Rudolf Schmidt

„A já jsem tenkrát v tu dobu hlídal právě jednoho malého cikána, který byl v base. A takový člověk, co byl v base, ten musel dělat ošklivé, šeredné práce, třeba na záchodech a různě. A musel ho ten člověk, který byl ve stráži, ten musel toho člověka hlídat. A já hlídal takového malého cikána, že on se mi furt motal blízko mého samopalu, až se tam musel rukou nějak natáhnout a ono to vystřelilo! To bylo tak ukrutné štěstí, že ten cikán měl roztažené nohy a kulka vlítla mezi jeho roztaženýma nohama do země. To jsem pak mohl sedět v base, kdyby se bývalo tohle stalo. Tak to bych měl šerednou basu. To teda nevím, to bych tu už ani nemusel být. Někdy se staly všelijaké špatné věci. Hlavně jsem musel shánět náboj. V kasárnách byl klid, zrovna jel okolo nějaký náklaďák, a tak ten výstřel nebyl slyšet. Tak se mi nic nestalo tím pádem, ani tomu cikánovi. To jsem měl veliké štěstí.“

„No to třeba když nás tenkrát odveleli do toho Stříbra. Ve Stříbře tenkrát – to už bylo blízko hranic, a ještě západních hranic! Tak tenkrát nějaké tyhle vojenské šarže, nějaký kapitán nás přišel vyslýchat tak trochu. To jsme byli jeden dva napůl německé národnosti, jsme byli tenkrát asi tři v družstvu. Jedno družstvo bylo 12 chlapů. To nás přišli vyslýchat, jestli bychom neutekli třeba na Západ. Pak jsme se dozvěděli později, že jeden voják si skutečně nabral nějakou pistoli, pořídil si náboje a chtěl utéct. Jenže ho samosebou chytili nedaleko od kasáren.“