„Představte si, že já jsem byl v takové skupině študentů, kteří dělali zkoušky na gymnázium. Ale to byly… to jsme tam byli pět dní u Salesiánů! Bylo to krátce po atentátu na Heydricha. Po atentátu… ono se tomu nemá říkat ‚atentát‘. A teď babička potom vlastně za měsíc a půl šla. A já jsem tím byl tak plný tím přijímacím řízením. Protože to jsme tam spali pět dní, kluci zvlášť, holky někde jinde. Nás vzali myslím pětadvacet a holek vzali potom pět, nebo tak nějak to bylo. Teď jsme kreslili a něco psali, mezi náma chodil nějakej ten… jak oni ti Němci, ti NSDAP měli takový ten červený odznak a vprostřed bílý a tam byl hakenkrajc. A ten s námi mluvil a ten měl s námi taky debatu. A teď – tatínek se tomu strašně smál, co jsem vyplodil. My jsme se učili němčinu, dva roky němčiny, no tak… mně to vcelku i šlo, jsem si myslel. A teďka on přišel a mě se ptal, kdo jako způsobil ten atentát. Já nevěděl, co mám říct, tak jsem řekl: ‚Die böse Tschechen.‘ (‚Zlí Češi‘ – pozn. red.) Tatínek se tomu smál, protože co mohl od kluka… A co chtěl slyšet, to slyšel: ‚Böse Tschechen‘.“
„Takže babička odjela s tím transportem. Velice spěšně, protože byla stará – šedesát let. A zase tak stará nebyla – u nás, mám dceru šedesátiletou teďka. Tak šla a jeli do Rigy, to ještě jeli do Pobaltí. Protože tenkrát Himmler v podstatě nařídil taky strašnou věc, že do Rigy, kde bylo ghetto, tak že tam budou dávat ty Židy, kteří byli částečně… to je cynismus… zasloužilí, protože třeba za první světové války bojovali v německé armádě. Tak tam to Sonderkommando udělalo to, že vzali… po stovkách pochodovali na předměstí Rigy a v odměřených časových intervalech je stříleli. A tím ‚vyčistili‘ takzvaně rižské ghetto pro to, aby tam mohli jednak ti berlínští Židé, ale zároveň tam posílali ten transport, kterým jela babička. A ten transport nedojel. Zastavili před Rigou a všech tisíc jich vystoupilo. Všech tisíc jich vystoupilo z vlaku. Je tam takový památník, takový jako jo a ne… Já jsem tam bohužel neměl odvahu se tam jet podívat, ani jsem nevěděl jak. Potom. Ale zkrátka a dobře všech tisíc jich tam postříleli. To je strašné, tohleto. A tím způsobem německým. Kopali si… jestli ten babiččin transport si kopal, o tom není… ty hroby, ale ti Židé, kterými čistili to ghetto rižské kvůli tomu Himmlerovu (plánu), ti si tam kopali. Po stovkách chodili za tu Rigu a po stovkách si kopali hroby. Jsou z toho taky obrázky, které já jsem do té knížky jenom citoval. To není možné se dívat, ty svlečené ženy, jak takhle se choulej a přitom už mají vykopané hroby. Na to já ani nemyslím. To muselo být hrozné, když tam přijeli.“
„Tatínek nemohl být členem žádné strany, protože vojáci neměli volební právo. A maminka politicky nežila. To byla ta studentská, veselá společnost, jak vám říkám – Voskovec, Werich a ještě ti ostatní, kteří tam byli. O politice se příliš nemluvilo. Když už mám pátrat, tak si vzpomínám, že můj dědeček byl národní demokrat, Schindler. Táta – nic. A u Bořkovců – ne, nic. A u Röhrů taky ne. Ačkoliv… když se náš tatínek bránil proti tomu, že mu vzali penzi po roce 1948, tak psal takový rozklad, protože… Mně bylo tenkrát… začal jsem studovat, a rodina byla prakticky bez prostředků. Tak psal různé rozklady, které jsem viděl, a tatínek vždycky říkal: ‚Vždycky jsem byl socialista, vždycky jsem byl demokrat. Ale tohleto, co mi dělají, to je hrozný.‘“
Mikrobiolog prof. Jiří Schindler se narodil 6. ledna 1931 v Praze. Pochází z rodiny s částečně židovskými kořeny. Bylo mu jedenáct let, když svou babičku Ludviku Bořkovcovou, roz. Röhrovou, vyprovodil na shromaždiště židovských transportů do Veletržní ulice. Ludvika zahynula nedlouho poté v transportu z Terezína do Rigy, když nacisté celý tisícihlavý transport postříleli ještě před jeho příjezdem do cílové stanice. Holocaust nepřežili ani další příbuzní z matčiny strany – Ludvičiny židovské sestry se svými rodinami. Jiřího matku Magdalenu, z hlediska rasistických norimberských zákonů „židovskou míšenku prvního stupně“, ochránilo smíšené manželství s Jiřího otcem Zdeňkem, prvorepublikovým pilotem československé armády. Sám Jiří začal v roce 1942, kdy jeho příbuzní odcházeli do transportů, studovat gymnázium. Jako sextán zde pak prožil komunistický převrat, v té době již byl členem nekomunistické Národně socialistické mládeže. V roce 1950 přesto maturoval a byl přijat ke studiu na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Nikdy nevstoupil do komunistické strany, a jeho habilitační řízení, zahájené v roce 1969, bylo proto z kádrových důvodů zastaveno. Docentem se stal až po sametové revoluci, kdy se dočkal i řady dalších odborných ocenění včetně profesury lékařské mikrobiologie Univerzity Karlovy.
