Milena Sedláčková

* 1933

  • „Dali mi brýle a teď proti mně seděl obrovský vlčák. A teď co máte dělat? No tak já: ‚Ty jsi tak krásný,‘ no, jsem začala. Takovéhle blbosti. On naštěstí na mě nevletěl. A nechali mě tam s ním asi hodinu. On seděl proti mně a já proti němu stála. No a pak mě vzali, dali mi zase na oči brýle a šli jsme. Pak mě svlékli, jsem se musela svléknout ze všeho, a sebrali, já jsem zapomněla... Měla jsem hezký prstýnek zásnubní a krásný gravírovaný náramek a mě nenapadlo, abych to nechala doma. Tak to všechno zabavili, převlékli mě do takových různých hrozných hadrů... Já tomu říkala K. H. Frank na šibenici, protože to byly šílené... a k tomu takhle obrovské boty namatlané takhle sajrajtem, a v tom jsme chodili. Strčili mě do cely. Bylo to hezké, co vám mám povídat. Tam už byly ty ženské, já nevím, kolik nás tam bylo - tři snad. Ta jedna vypadala celá zelená, fialová. Ta druhá zas řvala: ‚Šibenice, šibenice!‘ Chodila sem tam. Takové fajn to bylo. Tam jsem zůstala, celou dobu vlastně, když jsme jeli... někdy v létě potom, když to bylo ukončené, ten proces, tak nás odvezli na Pankrác.“

  • „Já jsem říkala, že jsem nevinná. To nebudete nikomu říkat, dokud vám to neodhalí, tak jste nevinná, ne? Já přišla a moje první bylo, že jsem nic nedělala. A když jsem viděla ty chlapy mladé, takové ty, co mlátí, ty mlátiče, no tak pak... A teď mi říkali takové věci, o kterých tedy nikdo nevěděl než já. Tak jsem si pak říkala: 'Nenechám se mlátit,' a tak jsem to řekla. V ten moment zmizeli a přišel takový starý chlap, bývalý dělník, zasloužilý, ten si to zasloužil. A tak ten se ke mně choval lidsky, docela jo.“

  • „A mezitím se staly strašně ošklivé události, protože zavřeli jeho tátu. To bylo nějak po Miladě Horákové, nějaký ten případ, který byl... No a oni ho zavřeli a teď máma bez prostředků, protože maminky dříve nedělaly, to nebylo. A kluk studoval a no, to je jasné, že byl politicky nespolehlivý. On studoval dva roky jenom a pak ho vylili. Už ho nepustili k první státnici a byl takhle... dopadl špatně. Maminka na tom byla zle, no a on taky. Tatínek dostal dvacet let.“

  • „Toho po soudu odvezli do Opavy, jako technika. On měl rozdělanou vysokou školu, měl čtyři semestry vysoké, a tak ho odvezli do Opavy a tam zůstal až do amnestie v roce 1960. Protože on měl strašně špatný kádrový posudek, tak oni ho nemohli někam dát na komando. Protože on prý vypovídal. Já jsem zrovna čekala na Pankráci na chodbě, než půjdu k výslechu, a ten dozorce, co mě hlídal, tak ten říkal: ‚Paní, takovej tam vám je jeden mladej spratek, tak strašně nadával na režim...‘ a to byl můj muž. 'Tak ten dostane oprátku.‘ No a vypadalo to opravdu, měl návrh na oprátku. To jsme se dozvěděli až ten den, kdy byly rozsudky, a to jsme celou noc nespali, na té cimře. Tam nás bylo hodně a modlili jsme se za to, aby tu oprátku nedostal. Nakonec dostal těch devatenáct let.“

  • „Nejdřív zatkli mého muže, to jsme ještě byli svovobní, vždyť mně bylo devatenáct. A Jardovi bylo dvaadvacet roků. Tak nejdřív ho zavřeli týden přede mnou. A už jsem viděla, jak ti fízlové pořád za mnou chodí. To bylo zajímavé, oni dělali, že nejsou k vidění, ale já je viděla. A to víte, týden to bylo, nervy úplně v háji. No a jednou takhle ráno zaťukali na dveře, protože my jsme neměli zvonek, to byl starý barák, kde byly kliky, a přišli pro mě a sbalili mě a jela jsem. Dole čekalo auto. U volantu seděla holka a ti dva chlapi, co pro mě přišli, tak ten jeden si sedl vedle ní a ten druhý vedle mě. Ono to vypadalo, jako když jedeme na výlet. Já nevím, kolik bylo, osm, poměrně brzo. No a dojeli jsme do Bartolomějské. Ale nejdřív jsme se stavili u ministerstva stavebnictví, tak to zřejmě šel nahlásit do kádrovky a přijeli jsme do Bartolomějské. Jestli chcete, tak já vám to všechno dopodrobna řeknu. Přišli jsme dovnitř a dali mi černé nepropustné brýle na oči, já jsem se bránila, pochopitelně, a to že nesmím. Pak mě vedli, několikrát mě otočili, já nevěděla, kam jdu. A pak mě strčili do místnosti, zavřeli za mnou, sundali mi brýle. Zavřeli za mnou dveře a proti mně seděl obrovský vlčák. A teď si představte, co máte dělat? A tak já na něj: ‚Ty jsi tak krásný pejsek!‘ Ono to na něj platilo a on mi nic neudělal. Nevím, jak dlouho jsem tam byla, stála jsem tam proti němu a on proti mně seděl. Pak mě sebrali, odvedli mě, zase mi dali brýle a odvedli mě někam a tam jsem se musela ze všeho svléknout.“

