František Šebesta

„Spíš se rozčilovali. Tam to bylo o emocích. Zástupci rodin byli většinou tátové. Každý si pobrečel až doma. Znám lidi, kteří nakonec byli vystěhováni, a důchodci, kteří se dostali do paneláků, ti byli nešťastní. Ti si poplakali. To už bylo, jak se říká, čekání na smrt.“

„Už jsem se smířil s tím, že jsem o svůj grunt a rodnou hroudu víceméně přišel. Ale kdybych mohl, hned bych si tam postavil znovu. Šel bych tam hned bydlet, dožít.“ – „Táhne vás to tam pořád?“ – „Neustále, protože skoro každý strom, každý kout znám, když jsme si tam jako děti hrály.“

„Víceméně nám to řekli pracovníci, kteří pracovali na vrtech, když se zkoumalo podloží. Říkali, máte smůlu, tady je nejlepší. A měli pravdu. Od roku 1982 začali jezdit různí politici a odborníci. Většinou nám jenom lhali, třeba, že vesnice do tří kilometrů tam nesmí žádná být. To nedodrželi. Protože Temelín je kilometr a půl do středu od atomové elektrárny. A je tam dodnes.“