Josef Schneider

„To tenkrát byly Jungmädel a pak BDM, Bund der deutschen Mädel, ty byly starší. A ty měly mezi Odrovicemi a Malešovicemi tábor. Pěkné to měly, osvětlené. Jednou si pozvaly všechny ty nacistické pantáty z Vídně, z Brna, odevšad, ale jen Němce. My jsme byli učni. Nejstarší z nás se jmenoval Fenig, pocházel z Mušova. Byl to takový darebák a tehdy si vymyslel, že jim tu slavnost zkazíme. Dívek bylo asi dvě stě, pak ti velcí pantátové… Kousek dál byly dráty vysokého napětí, a Feniga napadlo, že vezmeme drát, hodíme to přes ty dráty a tak jim prostě vyhodíme světlo. No jenže, kdyby ten drát zachytil někoho z nás, tak je i po něm. Tak najednou tma. To bylo něco, teď ti největší pantátové tam… Náš šéf tam byl také, druhý den nám řekl: ´Mně bylo hned jasné, že jste to udělali vy. Ale dobře, že se vám nic nestalo a že nepřišli na to, kdo to udělal.´ Celý ten tábor byl v poli. Tak tak to bylo.“ „A ani on vás nijak nepotrestal?“ „Nic nám neudělal, byl rád, že se nic nestalo. Jen řekl, ´víte, co by to bylo, kdyby vás chytli?´“

„Na věži kostela hlídali všichni, protože z ní bylo daleko vidět. I když měl přijet Meinl na kiritof, na hody, to totiž Meinl chodil vždycky. Stárkové ho už čekali, nahoře hlídali, jestli už jede. Když ho uviděli, hlásili dolů: ´Už jede, už jede!´ Pak stárci položili na zem velký buben, Meinl u něj zastavil, hodil do něj peníze, a tím byly celé hody zaplaceny.“ „Každý rok jezdil?“ „Každý rok. A u stánků se sladkostmi se jen zeptal, kolik co stojí, prodavači mu řekli nějakou cenu, tak to zase všechno zaplatil. A děti a ženy pak měly všechno zadarmo.“

„Zkrátka pak byl tady ten odsun, tak u nás doma vše naložili, Matěj Sič byl také u toho, pomáhal mému otci. Měli dva vagóny, už bylo pozdě, sedm hodin večer, tma. Otec řekl Mince, aby sbalila to, co budou potřebovat nejvíc, a když pak vlak dlouho stál v Mikulově, protože čekal, až bude volná trať, tak si vzali, co mohli, a utekli. Všechny ostatní věci se ztratily.“

„Chodil jsem do české školy, ale když přišel Hitler, tak jsem musel do německé. Už jsem měl jít do druhé měšťanky, a učitelé nás zkoušeli, jak kdo umí německy. Mě zkoušel ředitel, jmenoval se Krebs, a povídal: ´Podívej, chlapče, takové pěkné německé jméno máš, a ty neumíš německy?“

„Když jsme přejeli hranici, také jsme si popsali vagóny nápisy jako ´Mámo, už jedem!´. Různá taková hesla jsme si dávali. Už jsme byli někde uvnitř Československa, bylo pozdě, tma, noc, a lidé byli pořád zvědaví, kdo jsme, odkud jedeme. Někteří zjistili, že jsme němečtí vojáci, tak už nám nechtěli dát ani vodu napít. Před tím vše, pak zase nic. No co, nám to bylo jedno. Pak jsme někde přespali a ráno v sedm hodin jsme byli v Praze.“