The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Kurt Schmidt (* 1936)

• narozen 21. listopadu 1936 ve Vsetíně

• svědek vypálení vsetínské synagogy v březnu 1939

• několik měsíců se u nich doma ukrývala rodina židovského učitele Leopolda Blaua

• studoval geologii na Fakultě hornicko-geologické Vysoké školy báňské

• od roku 1960 pracoval jako vedoucí degazace v Závodě pro degazaci a odvodňování (ZDO) v Ostravsko-karvinských dolech (OKD)

• v srpnu 1968 organizoval psaní protiokupačních nápisů

• od roku 1970 pracoval jako podnikový vedoucí dolu Staříč

• Státní bezpečnost (StB) ho opakovaně tlačila k podpisu spolupráce

• v roce 2022 žil v Ostravě

„Nezapomeň, že jsi jednou provždy Čechem.“ Tuhle větu řekl Kurtu Schmidtovi, když byl ještě malý chlapec, jeho otec. Svého syna Ludvík Schmidt od raného věku vedl k vlastenectví. Ačkoliv jeho rodina pocházela z Rakouska, před druhou světovou válkou se rozhodl, že přijme československé občanství. Hitlerovské Německo se mu protivilo. Ve stejném duchu vychovával i své děti. Kurt Schmidt se celý život snažil chovat tak, aby se nepodvolil režimu, který svazoval Československo. Když mu během normalizace několikrát nabízela Státní bezpečnost spolupráci, razantně odmítal. Nechtěl udělat něco, za co by se musel později stydět.

Co bude dál?

Kurt Schmidt se narodil 21. listopadu 1936 ve Vsetíně Bohumile a Ludvíkovi Schmidtovým. Jeho matka byla Češka a pracovala jako dámská krejčová. Otec se sice už narodil v Československu, ale oba jeho rodiče byli Rakušané ze sklářských tyrolských rodin. Sám Ludvík Schmidt působil ve funkci ředitele vsetínských skláren. Kurt Schmidt měl pět starších sourozenců, rodina bydlela ve dvojdomku nedaleko vsetínské synagogy. Jeho nejranější vzpomínky se pojí právě s touto budovou. Synagogu, která stávala ve Štěpánské ulici, vypálila německá ochranná policie Schutzpolizei v noci na 20. března 1939. Stalo se tak jen několik měsíců poté, co v Německu došlo k sérii pogromů označovaných jako Křišťálová noc, při níž jednotky Sturmabteilung (SA) vypalovaly synagogy, židovské obchody a modlitebny. Řada Židů přišla o život a mnoho z nich skončilo v koncentračních táborech.[1] V březnu roku 1939 přihlížel tříletý Kurt Schmidt podobné události. „Ta synagoga byla vyhozená celá komplexně do luftu. Bylo už po setmění, my jsme vyběhli z naší chalupy ven na dvůr a pak na cestu, kde se nacházeli ostatní obyvatelé. Všichni strašlivě rozechvělí, vyděšení,” popisuje dramatické chvíle.  „Těch detonací bylo minimálně dvacet, to šlo v určitých intervalech. Materiály ze synagogy letěly až k nám na zahradu a mnohé z nich dopadly i na naši střechu… Všichni lidé z okolí se báli, co bude dál.”

Když se výbuchy přestaly ozývat, Bohumila Schmidtová se vydala se svým synem zpátky do domu, v tu chvíli spatřila svého muže se čtyřmi lidmi oblečenými jen do nočního prádla. Byla to rodina Leopolda Blaua, učitele náboženství, který v synagoze bydlel. „Otec prohlásil: ‚Ti Židé zůstanou u nás.‘ Maminka křičela, že v žádném případě, že musí pryč. Ale tatínek vtáhl maminku do chalupy a prohlásil, že u nás zůstanou do té doby, než se je podaří dále zachránit,“ vzpomíná. Blauovi se ukrývali v podkrovní místnosti u Schmidtových několik měsíců. Za tu dobu je nikdo nehledal. Záchrana židovské rodiny stála Ludvíka Schmidta velké úsilí, a také hodně peněz. Svého rozhodnutí ale nikdy nelitoval. Jako křesťan cítil povinnost i přes velké riziko pomoci svým bližním. Při cestě za hranice se Blauovi vydávali za maďarskou šlechtu. Sestra Ludvíka Schmidta Anna Holzmullerová totiž sloužila u jisté kněžny Illesházy, která se za ně zaručila. Díky známostem na úřadech v Brně pak pro ně Ludvík Schmidt získal falešné doklady s maďarskými jmény. Do přístavního italského města Terst je zavezl vypůjčeným taxíkem bratranec Kurta Schmidta Vojtěch Tomanec. Celá rodina se údajně skutečně dostala až za oceán a usadila se v Torontu. Schmidtovým se už ale nikdy nepodařilo navázat s nimi kontakt.

