The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Šebestová (* 1933)

• narozena 29. června 1933 v Hošťálkové na Valašsku

• za druhé světové války zažila zatýkání místních občanů gestapem i vzrůstající partyzánské aktivity

• v květnu 1945 prožila těžké osvobozovací boje v Hošťálkové a jejím okolí

• od roku 1947 působila jako vychovatelka v Praze

• v roce 1948 přihlížela Vítěznému únoru, pietě za Jana Masaryka i všesokolskému sletu

• počátkem 50. let pracovala v obuvnickém podniku Jas jako prodavačka a administrativní pracovnice

• v roce 1953 v Ostravě zažila protesty proti měnové reformě

• v roce 1953 se v Ostravě provdala za Jana Šebestu

• roku 1955 se manželé přestěhovali do Němčic nad Hanou

• po mateřské dovolené pracovala v pohostinství

• v letech 1963 - 1987 pracovala na Místním národním výboru v Němčicích nad Hanou

Viděla zatýkání gestapem, partyzány i závěrečné boje druhé světové války. Vítězný Únor, pietu za Jana Masaryka, Všesokolský slet. Tomu všemu během svého dlouhého života přihlížela pamětnice Helena Šebestová.

Láska, které zprvu nebylo přáno

Maminka pamětnice, Rozálie Češková, pocházela ze mlýna v Hošťálkové na Valašsku. Její rodiče Karel a Rozára obhospodařovali, kromě mlýna, ještě vedle stojící pilu. Otec pamětnice Jan Kovář se narodil do skromných poměrů neveliké chalupy, stojící přes potok vedle Češkova mlýna. Janův tatínek padl v první světové válce, chlapec proto vyrůstal jen s bratrem Karlem a maminkou. Rozálie a Jan se do sebe zamilovali, z lásky mladého páru vzešel v roce 1923 nový život, syn Jan. Schylovalo se ke sňatku, rodiče Rozálie s ním ale nesouhlasili. Když se po roce na svět chystala dcera Irena, konala se svatba. „Maminka byla takové jemnější nátury, vystudovanou Hospodyňskou školu. U mého otce přišla do veliké dřiny, “ vzpomíná pamětnice. V roce 1928 se manželům narodil syn Karel a o pět let později dcera Helena, která nám celý tento příběh vyprávěla.

Helena vyrůstala s rodiči a třemi sourozenci na zemědělském hospodářství. Rodina chovala koně, krávy i prasata. Na polích se pěstovalo obilí, brambory a řepa. Obživu rodiny měl na starosti převážně otec, pamětnice na něj vzpomíná jako na velmi moudrého člověka, který však kvůli své nestálosti a občasné náklonnosti k alkoholu u mnoha činností nevydržel. „Můj otec byl ohromný kšeftman. Měli jsme tisíce vánočních stromků na dvoře. A on je vagónoval do Brna, Prahy, Ostravy a dokonce i do Vídně. Schopný byl, ale šlo to všechno do ztracena.“

Přesto rodiče své děti vedli k pracovitosti a víře v Boha v rámci evangelické církve. Přes léto provozovala rodina salaš. „Lidé k nám vodili ovečky. A my jsme jich mívali třeba 150 a měli jsme pasáka, který je pásl.“ Pamětnice vzpomíná, že než mohla jít ráno do školy, musela se sourozenci nahánět ovce do stodoly, kde probíhalo jejich dojení. Chod domácnosti měla na starosti Helenina maminka.

To mi došlo, že už se děje něco zlého

První třídu pamětnice absolvovala již za Protektorátu Čechy a Morava. Poklidné dětství narušily až události za Heydrichiády v roce 1942, kdy v Hošťálkové došlo k zatčení místního strážmistra. „Viděla jsem, jak zatýkali četníka Ludvíka Baču a jeho manželku Vlastu, která byla Židovka. To mi došlo, že už se děje něco zlého.“ Oba manželé byli následně popraveni 1. července 1942 v Brně.

V Hoštálkové žily dvě spřízněné rodiny vyznávající mojžíšské náboženství, Policerovi a Löwyovi, vlastnící řeznictví a hospodu. Mladý Oskar Policer byl Heleniným spolužákem, přičemž mezi Čechy a Židy zde panovaly přátelské vztahy. Mezi říjnem 1941 a lednem 1943 museli téměř všichni protektorátní Židé nastoupit do transportu. „Jednoho dne je odvezli a všichni tam zemřeli. Oskara jsme už nikdy neviděli,“ vypráví pamětnice.

