Josef Schneider (* 1926)

 

„To onda, to je bilo, to su bili Jungmädel a pak su bili BDM, to su bile pak te starije. A ti su imali tamo luogar, med Odrovicu a Malšpicu su imali luogar postaven. Lipo su to imali. Se svietla, te pantate su si pozvale, aj z Bieća, z Brnje a sudjen, ale Nimce nek. A mi sme bili učni. A sme imali toga najstarijega učňa, ta je se imenovav Fenig. A je se narodiv v Mušovi. Ta je biv takov folot… Ta je si vimisliv, va ti luogar, tamo je bilo va ti luogar, kanj su bili te holke, te BDM, je njih bilo dvi sto divičic, a su imali tamo slavnost, pantati. A toga je napalo,  da ćeme jim to se zkazit, tu slavnost. A tamo je takaj bilo nek kusić vysoké vedení elektrike, ta je vimisliv zieti takov drat, to vihititi na te drate a će bit holt bez svitla. Ale to je bilo zkratka, to je bilo jako to… Kad bi ta drat hmatnuv z nas nikoga, po jednej strani, tak bi nas ubiv. No a sa naraz, škuro, tma. To je bilo ništo. Sada takovi pantati tamo, ježiši… A naš je biv takaj tamo, on je to pak povidav, naš šef, drugi dan: ´Ja sam to hned znav, da ste to bili vi. Hned sam to znav. Ale dobro, da se vam holt ništ ni stalo, nisu ani na to došli, gduo je to hitiv.´ Zato je to bilo v puolji ur ta luogar ciev. No vako je to bilo.“ „A on vam ni je pak ništ udielav?“ „Ništ nam ni udielav, je biv rad, da se ništ ni stalo. Je veliv, ´znate, ća bi to bilo, kad bij u vas hmatli? To bi bilo ništo.´ Tamo su bili nutri najveći pantati.“

 

„To tenkrát byly Jungmädel a pak BDM, Bund der deutschen Mädel, ty byly starší. A ty měly mezi Odrovicemi a Malešovicemi tábor. Pěkné to měly, osvětlené. Jednou si pozvaly všechny ty nacistické pantáty z Vídně, z Brna, odevšad, ale jen Němce. My jsme byli učni. Nejstarší z nás se jmenoval Fenig, pocházel z Mušova. Byl to takový darebák a tehdy si vymyslel, že jim tu slavnost zkazíme. Dívek bylo asi dvě stě, pak ti velcí pantátové… Kousek dál byly dráty vysokého napětí, a Feniga napadlo, že vezmeme drát, hodíme to přes ty dráty a tak jim prostě vyhodíme světlo. No jenže, kdyby ten drát zachytil někoho z nás, tak je i po něm. Tak najednou tma. To bylo něco, teď ti největší pantátové tam…  Náš šéf tam byl také, druhý den nám řekl: ´Mně bylo hned jasné, že jste to udělali vy. Ale dobře, že se vám nic nestalo a že nepřišli na to, kdo to udělal.´ Celý ten tábor byl v poli. Tak tak to bylo.“ „A ani on vás nijak nepotrestal?“ „Nic nám neudělal, byl rád, že se nic nestalo. Jen řekl, ´víte, co by to bylo, kdyby vás chytli?´“

   

„Zkrátka pak je biv ta odsun ovo, tako su naložili u nas doma, a Mate Sičan, ta je biv takaj pri tom, ta je jim holt pomagav, ćaći. Tako holt ti vaguoni dva su šli, a to je bilo ur škuro, sedam, to je bilo sedam ur ur. Viečer. A v Njuzli, v Njuzli, zkratka v Mikulovi, ćaća su rekli Minki, ´Minka, zbal to, ća ćeme prahat najveć, a tako dalje´, a v Nikišporki ur je bilo škuro, a ta cuk je tamo stav dugo. Ono je to bilo připnuto na náklaďák, a ta je tamo morav čiekat, až bude volna štreka, zopet, tako je šav dalje. Tako su, ništo su si zieli, ća su mogli, a drugo je se zgubilo.“

 

„Zkrátka pak byl tady ten odsun, tak u nás doma vše naložili, Matěj Sič byl také u toho, pomáhal mému otci. Měli dva vagóny, už bylo pozdě, sedm hodin večer, tma. Otec řekl Mince, mé sestře, aby sbalila to, co budou potřebovat nejvíc, a když pak vlak dlouho stál v Mikulově, protože čekal, až bude volná trať, tak si vzali, co mohli, a utekli. Všechny ostatní věci se ztratily.“

   