Nedlouho poté, co se židovské rodině podařilo utéct do zahraničí, zaklepalo na dveře u Schmidtových gestapo. Hledali Ludvíka Schmidta mladšího, bratra Kurta Schmidta, studenta medicíny, který se 28. října 1939 při příležitosti 21. výročí vzniku Československa účastnil protinacistické demonstrace. Během ní ozbrojené jednotky smrtelně zranily studenta Jana Opletala. Na jeho pohřeb, který znovu přerostl v manifestaci, přišel i Ludvík Schmidt. Represe na sebe nenechaly dlouho čekat a bratra zatkli. „Z Ruzyně šel rovnou do totálního nasazení a byl na stavbě dálnice v Rostocku, ve velmi přísně střeženém lágru... Ludva z toho lágru utekl a několik let jsme ho neviděli,“ vzpomíná. Právě v té době se u nich objevila německá tajná policie. „Měli jsme šťáru, hledali bratra Ludvu. Od jednoho gestapáka jsem dostal pohlavek, až jsem udělal kotrmelec. Ti ostatní ničili věci, zničili duchny a matrace... Když Ludvu nenašli, tak toho nechali a nevyvodili z toho žádné trestné kroky proti členům naší rodiny,“ říká. Schmidtovi měli velké štěstí. Kdyby gestapo přišlo jen o několik týdnů dřív, našlo by ukrývanou židovskou rodinu.

Před našima očima ho zabil

Jak se blížil konec války, byla atmosféra v Protektorátu Čechy a Morava stále napjatější. Na jaře roku 1945 přes Vsetín proudili Němci, kteří prchali před postupující frontou. „Nejprve jeli na motocyklech ve dvojstupech a projížděli celé náměstí. Dělalo to hrozný bengál a rambajs... Za nimi hnojové fůry tažené kravami, na kterých jeli různí zranění a nemohoucí vojáci, kteří už by sami neušli ani kilometr cesty,“ popisuje. Netrvalo to dlouho a do města dorazila sovětská armáda. Jak ale Kurt Schmidt vzpomíná, někteří Němci se tak snadno nechtěli vzdát.  „Zůstal tam nějaký odvážlivec, který způsobil komplikace v postupu armády. Mezi Vsetínem a Ústím byla betonová kaplička, ve které se usadil Němec s těžkým kulometem, který začal pálit po vojácích,” vypráví. Začátkem května se uchýlil s rodinou k sousedům do sklepa. Nad nimi mezi tím doznívaly poslední boje mezi Němci a Sověty. Ani osvobození ale neznamenalo konec dramatických událostí. Ve městě začaly působit Revoluční gardy (RG), ozbrojené jednotky dobrovolníků, které chtěly vzít spravedlnost do svých rukou. Měly obnovit bezpečnost v Československu, místo toho se často dopouštěly zločinů na civilním německém obyvatelstvu.[2] Jeden exces viděl i Kurt Schmidt. „S otcem jsme se byli podívat, jak Němci odklízeli protitankové zátarasy. Tam ti dozorci s bílým páskem na rukávu. A jeden z těch dozorců značně podnapilý chtěl po německém staříkovi, ať zvedne kládu. On to nebyl schopen zvednout, tak ho před našima očima praštil pažbou po hlavě a zabil ho,” popisuje. Ludvík Schmidt starší nechtěl nečinně přihlížet vraždě starého nevinného muže, a tak se proti tomu ohradil. „Jak mu otec nadával za to, co se stalo, tak na něj ten chlap namířil a řekl: ‚Tak já tě pošlu za ním!‘ Já jsem skočil před tatínka a křičel jsem: ‚To bys musel nejprve zastřelit mě!‘“ Přihlížející situaci zachránili a sebrali příslušníkovi RG zbraň a odvedli ho pryč. Kurt Schmidt i jeho otec tak vyvázli bez zranění.