Partyzán se klidně pohyboval po vsi

V Hošťálkové Helena občas vídala velitele 1. praporu Partyzánské brigády Jana Žižky, kpt. Ivana Petroviče Stěpanova. „On třeba jel přes Hošťálkovou, normálně vedl trakař jako vesničan. Měl tam dole milou, se kterou měl potom i dítě.“ Na Stěpanova vzpomíná pamětnice jako na solidního člověka, který si u vesničanů vydobyl značnou oblibu. V okolí se pohyboval i zástupce velitele a později velitel brigády kpt. Dajan Bajanovič Murzin. Helena Šebestová uvádí, že mezi těmito veliteli panovaly napjaté vztahy.

Všechny je postřílel

Murzin se prý za války dopouštěl zbytečných krutostí. Toto tvrzení pamětnice dokládá například vyprávěním o vyvraždění rodiny Nevolovy. Murzina prý tehdy odmítla jejich dcera Ludmila, která chodila s lesníkem Františkem Viktorinem z Plumlova. Žárlivý velitel proto údajně vtrhl k nim domů. „Oni seděli tam u nich doma a byl tam i nějaký stařeček, šil tam papuče a bylo tam asi sedm lidí kolem stolu. A ten Murzin, jak tam seděli, všechny je postřílel,“ tvrdí pamětnice.

Tato událost není jediná, které vrhá stín pochybností na později slavného velitele. Stěpanov zahynul za nejasných okolností v úterý 10. dubna 1945. Pamětnice zmiňuje spekulace, že kulka, která jej usmrtila, nepřilétla ze směru od nepřítele, ale ze zbraně samotného Murzina.

S partyzány spolupracoval i Helenin nejstarší bratr Jan. Přesto na činnost těchto odbojářů nahlíží pamětnice kriticky. „Oni byli věčně v lihu,“ vzpomíná a pokračuje: „Vnímám je spíše negativně, protože přivedli spoustu lidí do neštěstí. “ Jako příklad tragických následků pro místní obyvatele uvádí náhodné střetnutí německé hlídky s partyzány u obce Kateřinice, na osadě Poborov, v prosinci 1944. „Zajali Jaroslava, syna pana Holáně, dceru a manželku. Pamatuji si, jak je vedli z pasek, že budou pro výstrahu oběšeni na dědině. K tomu ale nedošlo. “

Doma se zatřepaly okna

Někdy se místní občané stávali obětí nekázně samotných partyzánů. Jednoho dne ke Kovářům přišlo několik těchto ozbrojenců a vynutili si u jejich nájemníka, řidiče Ladislava Šimka, aby je odvezl autobusem do Bystřice pod Hostýnem. Přitom vyrabovali několik obchodů a po cestě lidem rozdávali odcizené věci. Koncem války mělo dojít na samotě rodiny Češkovy ke zbytečné tragédii. Část rodiny nacisté za pomoc odboji uvěznili, přesto nejmladší Jaroslav a Olga v činnosti pokračovali. „Jednou se stalo, že tam měli partyzáni nějaký mejdan a říkalo se, že jeden přímo z Hošťálkové, nějaký Pala, čistil zbraň a vyšel nešťastný výstřel a tu Olinku postřelil.“ Téhož dne, 10. dubna 1945, podlehla mladá dívka smrtelnému zranění v nemocnici ve Vsetíně.

Pravděpodobně na podzim 1944 zabrala jednotka wermachtu a speciální rota Waffen - SS pro boj s partyzány budovu školy v Hošťalkové. Pro obtížnost přímého úderu se Stěpanov a četník Jan Žůrek rozhodli uskutečnit na školu bombový útok. Publikace kolektivu autorů Valaši, nedajme sa! k tomu říká: „Nálož v nákupní tašce přenášela osmnáctiletá Emílie Češková. Ostře hlídaná škola donutila Emílii položit tašku pod schodiště boční části školy. Výbuch byl načasován na noční hodinu, došlo k němu však až druhý den 28. ledna 1945 po poledni.“ V té době se pamětnice nacházela doma, kdežto její sourozenci se vydali na lyže. V okamžiku výbuchu právě procházeli kolem školy. „Doma se zatřepaly okna. Oni si naštěstí lehli na zem, a tak se jim nic nestalo.“

