Katharina Schopf

"A v tom 46´roce, když některé Chorvaty stěhovali, věděli jste, že vás budou stěhovat?" "No jasně, že ano. Řekli, že budeme muset pryč. Ale pořád měli ty chorvatské otázky. Ale nic s tím nevyřídili. Taky z Jugoslávie tu byl někdo. To vyjednávali, jak to udělají, co udělají. " "A když vás stěhovali, tak jste nevěděli, kam půjdete?" "Ne, nic jsme nevěděli. Jsme přišli do těch Troubelic na nádraží, a tam si nás ty lidi, ti sedláci vybírali jako na trhu. (A šli jsme k tomu), co jsme k němu měli jít dělat. Byli jsme u jednoho sedláka, a tomu to hospodářství pak taky sebrali. A potom byl v Uničově. Říkal nám, proč jsme mu neřekli, že chceme utéct do Rakouska? No to tak můžeme někomu říct, aby nás udal a pak by nás zavřeli, ne? Komu to tak můžeš říct? A pak to sám poznal, jaké to je, když mu všechno sebrali. To byl velký sedlák, měl dva páry koní, dva čeledíny. Jojo, to byl velký barák. Prasata a husy jsme si vzali sebou, všechno otastní zůstalo tam. (Vzali jsme si) akorát postele. A husy a prasata. Krávy jsme nechali tam. A kdo si vzal ty – to nevím. Bylo to strašné. Na Dušičky vyhrávali, my jsme vykopávali brambory, a naše máma plakala, samé slzy jí tekly. A sedlák povídá, protože já jsem se tenkrát nechala ostříhat, jsem předtím měla copy, a on povídá, kdyby tě tak viděl táta. Ten měl rád copy. A ten sedlák povídá: ´Ten už tě neuvidí!´ Asi ani netušil, že utečeme. Že tatínek už mně neuvidí. A my jsme přišli potom do toho Starého Přerova, a byly dožínky. Tak jsme byli na těch dožínkách, a náš tatínek se mnou tancoval a při tom plakal. Byl tak šťastný, že jsme přišli. Chudák. Zpíval a plakal."

"Vánoce? My jsme byli rádi, když jsme na vánočním stromku měli ořechy a jablka. Nic jiného nebylo. Za války cukroví nebylo" "A co jste jedli na Vánoce?" "Ryby. Nebo bábovku. Večer čaj a bábovku. A pak chodily zpěvačky po vesnici a zpívaly koledy a tak. Došly až na hřbitov. Tam taky zpívaly. A kluci po nich házely sněhové koule a jedné rozbili dokonce svítilnu. A tak se smáli. Byli mladí."

"Do školy jsem chodila v Novém Přerově. Začala jsem v roce 1939, až do roku 1945. Měli jsme německou a pak českou školu, ale mě ta čeština šla. Protože když jsme si někdy hráli s děckama, mluvili jsme i česky. Tak to pro mě bylo lehčí."

"/Já jsem/ … Kateřina Schopfová, rozená v Novém Přerově, narodila jsem se v Novém přerově, a chodila jsem tam také do školy a do kostela. A mí rodiče byli hospodáři, sedláci, no. A u nás stála ta fronta v pětačtyřicátém. Na levém kopci byli Němci, a na pravém, v Rakousku, Rusové. A ti Rusové stříleli na naší vesnici. A náš dům vyhořel jako první. Byl to nový dům. Postavili ho v osmatřicátém a v pětačtyřicátém vyhořel. A kam jsme teď měli jít bydlet? Pak přišel náš tatínek, on musel narukovat, ale hned po válce už byl doma. Měli jsme stodolu, a v té stodole byla komora, na žito, pšenici. A tak jsme to všechno vytáhli ven, a bydleli jsme v té komoře. Měla pět krát čtyři čtvereční metry. Tam jsme bydleli. No a pak přišlo, že se musíme všichni pryč. To jsme měli ještě tatínka i dědečka. Matčina tátu. Ti byli taky s námi, ale dědeček před tím než nás stěhovali, umřel. No a pak náš táta řekl, že to takhle nemůže být, aby nám všechno sebrali a vyhnali nás. A tak odešel na statek do Starého Přerova, protože měl v Rakousku dva hektery polí. A táta už byl na tom statku, a mě a maminku odvezli nákladním autem na vlak do Novosedel. Naložili nás do dobytčáku a odvezli až za Olomouc, do Troubelic k jednomu sedlákovi. A pak přišel jeden četník, a povídá, že nemám státní příslušnost, že si máme zajít do Mikulova pro příslušnost. Jinak že by mohl někdo příjít a odvléct mě a on, že by proti tomu nemohl nic dělat, protožme nemáme státní příslušnost. Já jsem příslušnost neměla, maminka jí měla, ale já jsem byla mladá, a byla jsem jako vedená pod ní nebo co. Táta taky neměl příslušnost. Táta narukoval a proto pak taky dostal konfiskát. Jsem říkala proč? Vždyť nikomu nic neudělal, jen že narukoval. Ale narukovat musel. Kdyby nenarukoval, tak by ho zastřelili. A tak nás tam odvezli do těch Troubelic, a pak jsme šly do Mikulova, že si půjdeme jako pro tu příslušnost. Ale ani jsme do Mikulova nedošly, a už jsme šly hned rovnou domů do Přerova. A naše babička říkala: ´Jen pojďte, tatínek už na vás čeká na poli za hranicemi.´ A tak jsme šly, a já jsem chtěla utíkat, protože jsme viděla dva celníky jak jdou. Ale ti si řekli, že patříme tam, že tatínek už je taky tam. To byli dobří celníci, ještě ti staří. Ti nás znali."

