Miloš Šejn

„Jednak jsem zrušil takovou tu klasickou představu, že krajina se zachycuje tak, že buďto ji člověk zachycuje ze vzpomínky, nebo když je v plenéru, má plátno na stojanu a zachycuje to, co před sebou vidí. Takové základní gesto bylo, že jsem ten stojan zrušil, plátno ztratilo rám a položilo se na zem a ten záznam krajiny se stal jakousi mapou mého vztahu k místu. To, že jsem tam já byl přítomen a to místo jsem svým způsobem uchopoval. Zároveň jsem si víc a víc uvědomoval důležitost toho, že to jsem já, že to je moje tělo. Ten vztah těla a místa. V některých pracech jsem potom pracoval s tělem cíleně a v některých pracech jsem pracoval cíleně s tím místem. A protože jsem během konce osmdesátých a počátkem devadesátých let přibral další a další média, tak jsem dospěl k takové představě něčeho totálního, čemu říkám transparentní tělo.“

“Thanks to him I learned about a newspaper advert and a deadline for applications for the job which was about to be the next day. And he told me to do something about it. So I called the number at once. Immediately someone from the student strike committee picked it up and told me: ‘Ok, that’s fine, come tomorrow.’ In the evening I collected my entire portfolio. I was always keeping good track of my works so I had a large portfolio. When I arrived to Prague I walked towards the Academy of Fine Arts which I knew from very different contexts. I was just about to grab the handle from the main door but then it itself started opening. The door opened and Milan Grygar walked out of the building. I knew him because I prepared one of his exhibitions. He told me: ‘Art can’t be taught. I wish you best of luck.’”

„Já jsem samozřejmě práci těch lidí znal. Mně tedy výtvarně nebyla příliš blízká kromě možná Františka Skály a Petra Nikla. Ta práce s tou figurativností, co se týče sochařství Róny, mně nebyla blízká proto, že odporovala tomu, kam já jsem směřoval. A pak samozřejmě v tehdejší době snaha prosadit se opravdu ekonomicky dost zaváněla politickým přitakáním s režimem. To si tedy vůbec nedělám legraci a docela mi ten charakter některých lidí potvrzují i jejich zpětné výroky. Jako třeba vzpomínky Vladimíra Körnera, který velice rád dává do vínku historku, že byl první, koho Václav Marhoul vyhodil pro nepotřebnost ze Studia Barrandov. Nesmíme zapomenout, že Václav Marhoul byl v podstatě vedoucím té skupiny. Takže to není vůbec legrace. A to, jak potom po revoluci někteří z členů této skupiny – především tedy Jiří David – vystupovali, tak... Já bych to nechtěl radši rozebírat.“