Vysídlení německého a rakouského obyvatelstva zasáhlo i Vsetín. Odsun se nevyhnul ani části příbuzenstva Kurta Schmidta, ačkoliv šlo o širší rodinu, se kterou se často nestýkali, tyto události zasáhly hlavně jeho matku. Němce a Rakušany internovali do areálu zbrojovky v Jasenicích do provizorního sběrného tábora. I tam někteří Čechoslováci vybíjeli svůj vztek nelidským chováním, jak vzpomíná Kurt Schmidt: „Došlo tam ke dvěma vraždám. Zahynula tam služka Matilda, která sloužila u mojí sestry Marie. Bránila se sexuálnímu zneužití. Ze stejného důvodu zavraždili ještě jednu další Němku. Byly to vraždy brutální a nechutné,” říká.

Najednou nosili všichni odznak KSČ

Brzy po skončení války vstoupil Kurt Schmidt do obnoveného Sokola a Junáku. Obzvlášť skautování ho bavilo a užíval si čas strávený v přírodě. Jeho radost však nevydržela dlouho, protože po komunistickém převratu nově nastolený režim obě organizace zlikvidoval. Otec Ludvík Schmidt, který od mládí působil v Československé straně lidové (ČSL), od počátku neměl ke komunismu důvěru. I poté, co roku 1953 náhle zemřel, se Kurt Schmidt držel jeho rad, aby si s režimem nezadal.

Když úspěšně dokončil měšťanskou školu, chystal se vyučit, jeho plány se ale brzy zhroutily. „Školský vsetínský odbor vydal oběžník a pravilo se tam, že já jako syn kapitalistického přisluhovače nesmím být přijat do žádného učebního oboru ani na žádnou školu,” popisuje. Nechtěl se snadno vzdát, a tak se vydal na krajský školský výbor. Podařilo se mu vyjednat, aby mohl nastoupit alespoň na učňovský obor.  V září roku 1952 se začal učit zámečníkem ve Velkých Karlovicích. Jeho matka mezitím dokázala zařídit, aby mohl studovat na vsetínském gymnáziu. Tam ovšem narazil na ředitelku, zarytou komunistku, se kterou se často dostával do konfliktu. Kurt Schmidt od dětství chodil se svým otcem do kostela a víra v Boha ho provázela i později, a právě to byl kámen úrazu. „Ředitelka dělala takové prověrky, kde každý musel napsat, jestli věří v Boha. Když jsem řekl, že věřím, tak prohlásila, že na svých prsou chovala jedovatou zmiji, a to jsem byl já. Řekla, že bude usilovat o to, abych já skončil jako uklízeč záchodů,” vypráví o sporu s ředitelkou. Ačkoliv mu celé čtyři roky tvrdila, že se postará o to, aby se nedostal na vysokou školu, nakonec se mu to přece jen povedlo. Vysoká škola báňská potřebovala studenty a režim usiloval o to, aby z každého ročníku někdo ve vzdělávání pokračoval. Jenže v jeho třídě se ke studiu nikdo nehlásil. Když přijeli na gymnázium inspektoři, kteří ředitelce vyčítali, že nesehnala nikoho, kdo by do školy nastoupil, přišel za nimi Kurt Schmidt a vyjádřil svůj zájem. A tak se dostal do Ostravy.

Všichni se na mě vymluvili

Bez větších problémů studoval na Fakultě hornicko-geologické se zaměřením na geologii. Už na střední škole jezdil pravidelně o prázdninách na tříměsíční brigády v Ostravsko-karvinských dolech (OKD). Když v červenci roku 1960 nastupoval do nového závodu OKD – Závodu pro degazaci a odvodňování (ZDO), prostředí už znal a měl alespoň nějakou představu, co ho čeká. Po několika týdnech začal řídit celý proces zavádění degazace v dolech, tedy „odčerpání metanu z uhelné sloje, okolních hornin nebo volných prostorů a následném izolované odvádění plynové směsi z degazačních zdrojů v dole plynovody“.[3] V zaměstnání dlouho nezůstal, protože ho čekala šestiměsíční základní vojenská služba. Tu odsloužil v Mikulově u 5. dělostřeleckého pluku. Ještě před nástupem se v říjnu 1960 oženil. Po návratu z vojny pokračoval na své původní pozici vedoucího degazace.

Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zasáhla Kurta Schmidta stejně jako většinu národa. Protože nechtěl jen nečinně přihlížet, rozhodl se vyjádřit svůj nesouhlas s okupací. „Když jsem přijel do práce, dali jsme na závodě hlavy dohromady. Všichni byli protiruští. Nechal jsem vykutálet plechovky se žlutou barvou a řekl jsem, co má kdo dělat, vrhl jsem se k telefonu a postavil jsem na nohy celý revír,” popisuje. Ona žlutá barva, kterou se svými kolegy v prostorách OKD psali protiokupační nápisy, se využívala při procesu degazace. Ačkoliv se většina závodu, i z řad vedení, akce aktivně účastnila, později to byl právě Kurt Schmidt, na kterého svalili celou vinu. Ještě roku 1969 vyjel na služební cestu do Spolkové republiky Německo. Když se vrátil, čekalo ho nemilé překvapení. „S funkcí vedoucího degazace OKD byl konec. Zavolali si mě a vylíčili mi, že se na mě všichni vymluvili. ‚Ty jsi byl ten všeobecný svůdce, který nás politicky domýlil. My jsme šli za tebou. Obloudil si nás a budeš muset ukončit pracovní činnost.‘“ Výpověď nakonec Kurt Schmidt podal sám.

Chtěli, abych podepsal spolupráci

Na konci roku 1969, kdy měl na své pozici končit, vyhlásilo vedení velkodolu Staříč výběrové řízení na podnikového vedoucího degazace, Kurt Schmidt neváhal a přihlásil se. Kupodivu místo opravdu získal. „Nikdo se proti tomu nepostavil. Byli tam čtyři uchazeči, kteří neměli žádnou praxi. Celorevírní funkci jsem změnil za podnikovou,” říká. I když si nakonec moc nepohoršil, nečekala ho úplně klidná léta. Práce v dolech nebyla snadná. Zažil několik tragédií, při kterých přišel o své přátele. Sám několikrát jen s velkým štěstím vyvázl při nehodách bez zranění.  Během normalizace si ho vyhlédla Státní bezpečnost (StB), která s ním chtěla navázat spolupráci. „Byl jsem na Staříči a na parkovišti mě požádal nenápadný muž, který se mně představil jako Derkač a pracovník StB, jestli bych ho nesvezl do Ostravy,” vzpomíná na první setkání s tajnou policií. Nezbývalo mu než muži vyhovět. „Začal lavírovat, že přicházím do styku s obrovskou fůrou lidí, a že oni potřebují mít přehled, kdo je jak spolehlivý a kdesi cosi, a jestli bych nepodepsal spolupráci s StB. Já jsem mu řekl, že ne.” Estébák se nenechal lehce odbýt a začal Kurtu Schmidtovi zdůrazňovat výhody, které by mu spolupráce přinesla. Sliboval mu postup v kariéře, a že by mohl téměř bez omezení cestovat. „Když mě nepřemluvil, tak byl zklamán a říkal, abych mu doporučil někoho, kdo by se nechal přemluvit, a tu spolupráci podepsal. Já jsem říkal: ‚Takového člověka neznám. Opravdu o nikom nevím. V tom si musíte poradit sami,‘“ popisuje.

Jak dokládají informace obsažené ve sbírce Svazky tajných spolupracovníků (arch. č. TS-850018 MV), StB vedla Kurta Schmidta nejprve jako prověřovanou osobu (PO), kandidáta tajné spolupráce (KTS) a posléze jako důvěrníka (D). Kandidátem tajné spolupráce se podle záznamů stal proto, že „se jevil jako vhodná osoba k operativnímu využití na úseku ochrany čsl. ekonomiky.”[4]  Podle informací uvedených ve svazku se uskutečnilo pět schůzek, na kterých „byl vytěžován k zájmovým osobám z řad pracovníků Dolu Staříč.”[5] Kvůli zjištění, že má Kurt Schmidt velmi dobré znalosti na úseku degezace, byl převeden na důvěrníka. Je důležité upozornit, že kategorie operativních spisů Státní bezpečnosti důvěrník není kategorií vědomé spolupráce.[6] Podle spisu, předal Kurt Shcmidt celkem čtyři poznatky, zejména k  „negativním jevům na úseku degezace.” O jaké konkrétní poznatky šlo, není zmíněno. Roku 1979 byl svazek archivován z důvodu zjištění, že Kurt Schmidt „nemá kladný vztah k pracovníkům SNB, je zatrpklý a nemá zájem o další spolupráci.” [7]

