The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Šebesta (* 1955)

• narozen 15. května 1955 v Březí u Týna nad Vltavou

• rodiče před vstupem do JZD vlastnili jeden z nejstarších statků ve vsi

• pamětníkův prastrýc Jan Šebesta byl československým legionářem, padl v roce 1918 v bitvě u Terronu ve Francii

• vyučil se zedníkem

• vesnice Březí musela v roce 1986 ustoupit stavbě Jaderné elektrárny Temelín

• byl svědkem demolice rodného domu v roce 1986

• v roce 2020 bydlel v Úsilném u Českých Budějovic

Zdálo by se, že vstup do jednotného zemědělského družstva se stal tragédií pro téměř většinu soukromě hospodařících zemědělců. Když ale o dvě desetiletí později rodinný majetek zbourá buldozer kvůli jaderné elektrárně v těsném sousedství, je zřetelné, že nucené vysídlení poznamenalo osudy daleko citelněji.

František Šebesta se narodil 15. května 1955 v dnes již neexistující jihočeské vesnici Březí u Týna nad Vltavou na Českobudějovicku do rodiny soukromých zemědělců. Ti místo pokračování hospodaření na svém gruntu získaném po předcích pracovali zanedlouho jako zaměstnanci v místním jednotném zemědělském družstvu (JZD), do kterého vstoupili za dva roky po Františkově narození. Otec František jako zootechnik, matka Růžena byla sice ošetřovatelkou krav, ale přes den musela ještě vypomáhat v rostlinné výrobě.

Dětství v kravíně i mezi indiány

Malý František se coby poslední chlapec z Březí narodil ještě doma, jeho o jedenáct měsíců mladšího bratra matka porodila už v porodnici. Od osmi let František vypomáhal rodičům, například pásl krávy, střídal v kravíně matku, která tak mohla jít domů vařit. Naučil se ručně dojit, krmit, kydat hnůj.

Do základní školy docházel do sousedního Křtěnova – obce, která podobně jako Březí musela pak v osmdesátých letech minulého století ustoupit stavbě Jaderné elektrárny Temelín.

Dětství a dospívání ve Březí měl podobné jako ostatní vrstevníci: „Dělali jsme si, co jsme chtěli. Sportovali jsme, do kina chodili na mayovky a na indiány jsme si pak hráli v lese, který byl hned u vesnice,“ vzpomíná na dobu, kdy už jezdil s dalšími školáky do nedalekého Týna nad Vltavou na druhý stupeň základní školy.

Centrem dětských her bylo vedle lesa také okolí „zámečku“, vzdáleného jen dvě stě metrů od vesnice. Jednopatrový renesanční zámek, původně středověká tvrz, patřil několik staletí rodu Malovců a dalším pozdějším majitelům. Ve znárodněném objektu fungovala mateřská škola, historická budova byla ve správě státního statku, který se v roce 1966 přičlenil k místnímu JZD. „Okolo zámečku jsme si hráli často, v zimě tam jezdili na bobech a na sáňkách. Uvnitř zámečku byly byty zaměstnanců státního statku,“ popisuje František bývalý zámek, který nyní slouží společnosti ČEZ (České energetické závody) jako informační a školicí středisko jaderné elektrárny.

JZD vedli zprvu bývalí sedláci

JZD Březí 1. máj bylo založeno jako jedno z posledních v okolí – až v roce 1957. Předtím, než do něj vstoupili i Františkovi rodiče, měli ještě své hospodářství. Statek patřil k nejstarším ve Březí. Ve vedoucích funkcích JZD pracovali v prvních letech bývalí sedláci, družstvu se vedlo dobře. Družstevníci postavili teletníky, kravíny. Velkou proměnou oproti tradičnímu obrazu českého venkova prošla i obec.

„Postavili jsme kulturní dům,“ vzpomíná pamětník na dobu, kdy mu bylo dvacet let. Kulturní dům začali stavět v roce 1974 v takzvané akci „Z“. Podobně jako v jiných obcích a městech šlo v podstatě o bezplatnou „dobrovolnou“ výpomoc obyvatel při zvelebování, zkrášlování (odtud písmeno Z v názvu) různých míst. Když František odcházel na vojnu, stála hrubá stavba, v únoru roku 1977 se kulturní dům otevřel. Zpívali tu Jiří Schelinger, Waldemar Matuška nebo skupina Katapult. „Nemuseli jsme na koncerty nikam jezdit,“ popisuje tehdejší život ve Březí František, který se mezitím na učilišti v Trhových Svinech vyučil zedníkem. Za prací dojížděl do Týna nad Vltavou, kde se seznámil se svou budoucí manželkou Martinou. Pracovala v Jitexu, v sousedním textilním podniku.

Ve Březí, na okraji vsi, začala velká výstavba rodinných domů, které si lidé stavěli svépomocí. „Ve vesnici bylo dost šikovných řemeslníků, kteří na stavbách pomáhali. Horší bylo sehnat stavební materiál, ten byl v té době nedostatkovým zbožím,“ poukazuje na hlavní překážku stavitelského nadšení.

„Rozparcelovat jsme nechali i naši třicetiarovou zahradu,“ dodává František. Třetí parcelu si ponechal pro sebe. Zrekonstruoval zatím rodný dům a celé hospodářství. V roce 1979 se oženil a bydlel s manželkou v Českých Budějovicích. Všechen volný čas ale trávil u rodičů ve Březí. „Plánoval jsem, že si dům na naší zahradě postavím později. To už se ale nikdy nestalo,“ dodává smutně.

