Alena Schulzová

„Lidi už přestali přemýšlet. Kradlo se, jak se dalo. A stěžovali si, že nic neseženou. Já jsem říkala, no, když to kradeš ty, oni taky kradou. Tak se domluvte a nekraďte, pak bude všeho dost. To fakt bylo absurdní. Já jsem říkala: Kašlu na to. Nikdo se nebrání. Všichni se začali tak hezky normalizovat. Živili tu rodinu, jak to šlo, nosili domů z těch fabrik výrobky a zas to šmelili. Bylo to hnusný, mně se to nelíbilo. Stát frontu na knížky a přemlouvat někoho, aby si nekupoval tu knížku, když jsem byla v řadě za ním, a on to plánoval. A očividně nevěděl, co s tím bude dělat, že to vyzkouší. Tak jsem říkala: ,To vás nebude bavit.‘ A škrtl to a já jsem věděla, už je moje. Hrozný. Do kina se chodilo všude, filmový klub, tajné promítání, domácí promítání. Rockpalace se jelo někam do horoucích pekel k cizím lidem na televizi, kvůli muzice. Já jsem říkala: Mám toho po krk. Takhle nebudu tady. Jedu ven.“

„Chodili jste volit?“ „My jsme nechodili volit, ale protože ten předseda té volební komise, nebo jak se jmenovali. To byl pan Petr, bydlel na rohu. Já jsem kamarádila s jeho dětma. A ta volební místnost byla v hospodě, kam chodili naši na pivo. A když jsme tam nepřišli, tak on přišel k nám a říkal: ,Tak už to tam…, my čekáme jen na vás.‘ Museli všichni volit. My jsme nechodili, ale chodili oni k nám, abychom to tam šoupli. Nebyla možnost, jak nevolit. No, mohli jsme se pohádat s panem Petrem a se všema, ale… Ach, ty burani počernický. Moji rodiče nebyli žádní velký hrdinové. A nestálo jim to za to.“

„Byla jste na střední škole v SSM?“ „Ne. Nebyla. Nebyla jsem zásadně, proto jsem nestudovala. Chvilku jsem o tom přemýšlela. Nešlo to. Já jsem dělala zkoušku na UMPRUM na filmovou a televizní grafiku, protože ilustrace, tam se hlásilo asi 500 lidí, a na tu televizní a filmovou jenom půlka. Tak jsem říkala, to bude snazší a pak přestoupím. A tak jsem tam napochodovala, ty tři dny jsem kouřila nějaký hrozný partagos nebo ligerosky, rvalo mi to plíce. Já jsem byla tak nervózní. Zkoušky jsem udělala, test a pohovor jsem udělala, nepřijali mě. A vím, že když jsem vyšla potom z té školy, po ukončení toho testu, tak jsem říkala, to bude dobrý. Vyběhl za mnou pan profesor Jágr. A říkal: ,Hájková (tak jsem se jmenovala za svobodna), příští rok ať jste v SSM a vaši rodiče ať se trošku snaží s tím národním výborem.‘ A já jsem říkala: ‚Proč? Vždyť to umím, tak co.‘ Takže příští rok jsem napochodovala, po maturitě už. Chlácholila jsem se tím, že mě nevzali, protože jsem ještě neměla maturitu a nebyli si jistý, jestli ji udělám a pak vypadnu. Tak jsem tam napochodovala. Pan profesor před všema těma, co tam byli vynervovaní z těch zkoušek, šel s otevřenou náručí přes celý ateliér a křičel: ,Hájková, vy jste přišla.‘ Oni na mě koukali, ty si mysleli, jakou mám protekci. No nic, nebyla. SSM nebylo. Ale vím, že rodiče to věděli, protože jsem jim to řekla. Jednou jsem přišla ze školy domů a tam seděl našich známých syn, který byl předseda SSM v těch Počernicích, a měl před sebou ten papír a říkal: ,Tak si to tady přečti, podepiš to a máš to.‘ A já se na to koukám. A říkám: ,Já nemůžu.‘ Jsem to nepodepsala. Hodila jsem školu za hlavu prostě.“