The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

poručík v.v., Ing. Viktor Schwarcz (* 1922  †︎ 2019)

• ž

• narozen 29. 12. 1922 v židovské rodině v Košicích

• členem sionistické organizace Betar

• vojenský výcvik v organizaci Levente

• od počátku října 1943 do konce října 1944 v maďarském pracovním táboře (közérdekü munkaszolgálat, tzv. munkatábor)

• útěk z pracovního tábora, vstup do Rudé armády v Mukačevu

• od 1. 11. 1944 do 18. 5. 1945 samopalníkem Rudé armády

• boje na dargovské frontě a účast v odersko-viselské operaci

• zraněn do nohy u města Żywiec

• zemřel 20. listopadu roku 2019

Poručík v. v., Ing. Viktor SCHWARCZ[1]

(narozen 29. 12. 1922 v Košicích)

Celých 72 % za války zavražděných občanů Československa bylo židovského původu. Chtěl bych, aby to každý věděl.

Mládí v ortodoxní židovské rodině

Viktor Schwarcz, v současnosti hodností poručík a titulem inženýr, se narodil 29. 12. 1922 ve východoslovenských Košicích. Do základní školy chodil v obci Skároš (maďarsky Eszkáros), ale už po třech letech docházky odešel čtvrtou třídu studovat do židovské školy Talmud Torah a pátou do reformní židovské školy, obě základní školy již v Košicích. Studium ve školách předznamenává původ pana Viktora Schwarcze. Rodina Schwarczů byli ortodoxní Židé. Tatínek byl správcem majetku maďarského grófa a teprve díky manželčině věnu (tj. maminky Viktora Schwarcze) si mohla rodina koupit několik hektarů půdy. Po základní škole absolvoval pamětník gymnázium a maturoval už v roce 1942. To znamená, že studium gymnázia završil rok před svým vstupem do pracovního tábora. S maďarským režimem se totiž radikálně proměnil vypravěčův život.

V maďarském pracovním táboře

Po gymnáziu se Viktor Schwarcz hlásil na vysokou školu, chtěl studovat veterinářství, ale pro svůj židovský původ nebyl přijat. Platil totiž tzv. numerus clausus, přijímání Židů na vysoké školy pouze do šesti procent. Viktoru Schwarczovi nezbývalo nic jiného než si najít práci a pokusit se tak finančně vypomoci rodině. Práci si nejprve sháněl v Košicích, ve firmě Balla opravoval rádia, ale rozhodl se pro odchod do Budapešti. I zde byly pro Viktora Schwarcze nepěkné životní i pracovní podmínky. Pracoval v podniku na stavbu výtahů a dělal opraváře aut, ale poté dostal předvolání na předvojenský výcvik do organizace Levente.

Výcvik znamenal neustálé provokování a „buzeraci“, neustálé pochodování, povely a cvičení. Není divu, že se Viktoru Schwarczovi výcvik znelíbil a přestal do Levente docházet. Maďarská policie začala Viktora Schwarcze pronásledovat, a proto utekl zpět do svých rodných Košic. Zde dostal v říjnu 1943 předvolání do tzv. pracovního tábora, kterému se také říkalo közérdekü munkaszolgálat nebo, jak Viktor Schwarcz zmiňuje, munkatábory. Pracovníci nazývaní podle pracovního tábora munkaszolgálatos měli maďarskou čepici, na levé ruce žlutou pásku a pouze díky civilnímu oblečení mohli munkaszolgálatos pociťovat svobodu. Pracovníci nebyli pouze Židé, ale také Rumuni, Romové nebo Rusíni.

