Januše Schmidová

* 1935

  • „Řeknu vám, já jsem tehdy bydlela na Petřinách u jedné známé, protože bratr se oženil, takže bydlel u našich a já jsem tedy mu uvolnila místo. Jenom pamatuji, že zvonil telefon, byla tma. Já vezmu telefon a kolegyně říká: 'Probuď se, ty tam bydlíš blízko letiště, slyšíš to? Sověti nás obsazují!' Já říkám: 'Co blbneš?' Nejdříve jsem si říkala, ona v noci blbne. Ale pak jsem slyšela opravdu hukot. Mezitím se i moje paní bytná probudila, říká: 'Co je?' A já říkám: 'Volá mi Eva, že nás Sověti obsazují.' Tak jsme šly a opravdu šlo letadlo, šlo jedno za druhým. Ráno jsem se snažila jít do práce, to skoro nejezdili… Akorát jezdily tramvaje, ale u právnické fakulty už byly tanky, tam už seděli vojáci. Teď se s nimi diskutovalo, proč jste přijeli? Teď jsme se snažili tou ruštinou… A ten kluk, my jsme říkali, vždyť se střílí. Bylo někde slyšet střílení. A my jsme říkali: 'Proč do nás střílíte, slyšíte to?' A tam jeden vojáček, všichni seděli, ani se nepohnuli a ten jeden vojáček: ‚Já vám garantuji, já nebudu strielať.‘“

  • „I když se poslouchal rozhlas, poslouchal se Londýn i Hlas Ameriky, ale to jsem vždycky zažila u tety. To byly Velké Zamachy tady u Mělníka a Mladé Boleslavi. To byla vesnička Syslov, tam bylo pět hospodářství a teta ještě byla úplně na konci, takže tam se poslouchal opravdu Londýn a jenom vím, že já jsem nesměla o tom mluvit. Že mi vždycky říkali, Januško, nikde nesmíš říct, že posloucháme Londýn nebo Ameriku, protože by nás všechny zastřelili. Takže to jsem věděla, že je tabu. Ale vyslechla jsem spoustu věcí, takže bylo to zajímavé, ale dneska už bych vám asi o tom moc neřekla, protože to už je tak dávná minulost pro mě. Ale prožívali jsme to, čili jsme cítili, že nejsme úplně svobodní, že nemáme svůj stát a že musíme poslouchat. A taky já už jsem se vlastně za války naučila, že nemohu všechno, co se říká doma, říkat venku. My jsme už byla generace vycvičená i pro další režim, protože taky jste vždycky neřekli to, co si myslíte, protože jste věděli, že by to mohlo mít nějaké následky.“

  • „Rodiče přecházeli do Prahy a tatínek hledal místo, hledal se i byt, takže mě nechali nějaký čas u babičky. Byla jsem tam do roku skoro 1939, a když začalo v pohraničí, začala být situace vážná, babička tehdy řekla, když Němci rozbíjeli okna Čechům a mlátili je, tak měla o mě strach, tak že mě dopraví do Prahy. Jenže se bála jet vlakem, protože v Obrnicích za Bílinou už byla hranice, ty Sudety patřily už do Říše. Tak jaksi měla strach, takže šla se mnou pěšky. Ale představte si, že já jsem se to dozvěděla až skoro, když už nežila ani babička ani moje maminka, že mi sestřenice řekla, babička šla pěšky s tebou do Prahy. A to byl březen, protože my jsme přišli 15. března ve dvě v noci právě tam k tomu podolskému hřbitovu, kde už naši bydleli.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 17.01.2023

    (audio)
    duration: 01:50:41
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Když chtěl člověk studovat nebo být špička v nějakém oboru, členství ve straně bylo nutné

Januše Schmidová, 1950
Januše Schmidová, 1950
photo: Archiv pamětnice

Januše Schmidová se narodila 17. srpna 1935 v Bílině. O tři roky později se rodiče přestěhovali do Prahy a ona žila nějaký čas s babičkou. Když přestalo být v Sudetech pro Čechy bezpečno, odvedla ji babička za rodiči do Prahy, kam se dostaly v noci 15. března 1939. V Praze prožila celou válku a vzpomíná na situaci ve městě po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. V posledních dnech války se s rodiči ukrývala v krytu jejich domu v Podolí. Po absolvování střední školy vystudovala psychologii a rétoriku na vysoké škole v Praze a vstoupila do komunistické strany. V polovině 60. let pracovala v Institutu pro výchovu vedoucích pracovníků v chemickém průmyslu, kde prožila i invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Od roku 1969 pracovala v Kralupech nad Vltavou v podniku Kaučuk jako podniková psycholožka, později zastávala podobnou pozici na celní správě. V listopadu 1989 se účastnila několika demonstrací na Václavském náměstí a vystoupila z KSČ. Po revoluci začala podnikat a pořádala kurzy na celní deklaraci a pomáhala kolegyni psycholožce v ordinaci. V penzi se angažovala také v různých neziskových organizacích, chodí číst dětem do mateřské školky. V době natáčení v lednu 2023 žila v Praze.