The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otto Ševčík (* 1931)

• narozen 24. srpna 1931 v rodině horníka v Radvanicích u Ostravy

• vyrůstal v radvanické hornické kolonii

• zažil druhou světovou válku a osvobození Rudou armádou v květnu 1945

• vyučil se automechanikem

• v roce 1950 odmítl podepsat rezoluci žádající popravu Milady Horákové

• během základní vojenské služby prodělal výsadkářský výcvik

• v srpnu 1968 protestoval proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa

• v osmdesátých letech pracoval v rourovně Nové huti Klementa Gottwalda

• v roce 2022 žil v Ostravě-Porubě

Otto Ševčík měl deset let, když v Protektorátu Čechy a Morava začalo nejtemnější období nacistické okupace. Českoslovenští výsadkáři vyslaní z Anglie na konci května 1942 v Praze smrtelně zranili zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Odplatou za smrt blízkého spolupracovníka Adolfa Hitlera a organizátora holocaustu, byl krutý teror. Pocítil to celý protektorát včetně Radvanic u Ostravy, kde Otto Ševčík vyrůstal.

„V obci visely plakáty s dlouhými seznamy popravených. Byla to neskutečná hrůza. Gestapáci chodili po vesnici, dokonce přišli i k nám do třídy. Ukazovali nám fotografie pláště a kola, které na místě atentátu zanechali útočníci. Gestapáci chtěli vědět, jestli jsme ty věci neviděli. Jak jsme mohli? Byli jsme hrozně vystrašení,“ vzpomíná Otto Ševčík na období takzvané heydrichiády, kdy nacisté popravili stovky lidí a vyhladili obce Lidice a Ležáky.

Otto měl také strach o otce, který byl členem komunistické strany. I to tenkrát stačilo k zatčení. Navíc otcova kamaráda, který pomáhal v odboji, zatklo gestapo. „Pro otce si nepřišli, ale válka mi nepěkně poznamenala dětství. A sotva jsme se vzpamatovali, přišli komunisté a zase popravovali. Když to v roce 1968 vypadalo, že se vše obrací k lepšímu, vtrhla k nám vojska Varšavské smlouvy. Nebylo to už k vydržení. Dokonce mě napadalo, že bych měl z té nešťastné země odejít. Jsem rád, že jsem se nakonec dočkal svobody,“ říká pamětník. Lidem dalších generací vzkazuje, aby byli tolerantní a spravedliví.

Vyrostl jsem na kozím mléku

Otto Ševčík se narodil 24. srpna 1931 v Radvanicích. Tehdy to byla samostatná obec, ale roku 1941 ji německá okupační správa připojila k Ostravě, a tak už to zůstalo. Přišel na svět jako třetí dítě Františka a Marie Ševčíkových. Měl dvě sestry. Jindřiška se narodila deset roků před ním, Zdeňka byla starší o pět let. Otec byl horník a pracoval na Dole Ludvík. V Radvanicích bydleli v hornické kolonii Nad kaplí.

Typická hornická kolonie s malými byty a malými zeleninovými zahrádkami a chlívky byla nedaleko šachty. Rodiče chovali slepice, kozu a prase, ale pronajali si také kousek pole, na kterém pamětník musel pomáhat pracovat. Měl také na starosti kozu. „Nevadilo mi to, protože jsem měl hodné a spořádané rodiče, kteří se snažili, abych nestrádal. Na kozím mléku jsem vyrostl. Za války jsme kravské mléko neměli,“ říká.

Prostředí Radvanic vnímal jako pěkné a čisté. „Do okolních lesů jsme chodili na jahody, maliny a houby. Už jako dítě jsem vášnivě houbařil. V létě jsme se chodili koupat do vody pod šachtou. Vytékala z dolu, ale byla čistá. Tam jsem se naučil v šesti letech plavat,“ vypráví Otto Ševčík.

Lidé z Ostravy, kterou znečišťovaly zplodiny z dolů, hutě, koksoven i chemického průmyslu, jezdili do Radvanic na výlety. „Přijížděli k nám o nedělích na vycházky, v přírodě odpočívali na dekách. Radvanice bývaly plícemi Ostravy,“ tvrdí pamětník. S čistým vzduchem byl konec, když komunisté postavili v padesátých letech v sousedních Kunčicích obří komplex Nové huti Klementa Gottwalda. „To bylo strašné. Všude ležely nánosy sazí. Když se člověk prošel po zahradě, zanechával po sobě v prachu stopy jako ve sněhu,“ říká.

Němečtí vojáci byli protivní a škaredí

Po mnichovské krizi v září 1938 bylo Československo nuceno postoupit pohraniční území Sudet hitlerovskému Německu. Ve zbytku republiky nacisté zřídili Protektorát Čechy a Morava, který v březnu 1939 obsadila německá armáda. Otto Ševčík měl dříve zájem o armádu a za vojáky československé armády běhával až do kasáren. Když přijeli němečtí okupanti, držel se od nich daleko.