Pracovníci včetně Viktora Schwarcze se dostali přes Košice, maďarské městečko Hangony a Rimavskou Sobotu na Podkarpatskou Rus do vesnice Zsdenyova. V posledně jmenované vesnici měli munkaszolgálatos opravovat cesty. To už byli blízko fronty, což se později stalo Viktoru Schwarczovi v životě osudným. Ze Zsdenyove byli pracovníci najednou odsunuti do obce Nižné Verecky. Je příznačné, že ve vesnici Zsdenyova bylo mnoho židovských obyvatel, a jakmile se munkaszolgálatos vrátili zpět, židovské obyvatelstvo zde již nebylo. Pracovníkům začalo docházet, co se děje, a jakmile jejich hlídači viděli zděšení z nepřítomnosti židovských obyvatel, byla pracovní jednotka odsunuta do Verbjasu na stavbu tzv. Arpádovy linie, obranného valu proti postupující Rudé armádě v karpatských horách. Viktor Schwarcz, který byl mezitím v Nižných Vereckách přeškolen na tesaře, měl stavět dřevěné bunkry spolu s rusínským poddůstojníkem. Oba se snažili sabotovat stavby tak, aby se konstrukce bunkrů po napadnutí sněhu zřítila. Pracovní jednotka se dále dostala do Berezného a k městu Tucholka. Jednou měli munkaszolgálatos také přinést střelivo do první linie fronty. V té době se již hygiena prakticky nedodržovala, munkaszolgálatos byli zavšivení a sám Viktor Schwarcz už neměl ani pořádné boty a jeho nohy byly celé od krve.

Bylo nařízeno stažení pracovního tábora do Čopu, odkud měli být kamsi odvezeni. Munkaszolgálatos nevěděli kam, ale tušili, že se připravuje nejhorší, i proto začali od jednotky utíkat. Viktora Schwarcze uvědomil poručík Kalmár, řekl mu, že ví o rozkazu transportovat munkaszolgálatos na jistou smrt. Proto se Viktor Schwarcz se svým přítelem Albertem Sasem odhodlal k útěku z pracovního tábora. Utekl po vzoru svých kolegů, šel do kukuřičného pole na záchod, ale už se nevrátil.

A jaké byly podmínky v pracovním táboře? „Velice špatné. Ze začátku to ještě šlo, pak už nebylo co jíst. Pak už jsme neměli co jíst, neměli jsme boty, neměli jsme šaty, stali jsme se otroky, skutečně otroky fašistů.“

Vstup do Rudé armády

Spolu s Albertem Sasem se Viktor Schwarcz po útěku schoval v seníku a spolu čekali na přechod fronty. Zdálky ještě slyšeli maďarské hlasy, ale zároveň také ruské kaťuše. Po přechodu fronty se mezi obyvateli přilehlé vesnice objevili dva munkaszolgálatos z pracovních táborů. Ruský nadporučík se zhrozil, když uviděl Alberta Sase a Viktora Schwarzce zavšivené a zakrvácené. S nadporučíkem se Viktor Schwarz dorozuměl slovensky a po vysvětlení, že se jedná o židovské munkaszolgálatos z maďarských pracovních táborů, nikoliv přisluhovače fašistického režimu, propukla velká radost. Od té chvíle byli totiž oba svobodní.

S kamarádem Albertem se 1. 11. 1944 v Mukačevu přihlásil do Rudé armády. Nejprve proběhlo povinné kádrování u NKVD a poté lékařská prohlídka, doktor však budoucí vojáky nepustil do bojů, byli příliš vyhublí a museli nabrat sílu a hmotnost.

„Pokud jde o NKVD, oni věděli, že jsme Čechoslováci, měli jsme maďarské legitimace, tzv. žoldové knihy, kterými se fasovalo trochu žoldu na cigarety a tak dále. Když jsme řekli, že jsme spojenci a dokázali jsme to, že místo narození [jsme uvedli] Košice, což oni se podívali do mapy, tak na NKVD jsme byli prověření za čtvrt hodiny, dvacet minut. Spojenci, dobrovolníci, Čechoslováci.“

Oba vstoupili do 1. gardové armády, 4. ukrajinského frontu, bojový útvar: 318. střelecká divize, 1337. horský střelecký pluk. Dobrovolníci z Podkarpatské Rusi odcházeli do Svaljavy, a tak i Albert Sas a Viktor Schwarcz odešli z Mukačeva do tohoto města. Je příznačné, že se munkaszolgálatos rozdělili do dvou táborů – oba vojáci Rudé armády potkali cestou do Svaljavy své kolegy z munkatábora, kteří namísto boje proti Němcům odcházeli do Rumunska, kde Joint[2] nabízel peníze přeživším.

