Franz Seidl

* 1934

  • „Strýc Franz, bratr mé matky, který měl zemědělský statek, co vyhořel a kde jsme se ukrývali ve sklepeních, byl zajat Čechy, muselo to být někdy v červnu nebo v červenci 1945, protože byl Ortsbauernführer [okresní selský velitel]. K této funkci vždycky nacisté někoho určili a ten pak musel dohlížet, aby byly odváděny správné dodávky mléka a máslo, aby nikdo nedělal zabíjačku načerno, vše se muselo hlásit, prostě musel zajišťovat pořádek. Ale strýc nebyl nacista, politice nerozuměl ani za mák, byl sedlák do morku kostí. A toho ubohého strýce Franze Češi zajali, zavřeli do vězení nejdřív ve Svitavách, pak na Mírově na Hané. Tam prožil těžké období, vězni tam museli ležet na betonové podlaze bez lůžek a přikrývek, mrzli a byli týráni. Zdravotně ho tam naprosto zničili. V roce 1946 byl odsunut, když pak nastal hromadný odsun Němců, ale měl tak podlomené zdraví, že hned začátkem roku 1947 zemřel.“

  • „Určitě mi ani tak nescházely hmotné předměty – ty jsme si pak ve Würtembersku zase pořídili. Jako dítěti mi trochu scházely hračky a knížky, které jsem moc rád četl. Ale co mi chybí mnohem víc než hmotné věci, po čem se mi stýská, to je krajina. Například ten vysoký dub, který stával vedle našeho domu a bohužel musel být poražen. S dědečkem jsem chodíval na procházky do polí. Ještě dnes mi chybí ty kupky sena na podzim. Ta spjatost s přírodou a s krajinou, i když to byla poměrně drsná krajina Svitavské pahorkatiny. Mám moc rád čerstvý vzduch, když třeba fouká i dost silný vítr. Cítím se mnohem lépe v klimatu Svitavska než v okolí Gmündu. A to klima jsem musel opustit, přestože bych tam rád žil dál.“

  • „Vyjeli jsme a ve Svitavách jsme ještě naložili na náklaďák rodinu instalatéra, od které dostala moje matka kontakty na Rusy. Jeli jsme směrem do Brna, kam jsme dorazili kolem půlnoci. Uprostřed města se náklaďák zničehonic zastavil. Rodiče i druhá rodina dostali hrozný strach, protože předtím slyšeli, že někteří Rusové si nechali dát dárky, naložené Němce odvezli jen kousek, pak je shodili z korby a odjeli. Takoví ale ‚naši‘ Rusové nebyli. Měli jen poruchu, praskla jedna pneumatika. Naneštěstí se náhradní kolo nacházelo pod hromadami brambor. Pamatuji, jak moji rodiče později vyprávěli, že se Rusové při výměně pořádně zapotili, až jim potůčky potu stékaly po zádech. Rychle tedy vytáhli náhradní kolo a jeden Rus matce řekl: ‚Jestli teď přijde policejní kontrola, sednu si dozadu se svou zbraní a budu střílet do vzduchu, tak se nelekejte, řidič pojede dál.‘ Ale nikdo nepřišel, vše probíhalo v klidu. Po výměně kola cesta pokračovala dál. Před rakouskou hranicí znovu přišel jeden Rus se slovy: ‚Teď přijde hranice, ale v žádném případě nebudeme zastavovat. Kdyby nás někdo zastavil, budeme střílet do vzduchu a řidič to projede, i kdyby závora byla dole.‘ Ale závora dole nebyla, byla zvednutá, a tak jsme ani nikdo nepostřehli, že už jsme v Rakousku. Rodiče měli nejspíš ještě stále strach, ale už jsme byli v Rakousku. Ráno v pět nebo v půl šesté jsme dojeli do Vídně. V centru města jsme vystoupili na chodník, víceméně bez zavazadel. Moje sestra byla ještě malá, bylo jí pět a půl, měla kožený pytlík. V říjnu už panovalo chladné počasí. A pak jsme ještě měli pytel na brambory s kouskem chleba a špekem. Všichni jsme na sobě měli teplé oblečení, ale nic dalšího jsme si vzít nemohli. Stáli jsme tam tedy na ulici a rodiče později vždycky říkávali, jak byli tenkrát šťastní, že jsou na svobodě.“

