi povzbudilo, přestože v tom ještě naději neviděl. Pamětník cítil, že by bylo potřeba v Brně vytvořit politické hnutí, které by zasahovalo předěl mezi disentem a většinovou společností. Snažili se překonat deficit vůči Praze, připomenout deklasování města a upozornit na konkrétní architektonické „přešlapy“, jako byla plánovaná stavba metra a tak dále. Proto společně s Pavlem Baršou založili v listopadu roku 1988 Brněnské fórum. Informace o jeho existenci se velmi rychle rozšířila do disentu. Ti Brněnskému fóru fandili, ale záměrně se neúčastnili prvních setkání, aby neohrozili jeho fungování. Postupně se přidávaly další brněnské osobnosti, jako například Jana Soukupová, Hana Holcnerová a podobně. První schůzka proběhla v Jaselské ulici v listopadu roku 1988, kde se začalo domlouvat první veřejné fórum. Aby se mohli legálně scházet, musela tyto aktivity zaštítit nějaká z tehdejších oficiálních organizací, a proto Vladimír Matoušek, sochař z Kamenné kolonie, založil organizaci Československého svazu ochránců přírody. Mohli tak žádat o pronájem sálu a půjčit si cyklostylovací stroj, na kterém se tiskly pozvánky.

První veřejné setkání fóra se konalo v březnu 1989 v kulturním domě v Kohoutovicích. Sál byl plný. Účastnili se disidenti, běžní občané, ale také příslušníci StB. Druhé veřejné zasedání fóra již Státní bezpečnost nepovolila, a lidé se tedy sešli na zahradě u Václava Čermáka. Jednoho setkání Brněnského fóra se v září roku 1989 zúčastnil dokonce i primátor Pernica. 

Z Vídně do parlamentu

Listopadové události roku 1989 zastihly Jana Sapáka ve Vídni. Neměl v úmyslu emigrovat, ale dostal pracovní nabídku, kterou nemohl odmítnout. Neměl prý všechna potřebná povolení, ale jak říká, doufal, že ho nezavřou. S Československem během revolučních událostí komunikoval po telefonu a informace předával zahraničním médiím. V podstatě každý den se scházel s Ivanem Medkem z československé redakce rozhlasové stanice Hlas Ameriky. Pociťoval však frustraci z odloučení od centra dění. „Myslím, že to Brněnské fórum bylo moje dítě, ale nemohl jsem v tu dobu tady u toho být.“

Ještě dva měsíce zůstal kvůli pracovní zakázce ve Vídni, ale zároveň byl kooptován do tehdejšího parlamentu, konkrétně do České národní rady. V politice působil dva roky. Následně se vyučil kameníkem a společně s druhou manželkou založili kamenickou firmu. Od roku 1992 až dosud pracuje jako architekt, ale také jako publicista, soudní znalec a externě učí na vysoké škole (aktuálně na katedře architektury FS ČVUT). Napsal také několik knih, například: Tugendhat dům na rozhraní dějin, s Petrem Pelčákem vydali knihu: Brněnští židovští architekti 1919–1939 a dále se podílel na knihách: Bohuslav Fuchs (1895–1972): Architekt der Tschechischen AvantgardeBroschiert a Die Prager Burg und Plečnik.

Lidé zůstali i po revoluci, jiní nepřišli

Když Jan Sapák bilancuje porevoluční vývoj, zmiňuje, že zhruba dvacet procent obyvatel byli komunisté (počítá v to i rodinné příslušníky) a ti lidé tu zůstali i po revoluci, jiní nepřišli. „Nebyla žádná přehrada režim a oni. To bylo v padesátých letech, možná v první polovině šedesátých let, ale později to bylo jako natavený sníh, všechno rozpuštěné a promíchané.“ Podle pamětníka by nemělo žádný efekt ani komunistickou stranu zakázat. Všichni ti lidé tu stále žili a jediná cesta, jak to zvládnout, byla vyrovnat se s tím. Dříve ho prý uráželo, když slýchal, že nám bude trvat čtyřicet let, než se s komunismem vyrovnáme, ale nakonec uznal, že to asi byl správný odhad.