Sneslo se všechno, co bylo k mání

Druhého května opustila Hošťálkovou německá posádka, o den později gestapo. Čtvrtého května se ovšem na okraj vesnice přesunula dělostřelecká jednotka z 1. tankové armády polního maršála Ferdinanda Schörnera. Vojáci ve vsi vyhlásili stanné právo. „Den před osvobozením můj bratr Jan, se svým spolužákem Miroslavem Kaňákem, se kterým bojoval u partyzánů, zajali asi 40 Němců v dolíku za obcí,“ vypráví pamětnice. Osvobození začalo následujícího dne ráno, to když do Hošťálkové vstoupili vojáci 1. československé samostatné brigády v SSSR. Helena Šebestová si události dobře zapamatovala. „To bylo radosti. Všechno, co bylo k mání, to se jim doneslo, chleba, špek a já nevím, co všechno.“

Odpoledne většina československých vojáků odjela, vzápětí se ale ukázalo, že mírové oslavy se odehrály předčasně. Německá vojska zaujala pozice v kopcích okolo obce a začala ji ostřelovat. „Hvízdaly nám kulky kolem hlavy, protože zbytky naší armády na sebe začaly s Němci střílet.“ Doma na dvorku jim českoslovenští vojáci postavili těžký kulomet, kterým ostřelovali německé pozice. Do bojů se zapojilo i nemálo obyvatel obce, 12 z nich za svoji odvahu zaplatilo životem.

Mezi obyvateli vesnice se začalo proslýchat, že se blíží sovětské jednotky, což u mnohých vzbudilo velké obavy, především kvůli zvěstem o znásilňování mladých žen. Nejvíce se Kovářovi báli o dvacetiletou Irenu, proto se celá rodina ukryla ve sklepě u Součků. Setkání s vojáky se ovšem nevyhnuli. Pamětnice vypráví: „Rusové byli hrozní. Přijeli na bryčce a chtěli po mamince špek a ona jim na to říkala, že už nic nemáme. Tak ji chtěli zastřelit. No, na poslední chvilku si to nějak rozmysleli.“ Další újmu rodině způsobili odebráním jejich urostlých koní, za které jim dali malé unavené ukrajinské koníky.

Po bojích se nepřátelské vojsko stáhlo ze svých pozic, sedm raněných Němců ale skončilo v zajetí. Helena se šla podívat na dění v obci. „Jednomu z nich vytékal z hlavy mozek. Naši vojáci k nim byli dost suroví.“ Helenina sestra Irena se vězňů pokusila zastat, v rozjitřené atmosféře poválečné odplaty ale kvůli tomu málem sama přišla o život. Zajatce později osvoboditelé Hošťálkové, přímo před zraky Heleny, zastřelili.

Vy jste naši chlapci

Po osvobození čekala válečná odplata za domnělou kolaboraci i na Helenina otce. Ten za války v Jablůnce vlastnil malou pilu. Materiál od něj nakupovali i Němci, mezi nimi také okresní vsetínský hejtman Dr. Diettmann. „Byl to ale slušný člověk,“ upřesňuje pamětnice. Její otec se s ním dobře znal, takže jej Diettmann někdy navštěvoval u nich doma.

Jednou se stalo, že gestapo chtělo v Hošťálkové, v hostinci u Vlčků, zatýkat místní obyvatele. V rozhodném momentu Jan Kovář zakročil ve prospěch zatýkaných. „Náš otec říkal: ‚ Ale vítáme Vás. Vy jste naši chlapci.‘, on to totiž uměl. On ty gestapáky tak opil, že sedli do auta a odjeli, takže někomu možná zachránil život.“ Po válce byl Jan obviněn z kolaborace a asi čtyři týdny vyšetřován ve vězení v Uherském Hradišti. Později se ale vše vysvětlilo a on se mohl vrátit domů.

Válečnou dobu hodnotí pamětnice takto: „Naše dětství bylo provázeno stálým napětím a hrůzou. Když bylo osvobození, seděla jsem u kamen a třepala se strachem.“ Po skončení bojů přidělily místní úřady Kovářům na pomoc sudetskou Němku zvanou Frau Schenk, ze Suchdolu nad Odrou. Za nějaký čas s ní začal Helenin otec žít, neudržitelnou situaci vyřešila matka jediným možným způsobem, odstěhovala se s dětmi k příbuzným. Helena ale musela ještě nějaký čas zůstat s otcem, aby mohla v Hošťálkové dokončit základní školu.