  • „Mladí partyzáni přišli do Svitav a doslechli se, že v tom velkém domě se stavební firmou byli týráni zajatci. Prý tam byl kapitalista, kterému je třeba se pomstít. A právě v té chvíli se můj otec vrátil domů. Pravděpodobně od sousedů nebo od jiných lidí se partyzáni dověděli, že to je ten místní stavebník Seidl, a museli se domnívat, že je to zároveň ten nacista, co zde týral zajatce a vězně z koncentračních táborů. Toho je potřeba potrestat, zlikvidovat, potrestat smrtí. A tak se také stalo. Následující věc si v sobě dodnes nesu jako hluboké trauma: jednoho dne, muselo to být tak v polovině června 1945, přišli do našeho domu ve Svitavách partyzáni se zbraněmi a ptali se po mém otci. Byl doma sotva pár dní. A oni mu řekli: ‚Jste zatčen‘, a mojí matce, která mluvila česky, řekli rovnou: ‚To je ten kapitalista, který bude zastřelen.‘ A já jsem stál přímo vedle otce a všechno jsem to slyšel. Měl být odveden a okamžitě zastřelen. Chodilo to však tak, že ani tihle partyzáni ho nemohli zastřelit hned na místě, museli ho odvést na národní výbor. Dodnes si pamatuji, v které budově tehdy sídlil. Tam mého otce odvedli a konal se rychlý soud. Jedním ze soudců však byl pan Huška, bývalý zaměstnanec v podniku mého otce. Když pan Huška viděl, že přivádějí mého otce jako zajatce, hned partyzánům oponoval: ‚Toho nemůžete zastřelit, je to antifašista, vůbec tady za války nebyl. Není vůbec pravda, co tvrdíte.‘ A docílil toho, že navzdory hlasům ostatních kolegů můj otec nebyl zastřelen.“

  • „Statek se nacházel v Lačnově asi dva tři kilometry od nás, krásný čtvercový statek. Můj strýc měl velkou smůlu, že týden nebo dva před 9. květnem, před koncem války, ho bombardovali sovětští hloubkaři, protože zahlédli, že ve dvoře táboří německá armáda, a statek úplně vyhořel. Zbyly jen černé ruiny, do sklepení se však dalo vlézt, ta zůstala v pořádku. Když se pak stávalo, že za nocí byly z domů vyvlékány ženy, moje matka s námi dětmi a s tetou, svou sestrou, utekly ke svému bratru Franzovi do sklepů, nad nimiž zbyly jen ty ohořelé ruiny. Tam jsme se skrývali. Matka a teta se chodily schovávat na půdu dědova výminku, který zůstal nepoškozen a stojí dodnes. V té době jsme se neustále schovávali a skrývali.“

  • Full recordings
  • 1

    Olomouc, 13.09.2022

    (audio)
    duration: 01:21:33
    media recorded in project Odsunutá paměť
  • 2

    Olomouc, 14.09.2022

    (audio)
    duration: 01:01:28
    media recorded in project Odsunutá paměť
Full recordings are available only for logged users.

Jsem navždy spjatý s drsnou přírodou Svitavské pahorkatiny

Franz Seidl, Olomouc, 2022
Franz Seidl, Olomouc, 2022
photo: Natáčení

Franz Seidl se narodil 21. prosince 1934 v Lačnově u Svitav do německé rodiny jako první dítě majitelů stavební firmy Franze a Emmy Seidlových. Matka perfektně ovládala češtinu, v jejich podniku pracovalo mnoho českých zaměstnanců. Otec nevstoupil do NSDAP, mimo jiné proto byl brzy odveden do wehrmachtu, který také zkonfiskoval nový automobil Opel Kapitän. Stavební firmu ovládla nacistická Organisation Todt. Malý Franz měl také mnoho kontaktů s češtinou a českými kamarády. Za války sice musel povinně chodit do Deutsches Jungvolk, ale příliš ho to neovlivnilo. Od roku 1943 v domě průběžně ubytovávali různé uprchlíky – nejprve z Lotyšska, později ze Slezska. Před koncem války byl zničen statek strýce, ten pak byl zajat a kvůli krutému zacházení ve vězení na Mírově si odnesl těžce podlomené zdraví. Často se museli schovávat, zejména po návratu otce v červnu 1945. Po opakovaném zatčení a propuštění otce se rozhodli podplatit sovětské vojáky, kteří je 28. října 1945 převezli náklaďákem do válkou poškozené Vídně. Po několika měsících ve Vídni se dostali do americké zóny do Lorchu u Schwäbisch Gmünd. Zde rodiče znovu vybudovali stavební firmu, dokonce pomohli 110 rodinám ze sovětské zóny dostat se do americké zóny. Podnik prosperoval až do roku 1976, kdy nastala stavební krize. Franz Seidl se stal také stavebním inženýrem, věnoval se zároveň studiu japonštiny a mnoha dalších jazyků, cestoval po celém světě. V roce 1971 se oženil s Johannou Gartner z Pasova, ale žili ve Schwäbisch Gmünd. V roce 2016 založil Franz Seidl s kolegou spolek Brücke nach Osten (Most na východ) a pořádal mnoho vzpomínkových přednášek ve školách v Schwäbisch Gmündu a okolí. Svůj domov stále nachází ve Svitavách, tamní svéráznou krajinu rád navštěvoval.