Zlata Seidlová

„V noci jsme se vzbudili a v Boru jsem slyšela takové hrozné dunění, to jsme nevěděli, co to je, co se děje. Po mně taky ještě dneska chodí mráz, protože to bylo tak něco neobvyklého. Dozvěděli jsme se to potom až další den. Ale abych se zúčastnila a běžela někam v té době, to ne. Měla jsem rodinu, a abych běžela na Václavák a dívala se na něco... Jestli stříleli, to jsme potom viděli až v televizi.“

„My jsme bydleli pod Flórou, to byly Vinohrady a Žižkov. Všechny baráky, přesně jak byly do takového čtverce, tak vždycky v tom prostředním spadl ten barák. To bylo hrozné. My jsme náhodou byli doma, bylo to přes den. Maminka nás chytla a postavila nás takhle mezi dveře, kde to bylo vyztužené, kdyby se něco dělo. Po mně ještě dneska chodí mráz. Za prvé houkali, teď ty rány a to všechno. To bylo strašné. Mně bylo 14, sestra byla o dva roky starší a brácha byl o dva roky mladší, takže pro nás to bylo takové strašidelné, se dá říct.“