PhDr. Jiří Šesták

„Protože my jsme o stávce věděli, jak vypadá, z nějakých filmů padesát let starých z první republiky, kdy se smělo stávkovat. My jsme nezažili v životě stávku. A najednou staří lidé řekli: No jo, stávka, ale musí být stávkový výbor. Na co stávkový výbor? No protože někdo musí rozhodovat, co se bude dělat, že se budou dělat transparenty… Ale musí být také pokladna stávková. No a na co? No kdo vám to bude platit? Vždyť musíte jít do papírnictví pro papíry nebo pro barvy. Aha! Tak co se ještě musí dělat? A teď se rozpomínalo, co kdo slyšel od svých rodičů, jak se stávkovalo. Takže my jsme vlastně nevěděli, jak se má stávkovat. My jsme věděli, že musíme do ulic a tak dále. My jsme vyhlásili stávku [20. listopadu 1989], což byl obrovský šok pro ty Budějovice, protože tady se s tím nepočítalo.“

„Nebyl jsem přijatý do Pionýra ve třetí třídě při nástupu celé školy, když se šlo na prázdniny, tak pan ředitel předával pionýrský šátek všem dětem končícím třetí třídu a pouze tři děti z té školy nedostaly rudý šátek a bylo jim zabráněno vstoupit do Pionýra a jeden z nich jsem byl já. A protože jsem bydlel proti škole, tak jsem přišel ze školy a maminka se mě zeptala: ‚Tak ukaž vysvědčení.‘ Tak jsem jí ukázal vysvědčení, tam byly asi dvě dvojky, to nebyla tragédie. A řekl jsem: ‚Ale, maminko, nevzali mě do Pionýra.‘ A maminka mě objala a řekla: ‚Nic si z toho, Jiříčku, nedělej, Masaryk taky nebyl pionýr.‘“