Lenka Šepsová

„Já jsem tady s Mílou Vašinou a ještě s dalšíma založila Občanský fórum a denně jsme byli na náměstí. To si pamatuju, že nám tam potom přistavili takovej valník, abysme byli jako nahoře. Pak se to postupem času snad nějak ozvučovalo, na začátku to bylo samozřejmě bez zvuku. Pamatuju si, jak ten první nebo druhej den ještě stáli policajti u kostela. Já jsem vždycky tvrdila mužovi, že tam byli i psi, on říkal, že si to nepmatuje. Byli tam policajti v uniformách a samozřejmě tam byli mezi nimi i tajný, který byli jenom v normálním civilním oděvu, ale poslouchali, co si lidi říkaj. Takže my jsme tady s ostatníma v podstatě založili Občanský fórum a byli jsme hrozně aktivní.“

„Já si pamatuju, jak jsem se jednadvacátého srpna probudila a můj tatínek seděl v kuchyni a kouřil svoje oblíbené cigarety – nevím, jestli to byly astry nebo něco – a měl slzy v očích. Měli jsme puštěný rádio, tenkrát se tomu taky říkalo rozhlas po drátě, to byla taková bedýnka a bylo to rozvedený po každým domě po drátě. Bylo tam možné naladit jen jednu stanici, jiná stejně nebyla. Takže poslouchal a tam se ozývalo, že nás obsadili Rusové. Viděla jsem snad poprvé, kdy můj tatínek měl v očích slzy a plakal. Šly jsme hned ven, telefony nebyly, šly jsme ven já s maminkou k samoobsluze a tam už byla spousta lidí a říkali, co se všechno děje, že se střílí a že nebudou potraviny a podobně. U nás nikdo nebyl v komunistický straně, my jsme to vnímali strašně, zejména můj tatínek, mí rodiče a mí příbuzní. Neuměla jsem si představit, že by se někdy něco takovýho mohlo stát.“