Ve Svaljavě byli odvšiveni, umyti, vydezinfikováni a poté nastal vojenský výcvik. Ze Svaljavy jednotka odešla do Humenného a poté do Bačkova. „A ti podkarpatští Rusíni, taky dobrovolníci Rudé armády, nebyli zvyklí na takové pochody. Ale my jsme byli zvyklí s Albertem Sasem. Tak my jsme absolvovali ty pochody báječně. A ještě v dobrých botách, novém oblečení, bez vší.“

V Bačkově u Slánských frontů tenkrát stála fronta a zde měl být Viktor Schwarcz prvně nasazen do bojů. Nejprve ještě proběhla přísaha do plukovní knihy 1337. pluku 318. střelecké divize a přidělení zbraní. Viktor Schwarcz si vybral karabinu. Už se blížil nástup na frontu.

Dargovská fronta

Z Bačkova odešel Viktor Schwarz do Dargova ještě s Albertem Sasem, ale zatímco byl Viktor Schwarcz nasazen do bojů na linii, kde se ustálila fronta, Albert Sas zůstal v Dargově. Příběhy obou vojáků se tak rozdělily. Divize 1. gardové armády 4. ukrajinského frontu, kam patřila i 318. divize, nastoupila na frontu a měla se dostat do první linie. Německé velení vědělo, že se překonáním Slanského pohoří může Rudá armáda dostat do maďarských a slovenských nížin. Tím pádem se boje nejen ustálily, ale Němci také frontu velmi tvrdě bránili.

Dvanáct německých divizí se opevnilo na Slanském pohoří a započalo tuhou defenzivu proti útokům Rudé armády. Ráno 9. 12. 1944 po dělostřelecké přípravě Rudé armády přišel útok na německé pozice. Zvrat v bojích nastal 16. 12. 1944, kdy sovětský střelecký sbor překročil řeku Ondavu a obsadil obec Dargov a ve stejném dni obsadil jiný sovětský sbor obec Davidov. Tento sbor musel o dva dny později čelit útokům německé armády, ale už 22. 12. 1944 proběhl nový sovětský útok. Po tomto dni se fronta opět ustálila, tentokrát na západní části Slanského pohoří. Viktor Schwarcz nastoupil do první fronty právě 30. 12. 1944 a byl zde až do poloviny ledna 1945, tedy právě v době ustálení fronty a obranných bojů Rudé armády.

A jaké bylo první setkání Viktora Schwarcze s první linií? Kapitán Popov vedl své vojáky, včetně našeho vypravěče, do první linie, ale Němci skupinku vojáků zaznamenali a začali po ní střílet. Jeden voják byl zraněn, zůstal ležet v poli, a právě Viktor Schwarcz se přihlásil na jeho záchranu. Přestože byl nezkušený, vojáka úspěšně přivedl na ošetření. První linie nakonec dosáhli díky cestičce podél telefonního kabelu, jehož okolí nebylo zaminováno. Konečně se Viktor Schwarcz dostal do první linie přibližně 100 metrů od Němců.

A jak vzpomíná na první linii? Vojáci byli v polozákopech – zákopy a větve chránily tělo vojáka pouze částečně, nepřítel byl na dohled a před zákopy byly miny Rudé armády usazené ve větvích povalených stromů. Zkoumat nepřátelské pozice chodili po speciálních nezaminovaných cestách průzkumníci, kteří byli v době svého ranního návratu chráněni krycí palbou. K tomu se přidávala minometná palba, jak ze strany Němců, tak ze strany Rudé armády.

