Ing. Kurt Schmidt

„Já, když jsem tam přišel, tak jsem nikdy nešel hned do výslechové místnosti, ale tak hodinku jsem poseděl na dřevěné lavici, která byla proti oknu vrátnice, ale už za těma oddělenýma dveřma v prostoru StB. Tam jsem seděl, až se konečně někdo jaksi uráčil, že už mám postoupit dál. Tam to bylo donekonečna pořád omílání téhož a téhož, jak kdyby zkoušeli moji paměť, kolik věcí řeknu ještě po páté stejně, nebo kolik věcí řeknu nestejně. Nějakým způsobem chtěli vyháčkovat a zdůvodnit nedůvěryhodnost toho, co říkám.“

„Zatím ještě naši vojáci nedošli. Ustupovala německá armáda. Ten ústup, to se nejdřív zdálo, že ustupují nějaké vojenské oddíly. Takže ustupovaly nějaké motorizované jednotky, ty byly složené z několika aut, ale kromě toho velký houf motorkářů. Takže vojáci na motocyklech, oni jeli na těch motocyklech ve dvojstupech a projížděli celé náměstí a dělalo to hrozný bengál a rambajs. Když tyto motorizované jednotky, nebo vojáci, prošly tím Vsetínem, tak nastala hrůza a zděšení, protože najednou šel dobytek, nepodojené krávy, které odstříkávaly mléko na cestu. Za nimi normální hnojové fůry tažené krávami, na kterých jeli různí zranění a nemohoucí vojáci, kteří už by sami neušli ani kilometr cesty. Na těch vozech seděl třeba krejčí se starodávným šicím strojem, který ta armáda někde zabavila nebo ukradla a opravoval rozervané uniformy.“

„Vím, že to bylo nějak na podzim. Když tedy porovnávám ty časové údaje, tak podle mého názoru to bylo na podzim v devětatřicátém roce, kdy ta synagoga byla vyhozená celá komplexně do luftu. Bylo už po setmění, my jsme vyběhli z naší chalupy ven na dvůr nejprve, pak až na cestu, kde všichni ostatní obyvatelé z těch dvojdomků se nacházeli taky s námi. Všichni strašlivě rozechvělí, vyděšení. Těch detonací bylo minimálně dvacet, to šlo v určitých intervalech, pořád další šupa, další šupa a další šupa. Materiály z té synagogy letěly až k nám na zahradu a mnohé z nich dopadly i na naši střechu. Vím, že ta střecha se potom opravovala, že tam byly potřískané pálené tašky, od úlomků z cihel, které dolétly z té synagogy. Když jsme potom už s matkou opustili tu ulici, nějak jsme se rozloučili se sousedy a další výbuchy už se neozývaly. Všichni jsme z toho byli absolutně rozechvělí. Všichni lidé z okolí se báli, co bude dál. To byla největší otázka. Co bude dál?“