Hermann Sehr

„Bylo to něco úplně nového, jak si můžete představit. Mně se tam líbilo, i když většině se do armády nechtělo. Učil jsem se hudbu, jen tak bokem jsem mohl studovat hudbu, měl jsem na to čas a ještě mě podporovali. A s orchestrem jsme měli krásná vystoupení, o nichž ještě dnes můžu vyprávět. Měl jsem i dobré kolegy. Byli jsme muzikanti, ne militaristé.“

„Rozhovory se starými lidmi byly moc zajímavé. Moji staří houslařští mistři totiž byli ve světě. Prošli ho celý, vyráběli nástroje nebo je opravovali od Budapešti přes Vídeň po Helgoland. Jejich horizont byl jinačí. S takovými lidmi si člověk rád povídal. Dovedli rozpoznat, co je dobré, a co je špatné. Znali lidi. Člověk se s nimi mohl bavit o čemkoliv, nebyli to žádní fanatikové. S těmito lidmi jste si taky mohli povídat o tom, co je krásné, a co krásné není. To pro nás, výrobce nástrojů, bylo velké téma, jako houslař to máte v oku. Když někdo vyrobil šneka, musel být krásný. Mohl se také vyfrézovat, mašina možná všechno udělá přesněji, ale ruka to udělá krásněji. Když někdo namaloval obraz, dalo se říct, je to krásné, není to krásné. Dneska je všechno krásné tak nějak abstraktně. Když jsme dříve mluvili o hudbě, to bylo krásné. Muselo nám to dávat smysl.“

„Na náš bývalý domov jsme se dívali přes hranici. Boden byl jenom pět set metrů od hranice. V roce 1950 domy ještě stály, i když už byly všechny prázdné. Češi, kteří tehdy převzali hospodářství, se zase odstěhovali do vnitrozemí. Celá vesnice byla prázdná, jenom holubi kroužili mezi jednotlivými staveními. Později také zdivočeli. Tak jsem to mohl porovnávat, jak se z nich znovu stali divocí holubi. Myslel jsem ale na to, že tam byl můj život. Na jaře, když kvetly třešně, se dalo poznat, že tam dříve byla vesnice, kde žili lidé. Kde jsem dříve žil i já, kam ale už nemůžu. To jsou myšlenky, které mě napadají velmi často, pořád se vrací.“

„Já, malý kluk z české vesnice, jsem viděl celý svět. Nechci teď začínat vypočítávat všechny moje cesty, ale jako vojenský muzikant jsem viděl opravdu celý svět. A na to jsem pyšný.“