Valaši sa ptajú, kde Beneša majú

V létě 1947 odešla pamětnice do Prahy k rodině Josefa a Milady Blažkových, kde dělala vychovatelku jejich dvouletého syna Jaroslava. Vypjaté dny okolo tzv. vítězného února 1948 prožila na vlastní oči: „Já jsem viděla, že lidé na ulicích plakali a byli nešťastní, byly vyvěšené černé prapory. A tam na Staroměstském náměstí byli lidé z továren, vypadalo to, že celý národ jde za Gottwaldem. No, ale ono to bylo jinak, to cítění těch lidí. “ Po záhadné smrti ministra zahraničí, Jana Masaryka, se zúčastnila pietního aktu v Černínském paláci. „Stála jsem frontu, abych ho mohla vidět vystaveného v rakvi.“

V červnu 1948 probíhal v Praze XI. Všesokolský slet. Tato sportovní a společenská akce se konala již po abdikaci prezidenta Edvarda Beneše, tisíce sokolských cvičenců z celé země proto událost využily k manifestaci svého nesouhlasu s nastupujícím komunistickým režimem. „Byla jsem na národní třídě a dívala se na ten průvod. Zaznívaly tam hesla: ‚Valaši sa ptajú, kde Beneša majú, nebo ,Srdce Hané patří sestře Haně ‘,“ přibližuje pamětnice.

Viděla jsme tu stávku

Od roku 1951 pracovala Helena ve statistickém a plánovacím oddělení Jasu v Ostravě. Tam také na podzim 1952 potkala svého budoucího manžela Jana Šebestu, který tou dobou pracoval jako horník. Předtím ale musel v rámci základní vojenské služby u Pomocných technických praporů fárat do dolů. „Vysloužil si to tím, že byl syn živnostníka a že chodil do kostela,“ uvádí pamětnice.

V Ostravě viděla pamětnice stávku horníků, po vyhlášení měnové reformy 1. června 1953. „Viděla jsme tu stávku asi na třicet metrů, přímo na nádvoří dolu Hlubina. Kdo to přesně organizoval, nevím, ale mám dojem, že to byli odboráři,“ vzpomíná Helena Šebestová a dodává: „Já jsem tehdy o moc peněz nepřišla. Byla jsem zaměstnaná jako kancelářská síla, takže jsem těch úspor moc neměla. No a chystali jsme svatbu, takže jsem si potom nemohla koupit ani pořádnou látku na šaty.“ Svatba se konala 4. července 1953 v Ostravě. Zakrátko se manželé přestěhovali do Harrachova, kde Jan pracoval v pohostinství a Helena v administrativě.

Všechno mě zajímá. I dnes

V Harrachově se manželům roku 1955 narodila první dcera Helena a oni se proto rozhodli k návratu na Moravu. V Němčicích nad Hanou žili Šebestovi u Janových rodičů v domě, kde rodina dříve provozovala hospodu a řeznictví. V roce 1957 se jim narodil syn Vladimír, a tak je naplno pohltily starosti o rodinu a opravy domu. O politiku se příliš nezajímali. „Věděli jsme, že je to zlé, ten čtyřicátý osmý rok všechno změnil. Dělali jsme si z toho spíš legraci, ale že bychom vedli nějaké debaty, nebo se přímo zaměřili na sledování politických procesů, to ne,“ vzpomíná pamětnice. V roce 1963 začala Helena pracovat pro Místní národním výbor (MNV) jako administrativní pracovnice. O dva roky později už vedla drobné provozovny MNV. Tam vydržela do roku 1987, kdy odešla do penze.

V zaměstnání se Helena setkávala s výčitkami kvůli příslušnosti k evangelické církvi, nadřízení ji chtěli přimět k otevřené politické angažovanosti. „Tajemník místního národního výboru mě nutil, abych vstoupila do strany. Já mu na to říkala, že jestli má někoho, kdo si to přebere, tak budu muset skončit. Nakonec to dopadlo tak, že nejmladší dcera nesměla poslední rok na základní škole chodit do náboženství.“

V roce 1989 Helena vypomáhala na MNV a přitom pečovala o těžce nemocnou příbuznou, takže se do demonstrací a politických změn aktivně nezapojila. Přesto se o revoluční společenské změny intenzivně zajímala: „To bylo neskutečné, to jsme sledovali. Všechno to dění a zajímá mě to dodnes,“ vypráví pamětnice.

V roce 2021 žila pamětnice v Němčicích nad Hanou. Současná politická situace ji znepokojuje. Helena Šebestová k ní říká: „Ryba smrdí od hlavy.“ A ona necítí důvěru k vrcholným představitelům státu. Budoucím generacím vzkazuje: „Aby jednali a mluvili tak, aby se za sebe nemuseli stydět. Aby žili slušně a měli ohled na druhé lidi a aby vyznávali duševní hodnoty.“