„Byli to škaredí a protivní vojáci. Když jsem šel po obsazení do školy, stáli na cestě s plácačkami a řvali na lidi, aby chodili a jezdili vpravo. Do té doby se jezdilo vlevo,“ říká. Přijeli podle něj hlavně na motocyklech se sajdkárami. „Měli pušky a samopaly. Valili se ve velkém počtu na Těšín,“ vzpomíná.

V roce 1944 začaly nad protektorátem přelétávat bombardéry spojenců. Na konci srpna toho roku provedlo americké letectvo první velký nálet na Ostravu. Bomby ze stovek letadel dopadly nejen na průmyslové podniky, ale také na obytné domy. Zahynulo více než čtyři sta lidí.

„Dříve jsme z letadel viděli jenom tečky. Tenkrát jsme pozorovali, že letí nějak nízko a říkali jsme si, že to nevěstí nic dobrého. Tak jsme se šli schovat do sklepa. A už začaly hvízdat bomby. Slyšeli jsme, jak to lítá. Klepali jsme se strachy, ať to na nás nespadne. Všechno se chvělo,“ vzpomíná Otto Ševčík.

S blížící se frontou netrpělivě očekával sovětské vojsko. „Postával jsem mezi dveřmi a vyhlížel Rusy. Myslím si, že to bylo 1. května, když jeden z posledních Němců, který neutekl, odpálil minometný granát. Dopadl kousek od našeho domu. Pak přišel první ruský voják. Vítali jsme ho, rodiče ho pohostili. Přišli také radisté s rádiem a hned hlásili, kde jsou a jak budou postupovat. Byl jsem zvědavý kluk a jeden ruský voják mi udělal radost, že mi ukázal samopal,“ vypráví.

Nemohl jsem souhlasit s popravou Milady Horákové

Když se po válce rozhodoval, čím se bude živit, měl jasno, že nepůjde v otcových stopách. Jako asi dvanáctiletý mohl sfárat na Dole Ludvík. „Když jsem viděl, jaká to je dřina, zvláště v nízkých slojích, kde se horníci museli celou směnu plazit po břiše, řekl jsem si, že to nikdy nebudu dělat,“ vypráví.

Chtěl se stát automechanikem. „Na tento obor ale byl velký nával. Rok jsem musel pracovat jako pomocný dělník, teprve poté mě přijali do učení v Ostravě-Vítkovicích,“ říká. Po válce začal chodit do obnoveného Sokola a stal se také skautem. „Láska k přírodě, kamarádství, turistika, to se mi moc líbilo. S oddílem jsme jezdili na výpravy do Beskyd, na chatu do Jeseníků, chodili jsme sadit stromky,“ vypráví. Když komunisté po roce 1948 organizace Sokol i Junák zrušili, Otto sportoval i chodil do přírody neorganizovaně.

Když v únoru 1948 ovládli moc ve státě komunisté, cítil, že je to špatně. „Tušil jsem, že nás nečeká nic dobrého. A čím jsem byl starší, tím mi komunistická ideologie více vadila. Vadily mi zákazy, pronásledování lidí jiných názorů. Scházela mi možnost svobodně se vyjadřovat, cestovat,“ vysvětluje. Nikdy nevstoupil do komunistické strany, ale také proti ní otevřeně nevystupoval. Už jako devatenáctiletý mladík však dal najevo, že jeho loajalita s režimem má své meze.

Když představitelé komunistické strany v čele s Klementem Gottwaldem rozpoutali v květnu 1950 zinscenovaný proces s Miladou Horákovou, závodní výbory nutily lidi na pracovištích, aby podepisovali rezoluce žádající pro Horákovou a další obžalované nejvyšší tresty. Otto tehdy pracoval v autoopravárenské dílně.

„Strana nás svolala do jídelny a měli jsme podepsat papír, že souhlasíme s popravou Horákové. Do jídelny jsem nešel a nic jsem nepodepsal. Samozřejmě si toho všimli. Přišli za mnou a ptali se, co je. Řekl jsem, že Milada Horáková je pro mě osoba, která to s touto zemí nemyslela špatně, a že jsem proti tomu, aby se popravovaly ženy a takoví vzdělají lidé jako je ona,“ popisuje. Prošlo mu to bez vážných následků.

Dával jsem si pozor na pusu, ale poslouchal jsem

Jako mladý automechanik pronikal do svého řemesla. Naučil se opravovat české, německé i americké vozy. Dostal se totiž do garáží, kam vozili poškozená auta, která do Československa posílala UNRRA – Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu. „Museli jsme se naučit opravit všechno, protože po válce nebyly šroubky, natož náhradní díly. Dneska jsou automechanici spíše montéři, kteří vyměňují vadné díly za nové,“ říká. Detailně se seznámil s Fordy, Bedfordy a dalšími americkými vozy. „Opravoval jsem rozdělovače, seřizování, dělali jsme generální opravy celých motorů,“ dodává.

