The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otto Šebor (* 1933)

• narozen 10. července 1933 v Bystřici u Benešova

• rodina za války nuceně vysídlena kvůli budování vojenského cvičiště jednotek SS na Neveklovsku

• válku prožili ve Slivenci

• po únoru 1948 otec označen za kulaka, Ottovy problémy se studiem

• uvěznění strýce Žateckého – letce RAF

• útěk strýce z uranového dolu

• ukrývání u Šeborových

• prozrazení, zatčení celé rodiny zúčastněných

• říjen 1954 – soud, odvolání

• 28. ledna 1955 – definitivní rozsudek

• věznění otce a syna Šeborových ve Valdicích, matky v Pardubicích

• laborantem ve vězeňské nemocnici

• seznámení s řadou vynikajících lidí – spoluvězňů

• 2013 – vydání osvědčení o účasti v třetím odboji

Otto ŠEBOR

Osud mi nadělil pár skvělých lidí

Pan Šebor prošel těžkými zkouškami, ale v jeho vyprávění se ozývá více než stížnosti vděčnost za lidi, kteří mu byli odmalička vzorem, a další úžasné lidi, se kterými se v dobách pro něj nejtěžších setkal.

Otto Šebor se narodil 10. 7. 1933 Anežce a Bohumíru Šeborovým v dnešní Bystřici u Benešova. Rodiče se živili zemědělstvím, otec měl odborné vzdělání, dokonce prošel zemědělskou praxí na farmě v Dánsku. Mimo jiné díky této kvalifikaci rodina Šeborových poměrně prosperovala.

Německá okupace pamětníka zastihla jako malého chlapce. Oblast, kde žili, byla přeměněna na dělostřeleckou střelnici jednotek SS. Okolo této oblasti byla ponechána území vymezená pro zemědělskou produkci. Otec pamětníka dostal nabídku správcovství jedné z těchto oblastí, což však odmítl. Rodina byla vystěhována. Podařilo se jim uchytit u příbuzných ve Slivenci, kde otec dostal práci na statku vedeném Němcem p. Gruntem. Otec byl obviněn ze sabotování povinných dodávek potravin a odsouzen do vězení, ve kterém byl nucen vykonávat namáhavé práce jako kopání zákopů. Po čase byl otec převeden do Jihlavy, kde pracoval na pile.

Konec války

U matky ve Slivenci zažil mladý Otto Šebor příjezd vlasovců. Ti se v té oblasti několikrát utkali, někdy dosti úspěšně, s jednotkami SS, které se snažily uniknout po trati na západ k Američanům. Slivenec byl několikrát obsazen některou z bojujících stran. Rodina byla střídavě evakuována do bezpečnějšího místa, odkud se vracela domů, aby znovu musela uniknout bojům.

Konečně se přiblížily jednotky maršála Koněva a osvobodily Prahu. V té době se k rodině navrátil i otec. Rodiče se rozhodli vrátit do původního bydliště. Statek byl zanedbaný, dalo mnoho práce jej uvést do provozuschopného stavu. To se s pomocí sousedů a příbuzných s vynaložením velké práce podařilo. Ale pak přišlo kruté vystřízlivění.

Rok 1948

První velkou změnou bylo to, že rodiče nesměli zaměstnávat pracovní síly a byli odkázáni na pomoc příbuzných či sousedů. Těm pak opláceli zemědělskými produkty, což však bylo velmi problematické. Zemědělská výroba byla pod trvalým přísným dozorem a takové naturální platby byly považovány za kriminální čin. Současně rostly požadavky na zvyšování dodávek. To velmi zatěžovalo mladého Otta i jeho bratra, kteří museli při studiu pomáhat rodičům v hospodářství.

Pan Šebor studoval na osmiletém gymnáziu a ve školním roce 1950/1951 maturoval. Velmi dobrý výsledek maturitní zkoušky ho povzbudil k tomu, aby se dále ucházel o studium mediciny, což byla delší dobu jeho touha.

