PhDr. Ilja Šedo

„Chodil jsem do práce tak, že jsem jezdil tramvají ke Hvězdě [kino] a pak jsem šel pěšky přes park. Dneska je tam vodní plocha, ale tenkrát tam nic nebylo. Ale byly tam schůdky, které si myslím, že jsou ještě dneska. Pak jsem okolo Parkánu přešel do práce, protože jsme měli pracoviště v pivovarském muzeu. Takže to byla taková nejkratší cesta. Když jsem vycházel schůdky nahoru, tak jsem viděl, že tam stojí dva chlapi. Tak to už mi zatrnulo. Šel jsem dál. Vylezl jsem po schodech a chci jít po chodníku. Jeden z nich ke mně přistoupil, představil se a řekl, že půjdu s nimi. Měli tam úplně klasicky černou Volhu. Naložili mě do auta a odvezli mě na Bory [věznice]. V tom jednom křídle mě prostě zavřeli do cely. Nechali mě tam pár hodin podusit a pak si mě vzali na paškál. První výslech trval snad dvanáct hodin. Mám pocit, že mě sebrali ráno po šestý a pustili mě nějak po sedmé hodině. Vím, že jsem se dostal domů za tmy.“

„Mohlo být okolo desáté hodiny. Za Kasejovicemi v lesíku byla taková přidružená výroba či malý podnik, kde místní něco dělali, ale vůbec nevím co. Najednou jsme ale viděli, jak ti zaměstnanci všichni utíkají přes pole zpátky do Kasejovic. Říkali jsme si: ‚Pane Bože, copak se to děje? Ono někde hoří nebo co?‘ Furt jsme nevěděli nic. Nějakou hodinu to trvalo, ale najednou vidíme, že jedou tanky přes pole. Koukali jsme jako blázni, protože jsme si říkali: ‚Copak tady dělají? Vždyť není žádné cvičení‘.“