Na podzim roku 1950 šel na vojnu. Přihlásil se sám. „Do dílny přišel výsadkář v červeném baretu a dělal nábor. Řekl jsem si, že půjdu na vojnu radši hned, ať to mám za sebou. Tenkrát totiž přednostně povolávali starší ročníky mužů, kteří nebyli na vojně kvůli válce,“ vysvětluje. Po základním výcviku a poddůstojnické škole se dostal k 65. výsadkovému praporu do Prešova na Slovensku. „Byli tam bojovníci, kteří prošli frontou i zkušení výsadkáři, ke kterým jsme mohli vzhlížet. Ze západní fronty tam už, myslím, nesloužil nikdo,“ říká.

Prodělal výsadkářský výcvik a z vojny odcházel jako minometník. Skákal z balónu i z letadla. „Bojové seskoky s výzbrojí byly velmi náročné. Poprvé jsem se trochu bál, pak mě to bavilo jako sport,“ říká. Tehdy dostal ministerstvo obrany na starost zeť Klementa Gottwalda Alexej Čepička, který mimo jiné řídil politické procesy. „Pořád jsme měli politická školení. Sovětský svaz měl být náš vzor, imperialisté ze Západu nepřátelé. Moc jsem to nebral, protože když mě někdo do něčeho nutí, jsem ostražitý. Myslel jsem si svoje, ale dával jsem si pozor na pusu a poslouchal jsem,“ říká

Nebylo nic, z čeho by se dalo radovat

Po vojně nastoupil v podniku Československé automobilové opravny v Ostravě. Zpočátku opravovali autobusy a nákladní vozy. Později dělali rekonstrukce různých ojetých vozidel. Jeho práce spočívala v odborném posuzování motorů. Poté, co je kolegové rozebrali, umyli a odmastili, proměřil všechny jeho součástí a roztřídil je podle toho, jestli jsou dál použitelné, jestli se dají opravit, anebo se musí vyhodit do šrotu. Kolegové pak vozidla pomocí opravených či nových součástí a dílů zase stavěli.

Za životní štěstí považuje to, že potkal Pavlu Řepišťákovou, se kterou se v roce 1956 oženil. Manželé spolu vychovali dvě děti. Také jezdili na hory, chodili do ostravských divadel a poslouchali Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Na jaře 1968 byli nadšení z politického uvolnění zvaného pražské jaro. „Radovali jsme se hlavně z toho, že jsme mohli bez obav říkat, co si myslíme,“ říká. Liberalizaci socialismu v Československu ale nepřipustili vůdci komunistického bloku v Moskvě. Dne 21. srpna 1968 poslali do spřátelené země vojska Varšavské smlouvy, aby udělala přítrž údajné kontrarevoluci.

„Podepisovali jsme s manželkou petice proti vstupu vojsk. Bylo to ale marné. Když se začaly věci vracet do starých kolejí a upálil se Jan Palach, strašně mě to vzalo. Říkal jsem si tehdy, že se snad už nikdy nebudeme radovat,“ vzpomíná Otto Ševčík. Manželka, zdravotní sestra, která také nebyla v komunistické straně, přišla kvůli svým postojům v roce 1968 o práci ve zdravotnictví. Nové uplatnění našla díky přímluvě vlivné komunistky v jeslích.

Když na cestách převládaly koňské povozy

Otto Ševčík měl rád auta a rozuměl jim jako málokdo. Ve svém volném čase je miloval ještě více. Jeho první soukromý vůz byla ojetá a havarovaná škodovka Spartak, kterou si opravil tak, že vypadala jako nová. Velice ho zaujalo, když se od manželky dozvěděl, že její otec dělal profesionálního řidiče. Nepoznal ho, protože Oldřich Řepišťák zemřel, když byly jeho nastávající dva roky.

V rodině se dochoval „vůdčí list“, který Oldřich Řepišťák získal v roce 1928. Otto Ševčík ho na podzim roku 2022 přinesl spolu s dalšími fotografiemi a dokumenty do studia Paměti národa v Ostravě. Je uložený v archivu pod jménem pamětníka v sekci Dodatečné materiály. Úryvek z dokumentu, který vytvořilo ministerstvo vnitra v roce 1910, pamětník přečetl:

„Jízdní rychlost budiž zvolena za všech okolností tak, aby byl řidič pánem své rychlosti a aby bezpečnost osob a majetku nebyla ohrožována. Řidič vozidla má zmírniti přiměřeně jízdnou rychlost, třeba-li také zůstati státi a zaraziti motor, kdyby nehody nebo poruchy dopravy mohly býti způsobeny jeho vozidlem. Těchto okolností budiž zejména šetřeno, blíží-li se jízdná a tažná zvířata, neb hnaný dobytek. Rychlost v uzavřených místech nesmí býti nikdy vyšší, nežli 15 km v hodině. Mimo uzavřené osady jízdná rychlost nesmí býti stupňována přes 45 km za hodinu.“

Otto Ševčík by se rád vrátil do doby, kdy na silnicích převládaly koňské povozy. Nejvíce ze všeho ale toužil přivolat zpátky manželku, která zemřela.