Studium „kulackého syna“

Problém způsobila nečekaně otcova kvalifikace. Díky kvalitnímu vzdělání v oboru zemědělství a jeho schopnostem měl v hospodaření mimořádně dobré výsledky, čímž vzbudil závist, a posléze byl označen za kulaka. To byl cejch, který byl vypálen celé rodině. Mladému Ottovi sdělil ředitel gymnázia, že pro špatný „třídní původ“ nemá smysl, aby se pokoušel ucházet o studium medicíny. Ale mládenec se nevzdal svého snu a zkoušel vše možné včetně roční brigády v uranových dolech v Příbrami. Neuvěřitelné se stalo skutkem, a tak po různých peripetiích započal se studiem. Nicméně místní organizace komunistické strany se nesmířila s tím, že nenáviděný „kulacký synek“, kterého nedoporučili, bude studovat za peníze dělnické třídy a vytrvale se pokoušela jeho studia zmařit.

Uprchlý strýc

Ottovi Šeborovi nebylo dopřáno studia dokončit. V rodině měli ještě daleko „černější ovci“, než byl otec označený za kulaka. Strýc Václav Žatecký bojoval proti nacistům, ovšem na špatné straně: na křídlech britské RAF. Prožil množství dramatických situací, v nichž si vysloužil řadu vyznamenání. Mladý Otto se setkal se strýcem v roce 1946 a hrdina v modré uniformě se stal jeho životním idolem. Nicméně strýc skončil, stejně jako mnozí z jeho spolubojovníků, v komunistickém vězení. V jeho případě se jednalo o šachtu Vojna v uranových dolech u Příbrami. Válečný hrdina se nesmířil s otrockou prací a spolu s dalším vězněm, Ludvíkem Kulhánkem, uprchli ve vozíku s hlušinou. Po dvou dnech strastiplného putování se oba uprchlíci objevili u Šeborových. Strýc zůstal, jeho kolega pokračoval dále ke známým do Prahy. Strýcovo ukrývání bylo dramaticky komplikováno faktem, že u Šeborových byli ubytováni důstojníci vojenského strážního oddílu, hlídajícího nedaleký muniční sklad. Ale možná v duchu přísloví, že pod svícnem je největší tma, vydržel strýc v úkrytu ve stodole Šeborových celých čtrnáct dní.

Zatčení

Mezitím se civilní zaměstnanec Jiří Kropáček, který vězňům umožnil útěk ve vozíku, dostal do okruhu podezřelých, a když se okolo něj začaly utahovat smyčky, včas utekl do Prahy. Tam se setkal s uprchlým vězněm Kulhánkem a poskytl mu svoje doklady pro vytvoření falešných dokumentů. Naneštěstí se chlubivý mládenec zmínil o svém činu řadě lidí, takže na StB si dali dohromady řadu informací a jedné noci dvojice vyšetřovatelů zazvonila u konspiračního bytu v Kateřinské ulici č. 15. Pan Kulhánek tam byl, ovšem vykázal se dokumenty tak dobře padělanými, že vyšetřovatelé byli na vážkách. Vzali jej s sebou, ovšem nikoli jako dopadeného uprchlého vězně, ale pouze jako podezřelého k identifikaci. Ke koloritu doby patří, že ho neposadili do policejního vozu, natož do vrtulníku, ale do noční tramvaje: „Jezdila tam tenkrát okružní dvojka, která sjížděla shora z Míráku, projížděla přes náměstí I. P. Pavlova, Karlák, tam odbočila a jela Spálenkou na Národní třídu, tam se otočila a pokračovala přes dolní část Václavského náměstí dozadu přes Bulhara na Žižkov, a jako okružní noční tramvaj přijela v noci na tu stanici I. P. Pavlova...” Jenže cesta na identifikaci do Bartolomějské ulice nabrala neočekávaný spád: „...při vjezdu na Karlovo náměstí Kulhánek využil prudkého zabrzdění tramvaje před vjezdem do stanice na Karlově náměstí, rozrazil dvojici na plošině stojících příslušníků Státní bezpečnosti a vyskočil z jedoucí brzdící tramvaje. Pokusil se prchat před pronásledovateli z Karlova náměstí směrem do Ječné ulice, přičemž příslušníci použili služebních zbraní a stříleli po něm. Za vstupem do Ječné ulice v jednom z činžovních domů vyšla jakási žena, která šla venčit psa. Prchající Kulhánek využil příležitosti, vběhl do domu, který se jinak v noci zamykal, a pokusil se vběhnout přes přízemní schodiště směrem do dvora se záměrem dostat se tudy do dalších dvorů a utéci.“ Jenže štěstí se od něj odvrátilo. Při pádu si poranil koleno, a tak byl dopaden. V Bartolomějské ulici byl vyslechnut a StB obsadila byt, ve kterém jej zastihla. Po několika dnech se příslušníci dočkali. Pan Kropáček přišel zjistit, proč vězeň Kulhánek nedodržel sjednanou schůzku. Po zatčení začal ochotně spolupracovat s vyšetřovateli a další zlé události na sebe nedaly čekat. Následovalo zatčení strýce Žateckého a rodiny Sládkových, která jej ukrývala v bytě v Trojické ulici.