  • „Akorát si pamatuju, že jsme jeli... že jsem šla bruslit na stadion a zrovna mluvil Gottwald. Tu jeho řeč měl. To byl vlastně začátek konce. To nebylo pro nikoho dobré. Začali se zavírat lidi. Nepřeju to nikomu prožívat, takovou ošklivou dobu. Bohužel. Postihlo to naši rodinu. Tatínek nesměl dělat tu taxislužbu. Protože všechno znárodnili, tak tatínek dělal u autoslužby. A maminka ještě nějakou dobu byla doma, ale pak už - on měl skutečně tak malý plat, že by bývali nevyšli -, tak pak šla dělat někde... Dělala v jednom podniku a někdo odtamtud sháněl - nějaký vedoucí - uklízečku a já jsem se před maminkou zmínila a ona šla k němu do krámu uklízet. Já jsem pak byla v roce padesát dva zavřená, v červnu mě zavřeli a potom příští rok byla nová měna. A tenkrát nás náčelník nechal postavit do řady a řekl nám, co se stalo. Protože Zápotocký večer řekl, že žádná měna nebude a ráno byla. Takže zůstali lidi úplně ožebračení. Takže on řekl, že máme každý na kontě nějaké peníze, že bychom mohli každý pět set korun poslat. Tak jsem je poslala domů a tatínek plakal, oni neměli vůbec ani halíř.“

  • „Jelikož se blížil konec války, tak už nikdo nepočítal s něčím takovým. To byl omyl Američanů, to nebombardovali Němci, tak jsme s tím nepočítali, a tak všichni zůstali doma. Já jsem si psala úkol, když to vypuklo. A než jsme slezli dolů, tak bylo po bombardování. A když vidíte... tam leželi mrtví. Než to uklidili všechno... Zrovna sousedky syn se svým synáčkem byli zasypaní, celá rodina. Byli Na Moráni, jestli víte, kde je ulice Na Moráni, tak ty baráky to sebralo. Bylo to nepříjemné a nehezké, to vám můžu říct. Působilo to hrozně. My jsme slyšeli, ještě i ve válce, střílení v tom kostele, jak odstřelovali ty parašutisty. To jsme slyšeli až k nám do baráku. Viděli jsme i hořet, v dálce hořely Lidice. To jsme taky viděli. To byl oheň. Takže tyhlety věci, to člověk si... to vám zůstane v paměti. Na stará kolena si pak nic nepamatujete, ale když jste dítě, tak si pamatujete všechno.“

  • Full recordings
  • 1

    Louny, 26.02.2021

    (audio)
    duration: 01:41:09
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 12.08.2021

    (audio)
    duration: 01:55:29
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Byly i dny, kdy už jsem neměla sílu

Milena Sedláčková (tehdy Součková), 1948
Milena Sedláčková (tehdy Součková), 1948
photo: archív pamětnice

Milena Sedláčková, rozená Součková, se narodila 13. května 1933 v Praze. Dětství prožila nedaleko Vyšehradu, kde s rodiči bydlela a kde poprvé šla 1. září 1939 do školy. Ve stejný den začala druhá světová válka, s níž se pojí mnoho jejích dětských vzpomínek. Po válce Milena dokončila základní vzdělání, poté vystudovala obchodní školu a nastoupila do svého prvního zaměstnání na Ministerstvo stavebnictví a průmyslu. V té době již byla zasnoubená s Jaroslavem Sedláčkem, který se krátce po komunistickém převratu zapojil do činnosti špionážní skupiny Dora spolupracující s americkou výzvědnou službou CIC. Cílem skupiny bylo napomáhat ke zvratu politického zřízení v tehdejším Československu, ale Jaroslavovým silným osobním motivem byl i návrat jeho otce z vězení. Jaroslav Sedláček starší byl odsouzen ke dvaceti letům v jednom z procesů navazujících na kauzu s Miladou Horákovou. Milena Součková se pod vlivem svého snoubence k činnosti skupiny Dora připojila také. V létě roku 1952 ale byli všichni zatčeni a po výsleších v sídle Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici byli převezeni do soudní vazby věznice Pankrác. Soud probíhal 5. prosince 1952, shodou okolností jen dva dny poté, co bylo na Pankráci popraveno jedenáct obviněných v procesu s Rudolfem Slánským. I během soudu se členy skupiny Dora padly neúměrně vysoké tresty. Mezi tři hlavní obviněné patřil i Jaroslav Sedláček - byl odsouzen k devatenácti letům. Milena k osmi letům, které strávila nejprve v pracovně výchovném táboře pro ženy v Dubí u Kladna, poté v Gottwaldově (dnešní Zlín) a nakonec v pracovním táboře na jižním Slovensku. Především kvůli nízkému věku byla po dvou letech omilostněna. Jaroslav Sedláček, stejně jako jeho otec, se z vězení vrátili až po amnestii politických vězňů v květnu 1960. Krátce nato se Milena a Jaroslav vzali. Jejich vztah vydržel nejen jedenáctileté odloučení, ale dokázali překonat i následující nelehké roky, kdy se museli opakovaně vyrovnávat se stigmatem “nepřátel lidově demokratického zřízení”.