„Já jsem hlídal příchod našich rozvědčíků, těch sibiřských vojáků vysokých, v bílých pláštích, kteří šli za německé linie, to byly odminované stezky. V první linii na dargovské frontě jsme měli vykácené stromy, ale ty koruny stromů byly k Němcům a tam byly propletené naše miny. Takže když chtěl Němec k nám, tak se zapletl do větví a hned vyletěl na minách. No a ten úsek, kde přicházely ty průzkumné hlídky, nebyl zaminovaný, ale to jsme znali jenom my, ty místa v korunách stromů, které nebyly zaminovány, a ty sibiřští vojáci.“

„Z naší roty, která vyšla na Dargovský průsmyk, nás bylo 217, myslím, a vrátilo se nás 13 neraněných a nemrtvých. Takže za sedm týdnů bojů na dargovské frontě padlo za naši svobodu, za moji i za vaši svobodu, 20 tisíc vojáků. Mladých, krásných lidí. Celé městečko padlo jenom za východní Slovensko.“

Mezi 10.-13. lednem 1945 byl 1337. pluk odvelen do Dargova na jídlo, do Sečovců na hygienickou očistu a poté do Michalovců. Mezitím přešla Rudá armáda do útoku, prolomila frontu a přes Dargovský průsmyk se během čtyř dnů dostala až do Košic. Albert Sas, přítel Viktora Schwarzce z munkatáboru, se účastnil ofenzivy i dobytí Košic. Dostal za to 40 dní dovolené, ale jakmile zjistil, že nikdo z jeho nejbližších nepřežil likvidaci židovského obyvatelstva, odmítl další dny dovolené a vrátil se do služby. Padl při osvobozování Starého Targu.

Zranění během odersko-viselské operace

V Michalovcích probíhaly vojenské manévry, které byly náhle přerušeny, a vojáci měli odjet do Polska. Důvodem je podle Viktora Schwarcze německá protiofenziva v Ardenách, Spojenci potřebovali pod nátlakem německých armád přesunout těžiště bojů z Arden na nové pásmo na východní frontě. Jak Viktor Schwarcz dokládá, Stalin Spojencům vyhověl a otevřel nové pásmo fronty směrem jižní Polsko.

Tak se 1337. pluk přesunul do Myszlenic, kde chytali převlečené německé vojáky prchající na východ, poté pluk pokračoval do Wadowic a k městu Żywiec. Cestou viděli spoustu mrtvol ruských i německých vojáků. Zastavili v jedné vesnici a Viktor Schwarcz se musel účastnit tzv. řetězové stráže. Ta se uplatňovala v případě, pokud měla jednu část vesnice v držení nepřátelská armáda, zatímco druhá část byla v rukou spojenců. Vojáci byli seřazeni do pásma a každých patnáct metrů stál jeden voják.

„Byl jsem tedy unavený, když jsme nastoupili druhý den k boji. Druhý den jsme ani nestačili vypít čaj, protože Němci nám rozbili naši kuchyň, naše kotle, ze kterých [viděli, že] se kouřilo. Oni už byli zakopaní na vrcholku před městem Żywiec, no a my jsme na ně měli útočit.“

Vojáci útočili, ale v půlce kopce museli odhodit své zimní kožichy, a navíc se před nimi rozprostírala otevřená planina. Po dělostřelecké a kulometné přípravě se nezkušený ruský velitel-komsomolec odhodlal k útoku. Byl v čele útočících vojáků a doplatil na to sedmi zásahy do těla. Velení převzal učitel z Gruzie, kterému sám Viktor Schwarcz poradil, kudy se mají vydat. Nedaleko byly malé stromky, které by alespoň mohly snížit počet padlých během útoku. Bylo rozhodnuto, že útok se provede podle slov Viktora Schwarcze. Po přemístění ke stromkům byli přibližně 80 metrů od německých pozic. Nastal čas a jednotka zaútočila na německé pozice.

