Ing. Arch. Jan Sapák

* 1957

  • „A pak jednou jsem přišel večer. Já jsem bydlel na takovém malém privátu. A zastavil jsem se u té Věry Běhalové, protože jsem neměl žádný mobil a už jsem dávno nebyl v práci, už jsem dávno odešel. Tak ona mně říká: ‚Kde seš? Já tě sháním! Stal ses členem parlamentu. Ráno musíš být na schůzi.‘ A teď: ‚Jak bych tam jako jel?‘ A ona říká: ‚No, Hana Holcnerová tě shání. Ta mě dostihla. Ale shodou okolností je tady můj synovec (nebo něco) a oni jedou ráno embéčkem do Prahy, se vrací, a oni tě vezmou, jo?‘ Takže já jsem přespal někde, oni tam byli v nějakém bytečku a oni mě vzali ráno do Prahy. Vyjeli jsme v pět ráno z Vídně a já jsem skutečně na tu schůzi došel, tady takovým bizarním způsobem, a dostal jsem papíry. To byla nějaká kooptace, přísaha, Kalvoda tam byl a tihleti lidi, a byl jsem v první kooptované vlně do České národní rady.“

  • In that house where I lived, one Miloš Pazdírek lived, and he was the same age as my sister which is closest to me. And he had historical motorcycles, old ones. And at Moravské náměstí [Moravian Square], where the Rudé Právo [Red Law] had its local branch, you don't even know what's there these days. There's some liquid bread or what is written there. At the backside. So, Rudé Právo was there but there was a gas station as well. And he went to get some gasoline there. Or so he said, but maybe he was curious and wanted to check the demonstrations as well. And when he arrived there, they systematically picked people. Actually, they cordoned off whole streets and blocks as they had done during the Heydrich Terror. They cordonned off the area and as when you use a seine net to fish out the whole pond, and they wanted to arrest all the people. Which then happened. And because there were so many cars and there were also tanks and People's Militia along with the police, and they had many buses to take the people away. And the people were hit with a big fear because they knew that it's getting tough, that it is not just some police skirmish. And then were houses for example, and they ran into those houses and stole in the apartments. They knocked, rang, begged the people and went inside. And this acquaintance of mine, in such a panic and terror, he ran into one house that stood where the parking building is now, to some lady's flat. She hid him in his flat and so on. But the policemen who combed through the houses checked all floors and created an atmosphere of a really urgent fear. So they appealed at all those people who hid someone, because they guessed or knew it, to hand the people over. And many of those people, maybe not all of them, that's what I don't know, handed them over. Because they were so consumed with fear, because it seemed that they [the police] would go on breaking into the flats, which was a possible threat. Really, that, the atmosphere, I dare say, that it would be comparable maybe with the Heydrich Terror. Thus, this lady pushed him out of the flat, there were more of them, they [police] grabbed them and in the house itself, there was the first bastonnade, they were badly beaten and the police spat at then and cursed them and beat them with the truncheons. Then he was taken to a cell in Bohunice where, as he had said, he was with some 25 guys in a normal cell which is normally for two prisoners. So they couln't even sit down. And so it lasted for three days. And then, his mother who was a housekeeper, such a person as the housekeepers are, she guessed what was going on. She saw the body of Muzikářová, which they showed to her in morgue. And she was looking for her son. She did not find him. She also had some… she cursed the police. However in our neighbourhood, there lived a high-ranking policeman, so through this connection, she got him out of that cell after three or four days. And they said, he was not able to lie downt to sleep for three or four days. He had to sleep sitting. Maybe he was on verge of death. It was quite serious. And such a case, those were almost all of them. Open terror, really, bullying, beatings. So that was the '69 in Brno. And that was maybe one of the moments which lead to the collective spirit being broken.

  • „Někteří lidi si ani nemysleli, že ti disidenti skutečně fyzicky existují. Oni si mysleli, že to jsou pohádkové postavy. To bylo velmi rozšířené. Lehce to tak fungovalo v povědomí obyvatelstva.“

  • „V srpnu 1988 nakonec přišli tři lidi. Regina Petržalková, manželka toho režiséra, s dítětem v náručí, Pavel Barša a jeho žena. Ti se odvážili jít k morovém sloupu, kde dali svíčky na zábradlí. A my ostatní jsme tam postávali. Deset dvacet metrů poblíž, a neodvážili jsme se tam jít. A to jsme nebyli žádní poserové, jo. To jsme skutečně, myslím, byli ten předvoj. Přišel estébák, takhle loktem to shrnul. Ty svíčky. Že spadly dolů. Na tu Reginu si netroufli, protože měla děcko v ruce, sebrali Baršu a toho táhli tak, že patama byl opřenej o chodník, a tak ho táhli. Nic mu neudělali. Ale vypadalo to velmi dramaticky a pro nás to byly strašné zážitky. Drželi ho čtyři nebo pět hodin někde.“

  • Full recordings
  • 1

    Brno, 14.08.2019

    (audio)
    duration: 03:05:54
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Několikrát jsem chtěl emigrovat, ale nakonec jsem se rozhodl, že zůstanu tady a přičiním se o to, abychom se dočkali změny

 Jan Sapák in around 1976-1977
Jan Sapák in around 1976-1977
photo: osobní archiv pamětníka

Jan Sapák se narodil 6. března 1957 v Brně. Vyrůstal v Pekařské ulici se čtyřmi staršími sourozenci v rodině, která rozhodně nerezonovala s komunistickým režimem. V podstatě nechodil do školky, vyrůstal na ulici, a dokonce se stal vůdcem pouličního gangu. Chtěl být malířem, ale nakonec se stal architektem. Jako velmi důležité období svého života popisuje práci v libereckém ateliéru SIAL (1984–1988), kde se dostal k zajímavým pracovním příležitostem (k rekonstrukci Veletržního paláce), ale hlavně se seznámil s řadou významných osobností. V listopadu 1988 společně s Pavlem Baršou založili Brněnské fórum, které velkou měrou přispělo k mobilizaci lidí v Brně. Samotnou revoluci sledoval z Vídně, kde v té době pracoval. Vrátil se na začátku roku 1990, kdy byl nejprve kooptován a následně v prvních svobodných volbách v červnu roku 1990 zvolen jako poslanec do České národní rady. Politickou kariéru po dvou letech ukončil. Od roku 1992 dosud pracuje jako architekt a také jako publicista, soudní znalec a externí učitel na vysoké škole (aktuálně na katedře architektury FS ČVUT). Napsal také několik knih. V roce 2019 bydlel Jan Sapák stále v Brně.