Miloš Šejn

„Mohlo se to stát někdy v šesté sedmé třídě. Nějak jsem se dostal do přírodovědného kabinetu v naší škole a tam jsem objevil naprosto neuvěřitelnou věc. Dneska už přesně vím, co to je – jmenuje se to Kněžourkův velký atlas ptáků. Skládá se to asi ze dvou knih, ty jsem vlastně objevil až mnohem později. Ale hlavní součástí toho díla byly litografické barvotiskové tabule všech evropských ptáků, včetně těch druhů, které k nám velice vzácně zalétávají. Já jsem tím byl tak fascinovaný, že jsem si začal dělat atlas svůj. Dělal jsem si ve stejném rozměru těch tabulí jakési duplikáty. Takže jsem se někdy nechával tajně zavírat v tom kabinetu během vyučovacích hodin a kreslil jsem si malé náčrtky ptáků v té kompozici a pak doma jsem to skládal dohromady. Byly to vlastně jenom tužkou dělané poznámky, a protože řada ptáků má velice složitý systém zbarvení, tak to jsou náčrtky, kde z různých částí ptačího těla jdou slovní popisky, jaký to je přesně odstín. Takže dneska to jsou naprosto neuvěřitelné věci na pomezí vizuální poezie.“

„Jednak jsem zrušil takovou tu klasickou představu, že krajina se zachycuje tak, že buďto ji člověk zachycuje ze vzpomínky, nebo když je v plenéru, má plátno na stojanu a zachycuje to, co před sebou vidí. Takové základní gesto bylo, že jsem ten stojan zrušil, plátno ztratilo rám a položilo se na zem a ten záznam krajiny se stal jakousi mapou mého vztahu k místu. To, že jsem tam já byl přítomen a to místo jsem svým způsobem uchopoval. Zároveň jsem si víc a víc uvědomoval důležitost toho, že to jsem já, že to je moje tělo. Ten vztah těla a místa. V některých pracech jsem potom pracoval s tělem cíleně a v některých pracech jsem pracoval cíleně s tím místem. A protože jsem během konce osmdesátých a počátkem devadesátých let přibral další a další média, tak jsem dospěl k takové představě něčeho totálního, čemu říkám transparentní tělo.“

“Thanks to him I learned about a newspaper advert and a deadline for applications for the job which was about to be the next day. And he told me to do something about it. So I called the number at once. Immediately someone from the student strike committee picked it up and told me: ‘Ok, that’s fine, come tomorrow.’ In the evening I collected my entire portfolio. I was always keeping good track of my works so I had a large portfolio. When I arrived to Prague I walked towards the Academy of Fine Arts which I knew from very different contexts. I was just about to grab the handle from the main door but then it itself started opening. The door opened and Milan Grygar walked out of the building. I knew him because I prepared one of his exhibitions. He told me: ‘Art can’t be taught. I wish you best of luck.’”