„Už jsme křičeli ,Hurá! Za rodinu, za vlast, za Stalina!’, začali jsme řvát a vtom jsem padnul dozadu. Přeci jsem kulometnou střelu chytil, ale byla to, jak jsem správně počítal, unavená střela. Zdálky už padala a chytila mě do horní holenní kosti pravé nohy těsně pod kolenem. Tu střelu mám dodnes zapouzdřenou v holenní kosti. A samozřejmě, když je studené počasí, jako teď, tak občas se ozve a po delší době chůze kulhám. Ale přežil jsem to.“

K raněnému Viktoru Schwarczovi přiběhl ruský důstojník a chtěl po něm zbraň. Ačkoliv zpočátku odmítal, nakonec zbraň vydal. Granáty si ovšem nechal – pro případ, že by padl do německého zajetí. Jeden granát pro ně, jeden pro sebe. Vypravěč se nakonec nemohl účastnit radostných výkřiků po dobytí kopce.

Vše pro vojáky zadarmo

Viktor Schwarcz se začal plazit směrem z kopce k telefonní lince, kde stál velitel a partijní vedoucí. Druhý jmenovaný se ujal zraněného Viktora Schwarcze a začal mu do pusy dávat sušenky, aby neupadl do bezvědomí. Potom nařídil lehce zraněnému Ukrajinci, aby Viktora Schwarcze dovedl k saniťákům. Neustále omdléval, proto mu Ukrajinec dával do pusy cukr smíchaný se sněhem.

Viktor Schwarcz se ocitl v obci Suchá, ale ještě musel čekat pět dní na operaci. Na zákrok totiž čekali další vážněji zranění vojáci. Viktor Schwarcz byl nejdříve uspán chloroformem a po probuzení zjistil, že ho dávají do sádry. Z obce Suchá byl Viktor Schwarcz odvezen do nemocnice v Kamenci Podolském. Zde zažil jak úmrtí Franklina Delana Roosevelta, tak oslavy spojené s koncem války.

„A pak nastal konec války. V ten den už jsem kulhal pomocí berlí a všechno bylo pro vojáky v Kamenci Podolském zadarmo. Mohli jsme si zajít do obchodu, zadarmo jsme dostávali vajíčka, slaninu, okurky, všechno možné. I do opery jsme mohli zajít. Vzpomínám, že dávali operetu Zaporožije za Dunajom, a jelikož jsem neviděl několik let divadlo, tak jsem na tom byl, stál jsem tam nebo seděl, když někdo uvolnil místo, a viděl jsem tu operetu třikrát.“ Viktor Schwarcz demobilizoval ve městě Proskurov.

Dvakrát vyhozeným inženýrem

Po válce Viktor Schwarcz vystudoval Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství při ČVUT v Praze s výjimkou dvou semestrů studovaných na přání maminky v Brně. Po absolvování vysoké školy se účastnil výstavby hliníkáren v Žiaru nad Hronom, nazývaných Závod Slovenského národního povstání. Přesto se hliníkárny staly prvním ze dvou podniků, ze kterých byl Viktor Schwarcz odstraněn. První osobou, kdo se postaral o odstranění Viktora Schwarcze z pracoviště, byl Alexander Dubček - z Prahy dostal příkaz, že všichni občané židovského původu mají být po procesu se Slánským likvidováni. Viktor Schwarcz byl odstraněn ze své funkce, ale v závodu mu bylo dovoleno zůstat.

Za nějakou dobu se dostal do Prahy na ministerstvo hutního průmyslu a rudných dolů a poté na ministerstvu průmyslu řídil výzkum barevných kovů. Dokonce řídil výrobu umělých diamantů. Přesto byl podruhé odstraněn ze své funkce, tentokrát z funkce vedoucího technického rozvoje v Kovohutích Praha pro nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Po půlroční nezaměstnanosti nastoupil do Kovošrotu Praha, kde budoval automatické linky, např. automatickou linku na zpracování kabelů a vodičů. V současnosti žije v Praze a je kantorem Židovské liberální unie.

Židovský osud?