Vyšetřovací vazba

Při výsleších byli uprchlí vězňové přinuceni k prozrazení rodiny Šeborových, která jim poskytla při útěku dočasný azyl. Otto Šebor byl dne 5. 4. 1954 zatčen a se zavázanýma očima odvezen automobilem kamsi mimo Prahu. Po řadě ponižujících a deprimujících procedur se dozvěděl, kde se vlastně nachází: ve vyšetřovací vazbě v klatovském objektu vězeňské správy pro Jáchymovské doly. Zhruba kolem páté nebo šesté hodiny začal první výslech. Pan Šebor se snažil zapírat a krýt uprchlíky, a hlavně své rodiče. Po sérii výslechů se mu vyjasnilo, co všechno již vyšetřovatelé od ostatních vyslýchaných vyzvěděli, upravil své výpovědi, aby nekolidovaly s již známými skutečnostmi, ale pokud možno k nim nic nového nepřidávaly.

Po ukončení výslechů byl přepraven plechovým antonem spolu s mnoha dalšími vězni na neznámé místo. Vězni o sobě nemohli vědět, byli se zavázanýma očima nacpáni do těsných plechových kójí velikosti větších šatních skříněk a byli dopraveni na neznámé místo. Z toho se později vyklubala věznice v Chebu, která sloužila pro soudní vazbu.

Jednoho dne měl pan Šebor drásavý zážitek: při vycházce na vězeňském dvorku zaslechl shora naříkavý hlas své matky. Postupem času se dozvěděl, že jeho rodiče byli zatčeni, ovšem až v období, kdy byly dokončeny kritické polní práce, aby nebyly ohroženy zemědělské dodávky.

Nezdařený pokus o útěk vězně Kulhánka

V době vycházky se pan Šebor nechal vysadit, aby mohl vyhlížet z okna. Chtěl vidět, která skupina je právě na dvorku. Vězňové takto vyhlíželi potají, museli zakrývat špehýrku, aby dozorce neviděl, že někdo hledí zvýšeným oknem ven. Tu spatřil, že na dvorku je jeden z uprchlíků – Kulhánek. Bylo zřejmé, že za chvilku přijde na řadu i jejich cela. Ale stalo se cosi neočekávaného: „Najednou jsem zdola ze dvora zaslechl křik, načež jsem se znovu nechal vyzvednout a z okna jsem viděl, že Kulhánek se spolu s ještě dalším vězněm začal v nutách ve fasádě té vězeňské stěny šplhat po stěně nahoru v místech, kde křídlo vězeňské budovy dosahovalo ke střechám garáží, které patřily k vězeňskému dopravnímu provozu. Byl jsem fascinován, oba se vyšplhali jako opičáci na úroveň střechy, skočili na ni a běželi směrem ke stromořadí, které lemovalo ulici přiléhající k věznici. Oba dva, každý do jiného prostoru, skočili do koruny javorů, do stříhané, kulaté koruny olistěných javorů, bylo vidět, jak se větve rozevřely, a bylo slyšet dopad okované vězeňské obuvi na chodník, a krátce nato se ozvaly povely: Stůj! Stůj!! – a výstřely.“ Nezdar obou vězňů způsobila náhoda. Trasa jejich bravurního útěku se proťala s cestou náčelníka chebské věznice, který právě tudy kráčel do práce.