„A kad sme šli, kad sme prešli tu hranjicu, tako kad se to nek tamo veli, ja nie znam, oš sme si aj mi popisali holt te vaguone. Bar, niki je imav napisano, ´Mamo, už jedem.´ A sakojačke takove hesla sme davali, znaš. A ja si pametim, ur sme bili v Českom nutri, ur je bilo škuro, je to bilo v noći, a sa ti ljudi zopet su bili najgirig, ki to, od kadien sme, a gduo sme. Oni ur su pak aj niki zjistili, da sme bili zkratka holt vojaki nimški, tako su nam ur nisu htili dat napit ani vuode. Pred tim se a pak holt ur ništ zopet. No ća, nam je to bilo jedno, ne. Pak sme priespali, nek sme šli v Prag, to sme priespali nigden, bih to takaj našav, a rano sme bili, o sedmih urah sme bili v Pragi.“

 

„Když jsme přejeli hranici, také jsme si popsali vagóny nápisy jako ´Mámo, už jedem!´. Různá taková hesla jsme si dávali. Už jsme byli někde uvnitř Československa, bylo pozdě, tma, noc, a lidé byli pořád zvědaví, kdo jsme, odkud jedeme. Někteří zjistili, že jsme němečtí vojáci, tak už nám nechtěli dát ani vodu napít. Před tím vše, pak zase nic. No co, nám to bylo jedno. Pak jsme někde přespali a ráno v sedm hodin jsme byli v Praze.“

 

 

„No Masaryk, Masaryk je biv tatíček. Tatíček Masaryk sme htili reći. A pak je došav Beneš a na toga ni sme, toga si ni važiv nigdor. Ale zopet Masaryk, ta je ništo znamenav, u nas dicie. Ono holt ta Masaryk je biv, to sme furt htili reći, tatíček, aj kad sme ur bili veći va škuoli, tatíček Masaryk. No a Beneš, ta nam ništ, to ni ništ bilo pro nas. A pak ur je došav vrieda Hitler, a to ur je bilo konz po Beneši, je morav utieć. Sme imali aj jačku sluoženu: ´Beneš sedí v Londýně,´ kako je to bilo, jo, ´Churchillovi na klíně.´“

 

„Masaryk byl tatíček, tatíček Masaryk jsme mu říkali. Pak přišel Beneš, ale toho už si nikdo nevážil. Jenže Masaryk, ten pro nás děti něco znamenal. Pořád to pro nás byl tatíček, i když jsme pak už byly větší. Beneš, ten nic. Pak přišel za chvíli Hitler, to už úplně bylo po Benešovi, musel utéct. Měli jsme básničku: ´Beneš sedí v Londýně, Churchillovi na klíně.´“

   

„No na turmi, tako tamo su bili si na turmi.Zato da bi daleko vidili, tako su šli holt tuo. Aj kad je imav Meinl duojti, kad je biv kiritof, tako Meinl je puored došav. A to ur su ga starki čiekali, tako ti ur su buochtali guorika, na crikvi na turmi, jeli ur grie. Holt a vako je šav, tako su glasili furt ´ur grie, ur grie,´ jo, tako su dali, ur su ga čiekali, a su ta veliki bubanj, ta su dali ležat, a ta Meinl při tom bubnji furt zastaviv, obnos piniez je hodiv na to, a tim su bili ciele huode, kiritof, konz zaplaćen.“ „To je tako hodiv sako lieto?“ „Sako lieto. A kod su bili tamo te bude, s timi cukadljami a tak dále, tako to je htiv duojti k budi, ´kuoliko to kuša, ća imate?´ ´Tuoliko a tuoliko.´ Tako je to viplativ se te bude s cukadljami, a robe s dicu su imali se zadarmo.“

 

„Na věži kostela hlídali všichni, protože z ní bylo daleko vidět. I když měl přijet Meinl na kiritof, na hody, to totiž Meinl chodil vždycky. Stárkové ho už čekali, nahoře hlídali, jestli už jede.  Když ho uviděli, hlásili dolů: ´Už jede, už jede!´ Pak stárci položili na zem velký buben, Meinl u něj zastavil, hodil do něj peníze, a tím byly celé hody zaplaceny.“ „Každý rok jezdil?“ „Každý rok. A u stánků se sladkostmi se jen zeptal, kolik co stojí, prodavači mu řekli nějakou cenu, tak to zase všechno zaplatil. A děti a ženy pak měly všechno zadarmo.“

   

„Kad sam ja pak muorav puojti v nimšku škuolu, pak je došav Hitler, ja sam hodiv v česku škuolu, pak je došav Hitler, a ja sam došav, to je bilo sedam, zkratka sedam liet ur sam hodiv va škuolu, tako to ur sam biv va toj mieštianki drugoj, a kad su nas brali pak, tako su nas htili zkušati holt ti šumastri, kako ki zna nimški, jo. A miene je zkušav pak ta direktor, Krebs, tomu je bilo Krebs, a veli: ´Schau, mein Junge, so einen schönen deutschen Namen hast du und du kannst nicht Deutsch.´“

 

„Chodil jsem do české školy, ale když přišel Hitler, tak jsem musel do německé. Už jsem měl jít do druhé měšťanky, a učitelé nás zkoušeli, jak kdo umí německy. Mě zkoušel ředitel, jmenoval se Krebs, a povídal: ´Podívej, chlapče, takové pěkné německé jméno máš, a ty neumíš německy?“