Po válce se Viktor Schwarcz dostal přes Podkarpatskou Rus zpět domů do Košic, ovšem zde nenašel ani jednoho ze svých příbuzných, ani jednoho z 56 členů příbuzenstva. Poslední shledání se členem rodiny tak proběhlo v Rimavské Sobotě v pracovním táboře, kde se naposledy setkal se svým otcem. Viktor Schwarcz dodává, že mu tenkrát vkládal naděje v lepší budoucnost, a když otec odcházel, dlouho se za ním díval. To ještě nevěděl, že všichni členové jeho příbuzenstva zahynou v koncentračních táborech.

Jak sám říká, nepomyslel si, že po válce bude ještě někdy bojovat s nacismem, respektive s neonacismem. Jako kantor Židovské liberální unie se účastnil celé řady akcí, od oslav chanuky a Roš hašana, přes demonstrace na podporu Izraele a oslavy 100. výročí synagogy v Děčíně až po protifašistický pochod proti neonacistům v Drážďanech dne 14. 2.2009. I bez zbraně v ruce se Viktor Schwarcz účastní boje proti neonacismu.

„Oni si troufli přirovnat Drážďany k Hirošimě a k Nagasaki. Za prvé, počet mrtvých v Drážďanech nebyl vyšší, podle mých znalostí kolem 20 tisíc. Co je to k 400 tisícům Židům nebo 360 tisícům zavražděným Čechoslovákům? Ale samozřejmě neměříme to počtem, ale morální vinou za rozpoutání světové války. Jak na Staroměstském náměstí, tak v Drážďanech jsem vždy mluvil ne o šesti milionech Židů, ale o 50 milionech obětí všech národností.“

Jak Viktor Schwarcz uvádí, za války zahynulo 260 tisíc občanů Československa židovského původu, z toho 60 tisíc dětí. Dále bylo zabito na 100 tisíc občanů Československa různé národnosti, včetně Romů, komunistů, příslušníků Sokola, odbojářů a vojáků v zahraničních armádách. Jaký je podíl občanů židovského původu z 360 tisíc zavražděných? Podle výpočtů to činí 72 %. Oběti války přiměly Viktora Schwarcze, aby dopisem ze dne 17. 1. 2011 poprosil předsedu Senátu Milana Štěcha o minutu ticha pro všechny padlé, nejen židovského původu, ale všech národností:

„Vážený pane předsedo Senátu ČR,

obracím se na Vás s prosbou, zda byste laskavě nemohl iniciovat s mým dobrým známým JUDr. Petrem Pithartem, Vaším místopředsedou, aby v den Památky obětí Holocaustu dne 27. ledna 2011 Senát ČR jako jeden z vrcholných představitelů republiky si připomněl minutou ticha 260 tisíc zavražděných československých občanů židovského původu v době druhé světové války.

Obracím na Vás i jako účastník frontových bojů za osvobození Československa aktivně bojující na dargovské frontě, která osvobodila východní Slovensko, a odersko-viselské operaci bojující jižně od Osvětimi.

S pozdravem a úctou

Ing. Viktor Schwarcz“

Jak panu Schwarczovi sdělila senátorka Gajdůšková, přání Viktora Schwarcze nebylo splněno, a dokonce ani projednáváno.

V roce 2011 natočil a zpracoval Luděk Jirka

[1] Text vznikl na základě rozhovoru s Viktorem Schwarczem ze dne 24. 2. 2011 a ze vzpomínek Viktora Schwarcze publikovaných v časopise Národní osvobození (SCHWARCZ, Viktor. Není pro mě vyššího vyznamenání, než jsou slova: Z polohy projektilu je vidět, že jste šel proti Němcům čelem a neutíkal vzad. in Národní osvobození. Praha: Český svaz bojovníků za svobodu, 2010, č. 10. s.8. ISSN 0231-8164) a z textu Otrokem fašistů a bojovníkem proti nacistům uveřejněného v publikaci Bojovali na všech frontách (Kol. autorů. Bojovali na všech frontách. Praha: Magen, 2011. s.109-126, ISBN 978-80-254-8138-7.)

[2] Joint – celým názvem American Jewish Joint Distribution Committee, celosvětová židovská organizace založená v roce 1914 pro pomoc Židům.