plukovník v. v. Jan Setvák

„Já som veděl, že na východ, to som už veděl, že musím letět tam. Tak, kde je fronta, to som približně veděl, kde je to, na východě tam až za Košicemi. To bolo jednoduché. Tam byl kompas výborný, naletěl jsem do kurzu devadesát, na východ, len tak, baj očko, neveděl som presně, kdě letěť, nic... Až som sa dostal do Polska. To území bolo už obsazené Sověťmi. Ale já som to neveděl z vrchu! Až som sa dostal nad jedno letiště. Jmenovalo sa to Mielec. To letiště ale bolo obsaděné Němci, predtým ještě. To bylo letiště, obsadili to Němci, letadlá tam zostaly, nechali tam německé letadla. Já som myslel, že som uletěl, že som zblúdil a že som v Německu. Ale to bylo jinak! Já som zjistil, že to letiště bylo obsaděné sovětskou armádou, sovětskými letadlami. A samozrejme som myslel, že buděm tam pristávať, dával som znamení, ale stíhačky byly schované, zamaskované, ale kanonýrů bylo plno a viděl som, že všecko beží k těm kanonýrám a že budú po mně strielať, aj tak sa stalo. Som zamával a utek. Z toho letiště odstartovali na mňa šest stíhačov, to boly Jaky a ty, a chtěli – protože to bylo německé letadlo – mysleli, že som Němec – tak ma chtěli dohnat. Já som uhýbal, jak som mohl, až som našel jedno místo a že pristanem na tom, takové místo, vhodné. Nebolo to vhodné! Z vrchu to vypadalo dobre, ale potom … Som pristal, letadlo som rozbil, protože proti mně bola taková dráha, železničná. A proto už nemohlo odštartovat, to bolo rozbité. Boli všeci zdraví, ale potom prišli... Oni stíhači létali nad náma a stříleli po nás aj po té mašině. Potom sa objevili tam pěšáci, rota pěšáků, a ty po nás stříleli, mysleli, že jsme Němci. Potom nás zajali.“

„To ještě bolo ze začátku, to jsme chtěli uletět. Bylo nás domluvené, že preletíme celý pluk, na jih, do Jugoslávie, z Piešťan že preletíme. Někdo to prezradil a pět letadel uletělo do Polska. Jeden pilot žije ještě, Imro Gablavej, ten je v Havlíčkovém Brodě. Ostatní už nežijú. Ale ten Imro, toho si pametám ještě ze školy. Tak pět letadel z Piešťan uletělo, nás prezradili. Tak nás pochytali a dali nás do basy. Tak to skončilo. Tak som bol v Bratislave zašpérovaný. Mal som šťastí, že ten dozorca bol moj súsed zrovna z našej dědiny! Tak mi nosil různé veci, aj dobroty mi dones, aj knížku mi dones, aby som si prečítal. [Tazatelka:] »Oni vás potom pustili?« Museli! Pretože já som bol pilot a neměli pilotov, tak nás museli pustit!“

„Celej slovenskej stát bol vyhlášaný, že bolo to povstání. Bolo to všude, nedalo sa to utajit nikde. No a tak si hovoríme, ty chlapi, že uletíme, tím Focke Wulfom, z toho Trenčína až do... protože to bolo daleko... To nebolo tak jednoduché, jak oni si to predstavovali! [Tazatelka:] »A jak jste si to plánovali?« Plánovali jsme to tak, že jednoduše. Bolo to v létě, bolo přes oběd, a ty piloti byli v jedálně, v tom Trenčíně, já si pametám, bolo tam klid a my sme mezitým odštartovali z toho, v Trenčíně. Já som jako pilot a ty ostatný, to boli technici, nejaký Bartoš... Bolo to těžko, já som s tou mašinou nelétal v životě a odhodlal som sa, že s tim poletím. [Tazatelka:] »A co to bylo za letadlo?« Dvoumotorový Focke Wulf, to bolo velice... mašina ohromná! Jenže já som s tím nelétal! Tak som sa ptal teho kamaráda... ten tam chodil. Oni zakázali – sme nesmeli do toho letadla chodit. Ale on bol mechanik, on tam furt chodil, okukával, co je kde. Já jsem sa ho ptal: »Gejza, tak co? Všecko si si okouknul? Podíval jsi se na to letadlo?« On jako: »Všecko, všecko vím!« Nevěděl nic! Odstartovali sme a hovorím mu: »Gejza, zatáhni podvozek!« A on: »Kde je to, co je to? Kde budem zatahovat? To já nevim!« Hned ruky hore...“

„Prosil som ho, toho Brežněva, aby nestrielali ty slovenské lietadla. »Protože,« hovorím, »priletí velká skupina slovenských letadel, preletí na vašu stranu.« [Tazatelka:] »A on vám věřil?« A predstavtě si, on to zařídil! Som ho prosil o to, mám to aj napsané u toho Bartoša, ten mi to napsal osobně: »Janko, keby jsi to ty nebol urgoval, tak by bolo zle. Boli by ty slovenské aeroplány všechny postrielali!« To by nebyl nikdo uletěl! Ale já jsem to zařídil, de facto tak. Mně, do očí mi nehovoril, ale zařídil to tam a té... . Prišli za mnou plukovník, velitel toho letiště, odkud štartovaly ty stíhačky, na mě, to bol velitel pluku: »Slušaj, ljotčik, vašich počti peděsiať štuk vašich samoljotov« – lietadel vašich slovenskych ¬– »prelietělo na našu stranu!« A ja mu hovorím: »A skolko vy jich sbili?« – Kolik jste jich zostrelili? ¬– A on hovorí: »Ni odnovo! Vsjo v poriadku, ni donovo!« A ja hovorím: »Tak já blahoželám vašim ljotčikam.« To nebolo maličkost! Tam bolo padesát aeroplanov, tam bolo sto lidí! Boli by jich všeckych zabili. Sověti by jich boli postrielali, predstavte si! A já som to, de facto, zařídil, že ty chlapi ještě žijú, mnohý doteďka.“