"Velikonoce? No to taky, to máma barvila vajíčka. A jeden rok jsem jich snědla hodně, tak se pak báli, že mi bude špatně, ale nic mi nebylo. Jen za války se ty barvy nedaly sehnat, tak jsme je zamotali do cibule, a z toho pak vyšla taková pěkná hnědá barva, z toho listí. Nebo se to dalo vařit do černého kafe. Z toho byla taky pěkně hnědá vajíčka. A naše máma pak ty kraslice taky zdobila škábáním, nějakou kytičku a tak. Udělala si na to čas. No a na Velikonoce se šlo do kostela líbat Boha. To Bůh ležel na zemi, ten kříž byla na zemi, a my jsme klečeli a líbali ho. Nebylo to hygienické, když měl někdo rýmu nebo chřipku, no. Ale nikdo si z toho nic nedělal. Tak jsme to tenkrát dělali. Teď už se to nedělá."

"Náklaďákem nás odvezli na vlak a naložili nás do dobytčáku. Zavezli nás do Olomouce a tam na nás čekali sedláci. Jeden si nás vyhlídl a byl na nás hodný. Šly jsme jen maminka a já. Tatínek byl v Rakousku. Řekl nám, zůstaňte doma, to přece nemůže být, aby nám všechno vzali, abychom museli pryč. Tomu nevěřili. Tak řekl, však půjdete do Rakouska. Jenže oni nás do té doby odvezli. Potom přišli četníci, že nemáme papíry, příslušnost. Že si teda máme jít do Mikulova pro papíry. My jsme šly do Přerova a potom hned sem, do Rakouska. S sebou jsme si vzali jen to, co jsme měli na sobě."

"Byla to pěkná vesnice, čistá. Lidé pracovití. A Chorvatů? To byli samí Chorvati. A Němců? No, to nemůžu říct, že by tam byli Němci. Tak dva tři, ne moc. Čechů také nebylo moc. Ani nevím, kdo tam byl Čech. Ten Jáně, to byl Čech, to byl velký sedlák ten strýc Jáně. Ale všichni spolu vycházeli. Bylo to dobré, nikdo se ním nehádal. A taky jednoho Žida jsme měli. Toho pak obrali, ještě Němci. Ten byl také dobrák, ten Fritz Schiller, se jmenoval. A tady jsme taky mluvili chorvatsky. Jak nám to přišlo, no, ale většinou jsme mluvili chorvatsky. Ale děti už chorvatsky neumějí. No, nějaké to slovo rozumí, ale nenaučil se to. Když máma řekla: ´daj hlapca spat´ chorvatsky, tak párkrát šel spát. A pak, když to řekla znovu, tak řekl: ´Nix hlapca spat!´. Pak už věděl, že má jít spát, tak už tomu rozuměl."

"A když váš otec narukoval, tak jste zůstala jen vy s matkou?" "Naše máma šla jednou na obec, a že jim mají vrátit tátu domů na kosení žita a tak. A ten sekretář povídá, to nejde, to nemůžu, ale dám ti chlapa z těch zajatců. A naše máma povídá, na co mi jsou jiní cizí chlapi. Jak bych chtěla svého. A on říká, to nesmíš ani říct, že bys nechtěla, aby narukoval, víš? To bylo nebezpečné. A tak jí potom dal dvě ženy, co jí pak pomáhaly. Máma kosila jako chlap, a ty ženy odebíraly. Dost se nadřely."