Soudní proces

Koncem října byl pan Šebor odveden v civilním obleku do zasedací síně krajského soudu. Proces s hlavními obviněnými, tj. Žateckým a Kulhánkem, Ottou Šeborem, jeho oběma rodiči a dalšími, trval pouhé dva dny. Rozsudek zněl ve smyslu napomáhání maření výkonu úředního rozhodnutí. Šebor mladší byl odsouzen na devět měsíců, matka na deset měsíců a otec na dva roky odnětí svobody. To bylo podstatně mírnější hodnocení, než jaké požadovala obžaloba. Ta hovořila o napomáhání k velezradě a napomáhání při pokusu o útěk do zahraničí. Nicméně prokurátor se odvolal k Nejvyššímu soudu a v odvolacím řízení, které se odehrávalo koncem ledna 1955 v Praze na Pankráci, byla trestná činnost překvalifikována, a to na trestné činy podle paragrafu 78, tedy znovu na napomáhání k velezradě. Zřejmě byl proces ovlivněn souběžným procesem bratří Mašínů, který nasadil ještě přísnější měřítka. Otto Šebor byl odsouzen na osm let nepodmíněně.

Vězení

Po vynesení rozsudku dne 28. 1. 1955 byli odsouzení rozvezeni do míst výkonu trestů. První zastávka byla v Pardubicích, kde byly vyloženy vězeňkyně včetně paní Šeborové. Dále zastavil autobus u obávané věznice ve Valdicích u Jičína. Tam vystoupil i Otto Šebor se svým otcem. Otto Šebor byl umístěn na třetím oddělení valdické věznice, kterému se také říkalo Sing Sing. To bylo vyhrazeno osobám, u nichž hrozilo nebezpečí pokusu o útěk.

Otec Šebor byl umístěn na tzv. konopě, kde vězňové vykonávali manuální práce pro národní podniky. Jednou z nejhorších prací bylo draní peří, při kterém dýchali vězňové vzduch znečištěný jemným prachem, obsahujícím drůbeží výkaly.

Otto Šebor byl na cele s ředitelem základní školy, který byl odsouzen na osm let. Po několika dnech pobytu byl vystaven silnému nátlaku, aby přijal nabídku spolupráce s StB. Největší pokušení znamenaly sliby propuštění rodičů. Nicméně neuvěřil, že by tato nabídka byla splněna, takže svodům odolal.

Po nějaké době byl, vzhledem k medicínskému studiu, byť nedokončenému, přeřazen na práci do vězeňské nemocnice, kde vykonával službu biochemického laboranta po Jiřím Muchovi, synovi slavného malíře. Při zdravotnických pochůzkách po různých pracovištích se seznámil s řadou význačných osobností, které byly v té době ve valdickém vězení. Mezi nimi byli například litoměřický biskup Dr. Štěpán Trochta, Dr. Nestával ze skupiny kolem Dr. Horákové, bývalý ministr spravedlnosti Drtina, Emanuel Viktor Voska a řada dalších, možná méně zvučných jmen, ale ryzích charakterů.