Zprávy o nuceném vysídlení snášeli těžko

O plánované výstavbě jaderné elektrárny se František a jeho sousedé dozvěděli od lidí, kteří při vrtech v okolí Březí zkoumali podloží. Nastala doba nejistoty a obav, co přijde. Domněnky se potvrdily, výstavba jaderné elektrárny se stala realitou. Lidé se dozvěděli, že všechny vesnice v okruhu jednoho až dvou kilometrů od elektrárny se zbourají. Místo nich vznikne ochranné pásmo.

Březí v té době mělo tři sta padesát obyvatel. K obci patřila i osada Podhájí. Staří lidé zprávy o plánovaném vysídlení nesli těžce. V roce 1983 začaly odhady nemovitostí, odhady určené státem. Autobus vypravený družstvem svážel obyvatele dotčených obcí do Březí. V sále kulturního domu se bouřlivě diskutovalo o budoucnosti.

Odhadci určili i cenu domu Šebestových. Také tento statek, na kterém hospodařilo několik pokolení tohoto selského rodu, čekala demolice. Ve Březí se stavělo ještě v roce 1981, tedy nedlouho před samotným oceňováním domů. Stavebníci podle vzpomínek Františka nevěřili, že se elektrárna začne stavět. Pak už ale začala platit stavební uzávěra. Někteří své domy nestihli dostavět.

Demolice zničily téměř vše

Demolice začaly v roce 1983. První na řadu přišel sousední Křtěnov. Následovaly další vesnice. Časem přijely buldozery i do Březí. František vyfotografoval předtím všechny domy, které ve Březí stály. „Popisných čísel bylo zhruba kolem šedesáti. Byl jsem jeden z mála, který viděl, jak mu bourají rodný dům,“ vzpomíná.

Z domu si odvezl jednu cennou věc: „Můj prastrýc Jan Šebesta, bratr mého dědy, byl národní hrdina. Byl legionářem na francouzské frontě, kde v šestadvaceti letech padl. Narodil se jako já na našem gruntě. Když byl prohlášen národním hrdinou, na náš dům byla nainstalována pamětní žulová deska.“

Střelec Jan Šebesta zahynul v roce 1918 v jedné z posledních bitev první světové války, jen pouhý den po vyhlášení samostatného československého státu. Pamětní desku má František nyní u sebe. Rád by ji vrátil do Březí, ale chybí tam vhodné pietní místo, kde by mohla být uložena. Lokalita je totiž volně přístupná. O prastrýci legionáři se od své rodiny František skoro nic nedozvěděl. „Děda zemřel dřív, než jsem se narodil, tak mi o něm nemohl nic vyprávět. Vím jen, že prastrýc byl spoluzakladatelem Sokola v Týně nad Vltavou.“

Jan Šebesta je pochován na hřbitově pro veterány ve francouzské obci Terron. Před čtyřmi lety se tam František jel podívat. „Přivezl jsem tam rodnou zem z našeho gruntu. Oceňoval jsem Francouze, jak se starají o tyto hřbitovy. Přitom tam jsou jen kříže,“ popisuje své zážitky z Francie.

Stesk po domově je silný

S nuceným vystěhováním ze Březí se Františkovi rodiče vyrovnávali velice těžko. Dostali náhradní byt 1+1 na největším českobudějovickém sídlišti Máj a také peníze. Nakonec si koupili domek v Úsilném u Českých Budějovic. Přestože se na rozdíl od některých svých sousedů do panelového domu nepřestěhovali, po domově ve Březí se jim hodně stýskalo. Bylo to pro ně velmi těžké.

František se jezdil dívat, jak elektrárna roste. Jak ukrajuje krajinu, kde předtím žil. Pracoval na železnici u firmy Trastav. Pak našel práci u Správy dopravní cesty. Udělal si rekvalifikaci, ale to už byla matka těžce nemocná. A tak s ní zůstal doma a pečoval o ni. Po dvou letech pak našel uplatnění u různých soukromých stavebních firem. Od roku 2018 byl ve starobním důchodu. Měl tak více času jezdit do Březí. Svým dvěma dcerám o Březí často vyprávěl. Když byly malé, vozil je tam. Z rodného Březí ale zbyly jen dvě kapličky. Kdyby však mohl, hned by si tam postavil dům.

V sousedním Křtěnově stále stojí škola, do které jako kluk chodil. Zůstal tam kostel a hřbitov, kde má pohřbené rodiče. Sto metrů od elektrárny… „Kdyby zmizel i kostel se hřbitovem, bylo by to velice smutné. To je kousek země, kde bych chtěl být i já pochován,“ říká. Historik Jan Bartuška ve Křtěnově organizuje pravidelná setkání rodáků – začátkem července o pouti na svatého Prokopa a pak o Dušičkách. František má tak možnost minimálně dvakrát ročně se zase vidět se svými kamarády, sousedy a známými. Hodně jich ale již zemřelo.

„Elektrárna mi vzala domov. Kdybych byl starší, ve věku mých rodičů, rozhodně bych ztrátu domova nesl hůř. Z Březí jsem se odstěhoval ještě před vysídlením. Ale za rodiče, za bratra, kamarády, sousedy a ostatní se cítím vystěhovaný,“ přemítá a vzkazuje budoucím generacím: „Nezapomeňte minulost, ale nechte ji spát.“

V roce 2020 žil pamětník v Úsilném u Českých Budějovic, kde trénuje malé fotbalisty, hraje ochotnické divadlo a provádí turisty v podzemní štole pod obcí.