„Jednou ke mně přišel jeden starý zámečník a říkal mi: ‚Hele, když tam jezdíš dolů na tu pumpu, připrav si všechno, co potřebuješ, nahoře, abys tam nebyl moc dlouho. Když tam přijdeš, hned to udělej a zmiz odtud.‘ A já se naivně zeptal proč. A on že je tam velké záření. A já jsem říkal, že jsem od toho záření ještě nic necítil. A on na to řekl: ‚Až to ucítíš, tak bude pozdě.‘ A mně to vrtalo hlavou, a když jsem zase jednou musel dole něco dělat, tak kolem klusem běžel geolog a měl s sebou Geigerův počítač. Tak jsem na něj křičel, aby přišel ke mně, a on že nemá čas. A já mu říkal: ‚Půjdeš teď sem, nebo po tobě hodím kladivo.‘ A on přišel ke mně a říká: ‚Co chceš?‘ A já mu říkal: ‚Zapni tu Geigerovku.‘ A tak to zapnul a já viděl, jak se ručička otočila. On to hned vypnul a říkal: ‚Zmiz odtud, tady je velké záření.‘ A já se zeptal, kolik to je, a on odpověděl, že 600 becquerelů, a utekl pryč.“
„Tři sovětští vojáci vpadli do jednoho domu, kde byla hornická rodina. Toho horníka zavřeli do sklepa a ti tři zneužili tu paní a taky ji dost zbili v obličeji, měla modré oči a odřeniny. A jak byli pryč, tak si stěžovala, šla na sovětskou komandaturu, stěžovala si tomu nejvyššímu. A on se zeptal, jestli by je poznala. A ona říkala, že není slepá, že je pozná. Tak musela celá četa nastoupit a on říkala, který to byli. A ona se podívala a ukázala na tři, ten a ten a ten to byl. Ti tři byli hned zatčení sovětskou policií a pak se zjistilo, že byli zastřeleni a zahrabáni v Jáchymově na hřbitově u zdi.“
„Přišel jeden mladý Čech z vnitrozemí a měl povolení, že si může vybrat po odsunutých Němcích baráček. A on přišel tam, kde bydlel strýc, a ukázal mu to povolení a lámanou němčinou mu řekl, že je teď on majitelem a že strýc musí pryč na odsun. Strýc vzal ruksak a pár maličkostí a šel ven, ale nešel do odsunu, ale na šachtu. Hlásil se svému šéfovi, nejvyššímu sovětskému důstojníkovi, a hlásil mu, že už nemůže přijít, protože ho vyhodili z domu a že nemá kde bydlet a nic. Ten nadřízený řekl, aby chvíli počkal, a zavolal sovětskou vojenskou policii. Řekl, aby s nimi jel a ukázal jim cestu k jeho baráku. A to se taky stalo. Strýc je tam zavedl, šli dovnitř a poučili toho takzvaného majitele, vyhrožovali mu hned, jak si může dovolit vyhazovat horníka, který je zaměstnaný u sovětské armády, aby ho obtěžoval, aby okamžitě vypadl z baráku, nebo ho zastřelí. On se ještě ohradil, že to platí jen pro Čechy, a oni mu odvětili, že to platí pro horníky, a natáhli samopal a řekli: ‚A ven!‘ Tak ten vypadl a šel si stěžovat na národní výbor a oni mu říkali: ‚Jak můžeš být tak blbý? Říkali jsme ti, že horníci jsou pod ochranou sovětské armády, a ty děláš takové voloviny. Buď rád, že tě hned nezastřelili.‘“
Herwig Schönfelder se narodil 24. prosince 1939 v Jáchymově v sudetoněmecké rodině. Přestože byl ještě dítě, zapamatoval si poválečné excesy proti německým obyvatelům města. Jeho rodina nebyla zařazena do odsunu, protože otec a strýc pracovali v jáchymovských uranových dolech. Sovětská vojenská policie pomohla zachránit strýci dům před jeho zabráním českým novoosídlencem. V dolech nějakou dobu pracoval i pamětník v nevyhovujících pracovních podmínkách a bez ochranných prostředků. V srpnu 1968 se stal bezprostředním pozorovatelem příjezdu okupační armády do Jáchymova. Po roce se jeho rodiče rozhodli emigrovat do západního Německa. Pamětník jim pomáhal s adaptací nového bytu, když se náhle zavřely hranice. Pokoušel se dostat svou rodinu do Německa, ale to se mu nepodařilo. Po pěti letech se s ním manželka na dálku rozvedla. Se svou rodinou a dětmi se zase shledal až po sametové revoluci. V roce 2023 žil v německém Bad Rodachu a do Čech přijížděl na pravidelné návštěvy.