V druhé polovině sedmdesátých let se k němu příslušníci StB opakovaně vraceli, aby ho ke spolupráci přemluvili. Kurt Schmidt si neodbytně stál za svým. Roku 1977 za ním prý přišel jistý muž, který se mu představil jako Najman, a naléhal na něj, aby mu sdělil, za kým jezdí do Prahy jeho kolega Zbyněk Mička. O důlního technika Zbyňka Mičku, se StB zajímala proto, že podepsal Chartu 77. To Kurt Schmidt věděl, ale podle svých slov odmítal na svého spolupracovníka donášet.

Opakované odmítání spolupráce ho s podivem nijak profesně nepoznamenalo a stále pracoval na pozici podnikového vedoucího degazace. Na počátku osmdesátých let se ale připletl k události, která ho opět svedla s tajnou policií. Vyšetřovali ho kvůli ohrožení bezpečnosti důlního provozu na dole Staříč. Nejspíš při převozu se totiž poškodilo sklolaminátové potrubí, které mělo být uvedeno do zkušebního provozu.  „Zabavili veškerý technický materiál a dvakrát měsíčně mě volali na výslechy. Trvalo to asi dva a půl roku… Bylo to donekonečna pořád omílání téhož, jak kdyby zkoušeli moji paměť, kolik věcí řeknu ještě po páté stejně. Nějakým způsobem chtěli zdůvodnit nedůvěryhodnost toho, co říkám,” vzpomíná na to, jak probíhaly pravidelné výslechy. „Když se schylovalo k prvnímu stání u okresního soudu ve Frýdku-Místku, tak mě zase vyzvali, abych se dostavil do sídla StB, bylo to asi jednu hodinu po půlnoci,” pokračuje. S překvapením po příjezdu nešel do výslechové místnosti, ale do upraveného salónku s přichystaným pohoštěním. Podle Kurta Schmidta na něj v místnosti údajně čekal náměstek ministra vnitra, který mu řekl, že mu hrozí až třináct let vězení, ale že je ochotný to zvrátit. Nechtěl nic zadarmo, znovu po něm požadoval, aby podepsal spolupráci. „Řekl jsem, že to nemohu, a začalo handrkování… Pokusil se mě udolat, ať se poradím s rodinou… Vytekly mu nervy a začal na mě řvát, že jsem fanatik a nepřítel režimu, který je ochotný radši sedět třináct roků než podepsat kus papír,” popisuje. Slova náměstka se nesplnila, po více jak dvouletých tahanicích Kurta Schmidta neodsoudili a byl zproštěn obvinění.

V první polovině osmdesátých let odešel do částečného invalidního důchodu kvůli špatnému stavu plic. Během sametové revoluce se v Ostravě aktivně účastnil demonstrací. Svoboda mu přinesla úlevu a otevřela se mu řada nových možností. Začal podnikat a angažoval se v komunální politice. V roce 2022 žil v Ostravě.

 

[1] Hasiči mohli požáru vsetínské synagogy jen přihlížet. Deník.cz [online]. 20.3.2014 [cit. 2023-04-20]. Dostupné z: https://www.denik.cz/zlinsky-kraj/hasici-mohli-pozaru-synagogy-jen-prihlizet-20140419-y4as.html

[2] Revoluční gardy. ČT24 [online]. 26. 5. 2013 [cit. 2023-04-20]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/archiv/1094596-revolucni-gardy

[3] In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2021 [cit. 2023-04-21]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Degazace

[4] Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v sekci dodatečné materiály.

[5] Tamtéž.

[6]  Archiv bezpečnostních složek (ABS). [cit. 2023-07-20] Dostupné z: https://www.abscr.cz/jmenne-evidence/evidencni-zaznamy-a-archivni-pomucky-vysvetlivky-zkratky/vysvetlivky-k-evidencnim-pomuckam/

[7] Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v sekci dodatečné materiály.