Ve valdické věznici byl také otec Šebor, který pracoval ve skupině vězňů, která zhotovovala výrobky pro závod Koh-i-noor. Starý člověk ve vězení velice strádal, což se projevilo i na zdravotním stavu: krvácení do očí, a dokonce i mozková mrtvice. Po určité době hospitalizace ve vězeňské nemocnici bylo rozhodnuto o přemístění pana Šebora staršího do jiné věznice – Leopoldova. Tím byly ukončeny občasné kontakty mezi otcem a synem. Jak se pan Šebor dozvěděl od návštěvy, která mu byla povolena, jeho matka byla prakticky po celou dobu výkonu trestu umístěna ve vězeňské kuchyni v Pardubicích. Otto Šebor byl podmínečně propuštěn po pěti letech dne 28. 12. 1958. První cesta propuštěného vedla za matkou do pardubické věznice. Na její propuštění ale musel počkat až do amnestie roku 1960. Ta se týkala také jeho otce, který byl ve stejnou dobu propuštěn z Leopoldova ve značně zuboženém zdravotním stavu. Otto Šebor bydlel v té době na ubytovně ČKD Praha, rodiče našli po delší době provizorní ubytování na chatě matčina bratra na Orlíku. Matka časem získala zaměstnání na stavbě Orlické přehrady. Během léta si našli rodiče nájemné bydlení v Příbrami. Otto Šebor se mezitím seznámil se svojí budoucí ženou, která bydlela v rodinném domku v Říčanech. Domek vylepšil přístavbou natolik, že tam novomanželé mohli od roku 1967 žít s ovdovělým tchánem i s rodiči Šeborovými. Matka pana Šebora nastoupila do práce v uhříněveské cihelně, protože finanční situace celé rodiny byla zoufalá.

Pan Šebor neměl vzhledem ke svému „kádrovému profilu“ šanci na získání vysokoškolského vzdělání, a tak se v průběhu svého zaměstnání v ČKD snažil o rozšíření technické kvalifikace ve všech oborech, které se naskytly. Absolvoval rovněž strojnickou průmyslovku a při zaměstnání též vzdělání v oboru moderních technik řízení.

V roce 1968 se zapojil do politického dění, ke kterému měl vzhledem ke svým životním zkušenostem mnoho co říci, mimo jiné publikováním v závodním časopise. Když došlo v srpnu k invazi spojeneckých armád, přešel pan Šebor do podniku Kancelářské stroje s cílem vyhnout se pronásledování za angažovanost v obrodném procesu. Jeho štěstím bylo, že tento podnik byl silně orientován na moderní techniku – počítačovou – a platily pro něj priority odborné. Pan Šebor dostal možnost uplatnit a rozvíjet svoje znalosti na zajímavém a odpovědném místě.

Když v roce 1989 došlo k rozdělení podniku Kancelářské stroje na privatizovatelnou a neprivatizovatelnou část, byl pan Šebor jmenován ředitelem takzvaného zbytkového podniku. Na tomto místě setrval až do roku 1996, kdy vážně onemocněl. Protože již v té době dosáhl důchodového věku, pracovní poměr ukončil.

Když dnes Otto Šebor vzpomíná na doby věznění, vyzvedává dobré stránky tohoto těžkého období. Kromě toho, že se dostal do styku se skvělými lidmi, kterým v některých případech mohl jako zdravotník ulehčit těžký úděl, váží si i pouhého faktu, že mu bylo umožněno vůbec vykonávat zdravotnickou práci, která byla jiným lidem s podobným kádrovým cejchem nepřístupná.

Po listopadové revoluci bylo panu Šeborovi vydáno na základě zákona č. 262/2011 Sb. osvědčení, že byl v době nesvobody účastníkem odboje a odporu proti komunismu. Dokument, který mu byl předán dne 28. 1. 2013, říká, že jeho aktivní činnost spočívala zejména v ukrývání, poskytování materiální pomoci a zajišťování vzájemného kontaktu mezi uprchlými vězni.

Nyní je pan Šebor v důchodu. Na léta strávená ve vězení vzpomíná hlavně jako na dobu, která odkryla pravé charaktery lidí, a je vděčný za to, že se setkal s lidmi ryzími a úžasnými.

Příběh zpracoval sběrač Paměti Národa Karel Kužel na základě vyprávění MUDr. Otto Šebora v červnu 2013. (karel.kuzel@o2active.cz)